Zdroj: Profimedia
Retro z Vlasty - Kateřina Macháčková: Zápisky z blázince a přecitlivělí umělci
Herečce Kateřině Macháčkové, která se v 90. letech proslavila rolí gymnaziální učitelky Marie v seriálu Život na zámku, je poslední listopadový den 73 let. V roce 1996 si s ní povídala šéfredaktorka časopisu Vlasta o slavných rodičích, obou manželech i dětech. Herečka byla tehdy čerstvě po rozchodu s druhým manželem.
Autorka Marie Formáčková uvedla povídání následovně:
Ve skutečnosti je herečka Kateřina Macháčková mnohem hezčí a příjemnější než třeba v televizi, kde jsme ji v poslední době vídali jako jednu z hlavních hrdinek televizního seriálu Život na zámku. A budeme ji v této roli díky dalšímu pokračování seriálu vídat opět. Ale Kateřina Macháčková není jen seriálová herečka. Tou je vlastně nejméně, protože většina dřívějších seriálů se obešla bez ní. Je především herečkou divadelní, a to herečkou věrnou. Už od roku 1972 je členkou jediné scény - divadla Pod Palmovkou, které mnozí pamatují jako Divadlo S. K. Neumanna. Čím vším, respektive kým vším ještě je, o tom si s ní budeme povídat.
Dcera známého tatínka
Lidé se mě často ptají, proč jsem v otcově knize Zápisky z blázince, kterou jsem dávala dohromady, nechala i dost nešetrné věci, které se dotkly mnohých lidí a dotkly se i mě. A já vždycky říkám, že mi šlo o objektivitu. Otec (Miroslav Macháček, herec a režisér, člen Národního divadla, pozn. red.) určitě viděl některé věci zkresleně, ale jde o jeho osobní poznámky, o jeho vlastní pravdu. A tak jsem nic neměnila, bála jsem se, aby se nevytratila upřímnost. Nechtěla jsem původní materiál moc obrousit. S tátou jsem nevyrůstala. Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá, takže jsme se jenom vídali. Vychovávala mě střídavě babička a maminka s otčímem. Ale vždycky jsme o sobě věděli. Ani nevím, jestli na mě byl jako na herečku pyšný. Sám byl herec i režisér a byl přísný. K celému světu a k sobě především.
Manželka známých mužů
Byla jsem dvakrát vdaná. Můj první manžel byl herecký kolega Petr Svojtka. Seznámili jsme se, když jsem byla ve třetím ročníku DAMU. Tehdy mě kolegyně Brousková požádala, abych s ní alternovala jednu z rolí v představení Divadla Jiřího Wolkera Jak se broučci měli rádi. Tam jsem se setkala s Petrem Svojtkou, zamilovali jsme se do sebe a hned čekali dítě. Jaké bylo naše manželství? Těžko říct. Byli jsme mladí, ještě jsme se nenaučili toleranci, a tak jsme se stále rozcházeli a zase scházeli. Petr byl přecitlivělý, tak jak většinou talentovaní lidé bývají. Můj druhý manžel je synem Heleny Zmatlíkové a také jsme se seznámili v divadle, kde dělal dramaturga. Ostatně, já se ani nikde jinde seznámit nemůžu, protože jinam nechodím. S ním jsem se rozešla nedávno, takže od našeho tentokrát dost dlouhého manželství ještě nemám potřebný odstup.
Matka dětí se slavnými jmény
Mám syna Petra Svojtku, který studuje režii a už dokonce hraje a režíruje. Mám dceru Helenu Zmatlíkovou, která studuje literární gymnázium a hezky maluje. Mám dvě děti se slavnými jmény, ale ony to tak neberou a neberu to tak ani já. Jsem máma, ony jsou moje děti. Navíc nemají rádi, když o nich veřejně mluvím. Vlastně ani není o čem, vedeme docela obyčejný život.
Moje touhy a sny
Vyrostla jsem v divadle a mám tenhle svět ráda. Už proto, jak se neustále mění, jak neustále překvapuje. Člověk nikdy neví, jaká role ho ještě čeká. Je ale i dost těžké žít v tomhle světě, kde je herec závislý na mnoha okolnostech a mnoha lidech. Protože jen když dojde ke šťastnému spojení textu, režiséra a herců, pak může vzniknout něco výjimečného. Naštěstí se mi párkrát stalo, že jsem byla při tom. Štěstí je ale v naší profesi důležitější než kdekoliv jinde. A přijde vždycky neočekávaně. Před časem se mi to stalo právě se seriálem Život na zámku. Nabídka přišla v době, kdy jsem už rezignovala na film a televizi, říkala jsem si, že už mě zřejmě nic nečeká. A vidíte, čekalo. Byla jsem potěšená, i když herecké sny a touhy nepěstuji. Netrápím se myšlenkami na role, které mě minuly, nevadí mi ani role vedlejší. Naopak, někdy je vedlejší role daleko zajímavější než hlavní, dá se v ní víc udělat.
Spíš mám touhy v osobním životě. Vždycky jsem chtěla mít krásný partnerský vztah, ale nepodařilo se mi to. Vždycky jsem ale s někým žila, až dnes, po čtyřiceti, se učím žít sama. Myslela jsem si, že to nedokážu. Ale vidím, že když má ženská možnost mít děti, když má práci, tak vlastně nikdy není sama.
Zdroj: časopis Vlasta 1996, www.vlasta.cz
