Setkaly jsme se pozdě večer během instalování výstavy Bedřichovický poledník v ostravské Galerii výtvarného umění. Kateřina byla hodně nachlazená a měla před sebou práci dlouho do noci. „Jen na chvilku,“ řekla mi na začátku, zatímco její muž pokračoval v přípravách sám. Z té chvilky byly nakonec dvě hodiny. A stejně jsme nestihly probrat všechno (rozhovor vznikal na konci února 2020 - pozn. redakce).

To je skvělé, že výstavu připravujete s manželem. Četla jsem, že byl s mladší dcerou na rodičovské.

Oficiálně ano. Samozřejmě jsme se střídali. Už deset let mi dělá asistenta, takže když jsme jeli na nějakou delší akci, byl s námi. Ale určitě v té době trávil s dcerami více času než já.

Čtěte také

Čtěte také

Jana Fabiánová: Muži v USA o sobě na rozdíl od českých nepochybují a váží si žen

Protože jste byla příliš vytížená prací?

To jsem pořád. Ale ne že bych kvůli práci odjela někam na dva roky bez rodiny. Když odjedeme někam společně, jsem třeba do tří hodin pryč a pak strávíme zbytek dne spolu.

Jak se vám daří skloubit roli umělkyně a matky dvou malých dcer?

Špatně. Nedokážu doma tvořit, když si vedle mě děti hrají. Navíc si myslím, že trpí, když vidí, že na ně nemám čas. Spoustu práce proto dělám po nocích. Přes den mi přijde daleko lepší buď se dětem věnovat naplno, nebo jít pracovat mimo domov. Protože netvořím tak, že bych si malovala a druhým okem je mohla sledovat. Jako matce se mi nedaří všechno stíhat, ale zároveň mám dobrého muže, který mě chápe a podporuje. A díky tomu může rodina fungovat. Jinak by bylo zcela nemožné realizovat takové věci a v takové intenzitě, co dělám. Možná to na první pohled není vidět, ale je v nich strašně moc práce – lidi na vesnicích fakt musím fyzicky obcházet… Vyžaduje to velký časový vklad a pochopení ze všech stran včetně rodičů, kteří mi pomohli.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Brala jste někdy do terénu i holčičky?

Se starší Julií jsme občas objížděly s Editkou v kočárku brněnský Bronx (přezdívka pro sociálně vyloučenou oblast těsně u centra, pozn. red.), když jsem pracovala na průvodci touto lokalitou. Fungovalo to skvěle při rozhovorech s místními. Když jsem je potřebovala na ulici fotit a měla jsem pocit, že mi spíš dají do huby, vymyslely jsme strategii, že budu jakoby učit fotit Julii. Nakonec nafotila skoro všechny důležité snímky a Romové jí dokonce rádi pózovali. Takže do některých věcí dcery zapojuju, jiné se týkají přímo jich. Když jsem ale organizovala Největší československé rande, kde jsem komunikovala se stovkami lidí, děti jsem tam mít fakt nemohla.

Které věci se týkaly přímo vašich dcer?

Třeba projekt, který jsem dělala se svými manželi – současným a bývalým (režisér Vít Klusák, autor dokumentu V síti, pozn. red.), s nímž jsem po rozvodu tři roky nemluvila a ani ho nechtěla vidět. Julii jsme si předávali přes maminku, a když do toho po roce vstoupil můj současný muž, bylo to ještě divnější. Když jsme byli na pobytu v Římě, zabývala jsem se tématem rozvodů, protože v Itálii je jich z mnoha různých důvodů málo. A David mi říkal: „Jak se tím můžeš zabývat, když to sama nemáš vyřešené?!“ Cílem mých projektů není pitvat negaci, ale vždy přinášet nějaké řešení, byť ho můžete napadat nebo se mu vysmívat. Takže mě napadlo pozvat za námi třemi exmanžela a společně strávit v Římě tři dny.

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

To muselo být těžké rozhodnutí…

Bylo to těžké i pro ně dva. Můj současný muž pochopitelně nebyl příliš zvědavý na dovolenou s mým ex, který ten nápad ale ocenil a přijel, protože v něm viděl krok k odpuštění. Tehdy tříleté Julii jsem řekla, že celé tři dny budeme všichni dělat, co chce ona. Zhostila se toho dost dynamicky, hned první den si oblékla sněhurkovské šaty a začala vymýšlet, co máme dělat. Dali jsme jí navíc kameru, takže po celou dobu vše natáčela. Vymyslela třeba, že budeme tančit, takže v jednom videu tančí můj současný muž s tím bývalým… Fakt neuvěřitelné! Když jsem sestříhané video pouštěla v galerii, návštěvníci otráveně odcházeli, dokud si nepřečetli vysvětlující text. Pak se vraceli a strnule na to zírali. Nepoznáte tam, ke komu vlastně patřím. Celé tři dny jsme byli tak vystresovaní, tedy kromě Julie, že často například jen sedíme na schodech, lížeme zmrzlinu, nikdo se s nikým moc nebaví a najednou všichni začneme hýbat pravou rukou nad hlavou.

Změnil se poté vztah s vaším exmanželem?

Jo, zlomilo se to. Celá akce je důkazem, že se dá takto jednoduchým – ale vlastně dost těžkým – krokem věci změnit, zbořit. Od té doby naše komunikace normálně funguje. Lidé se mě na přednáškách často ptali, jestli bych jim takovou akci doporučila. Obecně je těžké doporučit moje věci ostatním. Řada se jich přenést dá, ale ne všechny, protože sice fungují, ale pracuju se specifickými situacemi. Třeba po smrti mé babičky, po které zůstal tesknící pes. Začali jsme se chovat jako ona a v jejím dvoupokojovém bytě v našem domě jsme dodržovali její činnosti. Vlastně jsme si na babičku hráli a pes žil v tom bytě několik let sám.

Čtěte také

Čtěte také

Dita Pepe o tom, proč ráda fotí ženy a proč měla výčitky, když dcery byly malé

Babičku jste na sklonku života zapojila do projektu, kdy jste ji vytrhávala z letargie. Přiměla jste ji kreslit všechny předměty, které jí prošly rukama během práce v železářství.

Vypadá to banálně, ale bylo strašně těžké přijít na to, co s ní dělat. Zároveň jsem musela najít způsob, jak ji přimět, aby ji to kreslení bavilo. Fungovalo jedině, když jsem na ni nepřetržitě mluvila. Kdo mě zná, ví, že to pro mě není problém. Na druhou stranu, když mluvíte tři roky osm hodin denně, je to hrozné. Nikdo to za mě nechtěl dělat. Když jsem musela odjet na dva dny, mamka říkala: „Já s ní kreslit nebudu, na to zapomeň!“ Musela jsem při tom vydávat obrovskou energii, protože babička jako by potřebovala stále držet při životě.

Chápu, když energii vkládáte do své rodiny. Ale vy to děláte i pro masy lidí, které zpočátku neznáte…

Za ty roky už jsem slyšela hodněkrát, že se zbytečně dřu, ať se na ty lidi vykašlu. Zrovna Bedřichovice! Když jsme se vrátili z Londýna, i maminka mi říkala: „Už jsi pro ně udělala dost!“ Jenže já jsem musela celý projekt dokončit. A věřím, že se to otevřením „londýnského náměstí“ v Bedřichovicích a instalací v Ostravě podařilo (na výstavě jsou anglické telefonní budky, kde slyšíte záznamy rozhovorů s obyvateli Bedřichovic, pozn. red.). Jezdila jsem tam pravidelně pět let a bylo to i těžké. Někteří lidé si mysleli, že jsem pošahaná, jiní byli proti mně z principu… Ale s odstupem času vidím, že to celé mělo pro tamní lidi obrovský význam. A to mě nesmírně nabíjí.

O co v Bedřichovicích celých pět let šlo?

Snažila jsem se tam založit nový typ svátku, kdy si lidé vezmou volno v práci, omluví děti ve školách a budou ho trávit společně a netradičně. Každoročně jsem 3. září organizovala sváteční den, třeba jsme soutěžili v chytání lelků. Ale jezdila jsem tam každý týden i mezi těmi svátky. Zajímalo mě, co se dá udělat v obci nedaleko Brna, kde mě nikdo nezná, a byla jsem připravená na to, že nic. Nakonec jsem dostala čestné občanství obce. Po pěti letech jsem tam jezdit přestala a oni svátek slaví dál sami! Vše vyvrcholilo otevřením nové návsi, kterou se podařilo zrekonstruovat v londýnském stylu.

Čtěte také

Čtěte také

Lucie Trmíková: Proč si přestala barvit vlasy a co ji baví na stárnutí

Stejně neuvěřitelné mi přijde, že jste lidi z Bedřichovic vyvezla do Londýna, kde měli na veřejnosti strávit běžný den a dělat vše, jako by byli doma na vsi.

Hodně na to vzpomínají právě v těch nahrávkách. Třeba že tam někdo viděl svého souseda poprvé. Mě fascinovalo, jak úplně zapomněli, že jsou v Londýně. Toho jsem chtěla docílit, ale je to těžké – musí vzniknout kolektivní pospolitost a do ní nemůžete lidi natlačit. Cestou mi říkali: „Jestli si budu připadat jako blbec, dělat to nebudu!“ Nakonec když akce se západem slunce skončila, nechtěli s tím přestat – někteří myli auto, jiní slavili narozeniny, byli v hospodě… Ne vše se podařilo, protože tam chtěli dělat i zabijačku nebo jít na hon. Řadu zakázaných věcí dokonce porušili – třeba chytali ryby v Temži. Když se celá obec přesune jinam a lidé vidí sami sebe i ostatní jinak, je to natolik silná zkušenost, že bych ji doporučovala každé vesnici. Zmizely ploty, zdi i bariéry, což jsem ani sama nečekala. Protože překonat sám sebe je ta nejvyšší meta.

Setkáváte se s mnoha lidskými příběhy. Navazujete při tom nová přátelství, nebo si spíš držíte odstup?

Určitě navazuju, ale nedokážu to udržet se všemi, což je někdy frustrující. Nerada to přirovnávám k prostituci, ale na určitá místa musím přijet, dát a odjet. Fyzicky to jinak ani nejde, protože těch míst je po světě třeba padesát a jsou na nich zapojené stovky lidí. Pak jsou věci, u kterých se snažím si lidi k sobě příliš nepouštět. Abych byla schopna je vůbec zrealizovat se zdravým odstupem, musím zvolit strategii, co jsem schopna přijmout a co odevzdat. A to je dlouhodobá otázka.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Na začátku jste zmínila Největší československé rande, do kterého se předloni v Brně zapojilo asi 800 lidí. Jak jste tuto netradiční seznamku k výročí vzniku Československa pojala?

Vždy se snažím najít nějakou překážku, která má potenciál proměnit se ve spojující prvek. A tím byla vyřešená minulost. Do výstavního pavilonu měli lidé přivézt v kufru pět věcí po bývalém partnerovi, kterých se chtěli zbavit. Vznikla tržnice, kde se s těmi věcmi obchodovalo. Chtěla jsem, aby celá akce bavila i mě, a já jsem dost náročná. Nerada bych tančila s mandarinkou mezi čely nebo seděla u stolu s protivným chlapem jen proto, že jsem si ho vylosovala… Fungovalo to skvěle, i když se tam mísili nevidomí, homosexuálové či babičky, které hledaly jen kamarádku. Někteří odcházeli už po hodině s tím, že se našli.

Co jste tam našla vy?

Překvapilo mě, jak málo věcí jsou lidé ochotni kvůli novému partnerovi změnit a naopak kolik požadavků na partnerské vztahy mají. To mě až šokovalo. Skvělé bylo zjistit, jak velkou svobodu to lidem nabídlo. Byli tam, ale přitom zůstávali anonymní. Přesně to lidé hledají na sociálních sítích, kde ale často k osobní schůzce už nedojde. Hodně lidí mi volá, ať to uspořádáme znovu.

Jaké jsou vaše požadavky na partnera, ze kterých neslevíte?

Vždy jsem chtěla, aby můj partner nic neměl. Kamarádky mi říkaly, že jsem se zbláznila… Jenže já předpokládala, že když chlap nechce hromadit majetek, bude mít větší pochopení pro to, co dělám já. Čím jsem starší, tím víc považuju to, že člověk nic moc nepotřebuje, za jednu z největších kvalit současného života. Také mě děsilo někoho reprezentovat – že bych třeba jako manželka lékaře měla plnit společenskou roli, která se očekává. Vyhraněná jsem byla už jako dítě, dost jsem si dělala, co jsem chtěla. Zároveň jsem chtěla najít partnera, který primárně nepotřebuje naplňovat své ego. To se mi u druhého manželství podařilo.

Čtěte také

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Když jsme u těch potřeb – uživíte se tím, co děláte?

Uživím, ale musím hodně pracovat. Mým snem a letošním předsevzetím je dělat jen jednu dvě věci ročně. Můj problém ale je, že skvělé nabídky, které přijdou, a tím nemyslím finanční, přijímám všechny, protože se neopakují. Zároveň ale nejsem schopná dělat deset věcí za rok pořádně, aniž bych nebyla unavená. A při takovém množství nedokážu jít dostatečně do hloubky ani dělat kvalitní výstupy.

Unavují vás i negativní reakce, které vyvolaly některé vaše projekty?

Poslední dva roky se tím intenzivně zabývám v souvislosti s nástupem sociálních sítí. Když jsem jako studentka Akademie dělala v roce 2003 jeden z prvních projektů v Ponětovicích, nebyly ani mobily. Tehdy jsem osm měsíců denně obcházela celou vesnici a přemlouvala místní, aby dělali jeden den všechny činnosti společně – ráno vstali, šli na nákup, zametali, uvařili rajskou s knedlíkem, šli na pivo a večer zhasli. Když přede mnou někdo zavřel dveře s tím, že jsem kráva, nepadalo to na mě. Bylo to jednodušší než řešit anonymy nebo hejty na sociálních sítích. Nejsem vůči tomu imunní a stále hledám způsob, jak s tím zacházet, protože mě to zajímá. Celý život pracuju i s negativními reakcemi lidí. Teď je v nich ale daleko víc agrese.

Před pár lety jste překročila čtyřicítku. Bilancujete?

Nedá se říct, že bilancuju, ale nacházím se v bodě, že bych chtěla konečně začít něco dělat.

Cože? To mi vysvětlete…

Mám pocit, že se všemi dosavadními věcmi připravuju na něco, co teprve přijde. Cítím, že bych potřebovala uzavřít jedno období a navázat něčím novým. Třeba vymyslet nějaký fenomén, kterým bych pokračovala deset let, aniž bych jezdila z místa na místo. Ale trefila jste se tou otázkou dobře. Nedávno jsem říkala Davidovi: „Na mě asi přišla krize.“ On se zeptal, jaká? „No středního věku!“

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Jak byste definovala svou dosavadní tvorbu lidem, kteří vás neznají?

Moje dílo není hmatatelné. Každý umělec za sebou nemusí nutně zanechat tunu betonu. Nesnižuju to, ale netvařme se, že je to jediný způsob umění. Dá se říct, že posouvám lidi v jejich myšlení. Když jsem byla hodně mladá, nikdo mi moc nevěřil, že to myslím vážně. Musela jsem si to vydřít. I můj pedagog (malíř a grafik Vladimír Kokolia, pozn. red.) na mě koukal jako blázen, když jsem mu řekla, že chci přesvědčit lidi, aby společně jedli oběd. Když se mi to podařilo, říkal: „To je neuvěřitelný!“ Dál mě pak motivoval, abych pokračovala a přesvědčovala lidi, že změna jejich myšlení a chování může být umělecké dílo.

Co říkáte dcerám, že děláte za práci?

Julie ve druhé třídě napsala, že povolání matky je umělnice. To mi přišlo geniální. Taková dělnice umění. Viděla, jak pořád pracuju, někam chodím, někoho přemlouvám… Vystihla to docela dobře.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

KATEŘINA ŠEDÁ (* 1977) 

  • Umělkyně, sociální architektka, projekty realizuje po celém světě.
  • Sociálně experimentuje, mění myšlení a chování lidí.
  • Vystudovala grafiku na AVU v Praze.
  • Získala řadu prestižních ocenění (Cena Jindřicha Chalupeckého, Magnesia Litera, Architekt roku).
  • Jako první česká autorka měla samostatnou výstavu v londýnské galerii Tate Modern.
  • S manželem a dcerami (10 let a 4 roky) žije v Brně.
  • www.katerinaseda.cz