Kolik tu pracuje soudců a kolik soudkyň?

Třináct a dvě.

Podobné je to v celé české justici?

Celkově je v ní asi šedesát procent žen, ale čím jdete výš, tím jich ubývá. Donedávna ani jeden předseda krajského, vrchního, nejvyššího či ústavního soudu nebyla žena. V posledních měsících se to ale změnilo a máme tři předsedkyně krajských soudů. Tato funkce je rozhodující pro personální politiku a kolegium předsedů krajských soudů je důležitý poradní orgán ministryně spravedlnosti. Je to potěšující signál, který mimo jiné ukazuje, že výběrová řízení byla transparentní. A ty ženy do nich šly, protože cítily, že mohou uspět. (Rozhovor vznikal v létě 2020 - pozn. redakce)

Přesto je ale žen ve vedoucích pozicích málo. Říkáte, že se mezi třicítkou a čtyřicítkou z oboru vytrácejí.

V tomto období se začínají budovat větší kariéry – postup z doktorátu na docenturu, z okresního soudu na krajský… Ženy se „vytrácejí“ často kvůli mateřským povinnostem, které je v kariéře zpomalí. Svou roli hraje i tradice – v drtivé většině českých rodin je hlavní pečovatelkou stále žena. Pro některé mladší ženy, s nimiž se setkávám, je založení rodiny či péče o stárnoucí rodiče natolik důležitá, že často své profesní cíle obětují možnosti vybudovat si osobní život. Kromě slaďování osobního a pracovního života bývá důvodem „vytrácení“ i větší zdrženlivost žen v sebeprosazování. Možná i proto se tím zabývám – chci jim dodat sebedůvěru a přesvědčit je, že pokud chtějí, dosáhnou toho.

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

Jak by to mělo být ideálně?

Aby ženy nemusely volit mezi osobním a pracovním životem. Aby je tomu společnost nevystavovala, což je nejsmutnější, a aby se nezbavovala jejich zkušeností z péče o rodinu, které se dají v řídících pozicích dobře využít. I u nás jsou ženy, které dokázaly skloubit spokojený rodinný život s pěknou kariérou, obvykle za velké podpory partnera. Ale například v západní Evropě jsou dlouhodobě veřejné politiky organizované tak, aby rodiče vůbec nebyli vystaveni volbě, zda mít děti, nebo se věnovat kariéře.

Česká psycholingvistka Barbara Mertins, která v Německu udělala profesuru se dvěma malými dětmi, nám řekla v červencovém rozhovoru, že to dokázala skloubit díky skvělému manželovi…

Rada pro ženy, které se chtějí profesně uplatnit a nenechat při tom strádat rodinu, je stejná jako v 19. století, což je úsměvné – musíte si najít dobrého muže. Zrovna v Německu je ústavních soudkyň víc, v patnáctičlenném ústavním soudě je nyní osm žen, ale jen tři mají děti. Důležité je, že ať už žena provede jakoukoli volbu, neměly bychom ji za to kritizovat a hodnotit ostatní ženy prizmatem vlastní životní zkušenosti.

Jak to myslíte?

Každá žena, která se rozhodla, ať už jakkoli, má tendenci zvažovat. Zda při tom nezanedbává děti. Zda si o ní nebudou ostatní myslet, že je potvora, když se rozhodla děti nemít. Zda ji spolužačky nebudou pomlouvat, když se rozhodla být maminkou v domácnosti… Velmi se přimlouvám za to, abychom podporovaly ostatní ženy v jejich rozhodnutí – takové sesterství je hrozně důležité. Obecně, abychom nehodnotili volbu druhých, byť bychom ji nikdy neudělali. Znakem otevřené svobodné společnosti je, že svoboda je tu i pro lidi, kteří jednají úplně jinak než my.

Čtěte také

Ridina Ahmedová

Čtěte také

Ridina Ahmedová o body shamingu: Je snadné obézní odsoudit a říct jim „nežer!

Byla jste někdy vystavena volbě mezi mateřstvím a kariérou?

Vlastně ne. Děti jsme s mužem chtěli, a že je nemáme, se prostě stalo. Také mi poměrně brzy zemřeli oba rodiče, takže nenesu ani břímě péče o rodiče či prarodiče, které je pro mnoho českých žen zatěžující víc než péče o děti. Právě v oblasti péče u nás vidím také nedostatečnou pomoc ze strany veřejné moci. Připouštím, že je pro mě těžké být příkladem, na druhou stranu volný čas využívám k práci a dalším aktivitám, které by mohly pomoci druhým.

Podpora žen pečovatelek se v knize tematicky také objevuje. Autorsky se na ní podílelo třicet sedm žen a sedm mužů. To vy jste je dala do kupy?

Připravit knihu byl můj nápad, ale od samého začátku jsme na ní editorsky spolupracovaly s Barbarou Havelkovou a Pavlou Špondrovou, které se více věnují genderu. Zrovna Bára je mimořádně úspěšná žena, vyučuje na Oxfordu a u toho se stará o malého syna. Knihou jsem tedy chtěla upozornit nejen na důležitá témata, ale i na osobnosti – nejen ženy, ale i muže, kteří například mají sami potíže způsobené tradičním pohledem na muže zakotveným v právu. Jedna z kapitol se věnuje i LGBT komunitě. Přišlo mi důležité zdůraznit, že mužské právo působí problémy nejen ženám, ale i mužům.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Filip Kaňkovský o trémě, romantice, otužování, nových rolích i emocích

Zaujalo mě, že spoluautorky a spoluautory knihy označujete jako autorstvo, stejně tak používáte oslovení čtenářstvo.

Ještě před patnácti lety bych napsala „Milí čtenáři“, tak před osmi lety „Milé čtenářky a milí čtenáři“. Nakonec jsem dospěla k tomu gender vůbec nezmiňovat, protože někteří lidé nechtějí být primárně determinováni svou sexuální rolí. Jako právnička jsem si vědoma, jak důležitá je pro vývoj společnosti symbolika jazyka. Jak o něčem mluvíme, předznamenává i způsob, jakým o tom přemýšlíme. Před deseti lety se běžně objevovaly firemní inzeráty: hledáme ředitele a sekretářku. V naší Ústavě máme všude mužský rod – prezident, ministr, předseda vlády. A zároveň jsme dosud nikdy neměli ani jednu prezidentku, předsedkyni vlády či předsedkyni Ústavního soudu. Takže Ústava, která používá generické maskulinum (obecné užívání mužského rodu i pro ženy, pozn. aut.), současně potvrzuje genderové stereotypy.

Znám ale genderově uvědomělé ženy, které mají problém o sobě říkat, že jsou pedagožky.

Je to pro ně výzva! Tradiční a velmi konzervativní instituce, Francouzská akademie, jejíž většinu tvoří velmi staří muži, vydala asi před rokem seznam, kde nabízí ženské obdoby mužských profesí. Zároveň vyzývá společnost, aby používala obě verze. To už není žádná moderní vymoženost, ale snaha jedné z nejtradičnějších institucí ve Francii. Může nám připadat, že v současné době máme důležitější témata než se zabývat symbolickou rovinou jazyka. Například stále nemáme vyřešené nedobrovolné sterilizace romských žen, dochází u nás k téměř nejvyššímu gender pay gapu v rámci Evropské unie (jde o propast mezi platy mužů a žen, která je u nás 22 procent, pozn. aut.), roste násilí na ženách… Ale není od věci nad tím začít přemýšlet – bohatství češtiny vám pak umožní vyjadřovat se jinak než generickým maskulinem.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Mezi autorkami jsou maminky malých dětí, dvě z nich mají i autistické děti a v knize se věnují právě této problematice.

Primárně jsem oslovila ženy, které by neměly zůstat přehlédnuté, a výběr tématu jsem nechala na nich. Někdy jsem sama vybrala téma, které mi chybělo – právě sterilizace romských žen, a s ním jsem oslovila velmi dobrou právničku působící v kanceláři vládního zmocněnce u Evropského soudu pro lidská práva. Přesto v knize dost témat chybí.

Například?

Prostituce, svěřování dětí do péče po rozvodu rodičů, vliv již zmíněného gender pay gapu na starobní důchody, jak české právo mnohem více počítá s bezdomovcem mužem než bezdomovkyní ženou… Trochu si pohrávám s myšlenkou na pokračování druhého dílu.

Kniha má podtitul Jsou právní pravidla neutrální? Můžete na tu otázku odpovědět v pár větách?

Připravit tuto knihu jsem se definitivně rozhodla po jedné úplně banální otázce muže novináře: Zda a kdy jste byla ve svém životě jako žena diskriminována? Diskriminaci vnímáme tak, že platí nějaká neutrální právní pravidla a s lidmi – například příslušníky národnostních menšin či menšinového náboženství – se zachází jinak než s ostatními. Moje odpověď byla: bylo se mnou sice zacházeno podle platných pravidel, jenže ta vycházejí z mužské dominance.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

To znamená?

Právo dosud tradičně tvořili jen muži. Vždyť donedávna neměly ženy v některých zemích ani volební právo! (například ve Švýcarsku mohly ženy k volbám až v roce 1971, pozn. aut.). Zákonodárné sbory tvořili většinou muži – případně ženy, které tam muži vpustili, protože sdílely stejné postoje jako oni. Zároveň muži tvořili i vysoké soudy, takže právo bylo interpretováno zase jen muži. Na právnických fakultách dodnes působí osmdesát procent profesorů a jen dvacet procent profesorek, ačkoli máme více studentek než studentů. Nezapomeňme, že právo je velmi konzervativní a tradiční nástroj a všechna právní pravidla vycházejí z této tradice. Snažíme se tou knihou vysvětlit, v čem spočívá problém mužského práva – české právo a většinové právní myšlení vnímá muže jako základní typ člověka, který je jím regulován, a žena je jen jakoby odchylka. Takže třeba zákoník práce si všímá hlavně zaměstnance a pak se jen na chvíli věnuje zaměstnankyni, která potřebuje pauzu na kojení.

Pomohl by mi to ještě lépe pochopit další příklad z praxe…

Tak třeba nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkalo zdravotního pojištění u cizinek dlouhodobě pobývajících v Česku. I tomuto tématu se v knize věnujeme. Právní úprava je napsána takto: pokud žena cizinka ukončí pracovní smlouvu na dobu určitou, neplatí pro ni žádná ochranná lhůta a není ani pojištěná v rámci veřejného zdravotního pojištění. Takové pojištění u nás mají jen osoby s trvalým pobytem nebo českým občanstvím. Pokud otěhotní, nikdo jí pracovní smlouvu neprodlouží, a není tudíž ani pojištěná. Může se sice pojistit soukromě, ale to nekryje předčasné porody ani hodně komplikovaná těhotenství… Na Ústavní soud se obrátily dva soudy, které narazily na takovou situaci a přišla jim jako nespravedlivá.

Jak to dopadlo?

Rozštěpili jsme se na dva proudy, přičemž polovina ústavních soudců poukazovala právě na diskriminaci, která ženy cizinky vylučuje ze systému. Bylo to osm ku sedmi, aby zůstala zachována právní úprava, která těhotné ženy ani novorozence nechrání. Pokud bychom k tomu přistoupili s pochopením pro potřeby těhotných cizinek, které tu pro nás pracují, a jejich dětí, dopadlo by to opačně.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Básník Karel Škrabal říká: Čím míň krámů s sebou taháš, tím líp se ti jde

V součtu přes dvacet let učíte budoucí právníky. Jací byli studenti na začátku vaší kariéry a jací jsou teď?

Na začátku devadesátých let jsme všichni toužili podnikat, vydělávat peníze a mít úspěch. Být právníkem byla úspěšná a dobře placená profese. Posledních deset let cítím, že velká skupina mladých lidí studuje práva z jiných důvodů. Jsou si vědomi, že právo může být nástrojem pomoci slabším a že je jedním ze základních kamenů demokratického státu, ve kterém žijeme. Tehdy bylo nejžádanější být advokátem. Teď je to pro významnou část studentů a studentek být soudci a soudkyněmi a podílet se na lepším fungování státu.

To vás musí jako pedagožku těšit!

Určitě! Ale pořád říkám, že být advokátkou – a já jsem to dělala patnáct let – je úžasná profese. Jste samostatná, nezávislá, s velkou mírou svobody, kterou už jako soudkyně nemám. A i když jsem ve sporu, kde jsem zastupovala lidi, kteří byli podle mě v právu, neuspěla, uvědomila jsem si, jak důležité pro ně bylo, že někdo stál na jejich straně.

Co se snažíte svým studentům předat?

Aby byli pilní a pracovití. Aby znali právo dobře a naučili se být opravdu dobrými právníky, což je první předpoklad, aby tu práci mohli dělat. Až pak se můžou rozhodovat, k čemu to právo použijí. Součástí právnického vzdělání by mělo být i vzbuzovat v nich společenskou odpovědnost.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Střihavková: Nejsem protekční mazánek a popularita tatínka mi život nekazila

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

V osmdesátých letech pro mě byla právnická fakulta zklamáním, protože tam byly skutečně cítit mocenské vlivy. Potkala jsem tam ale několik úžasných učitelů, s nimiž se vídám doteď – třeba můj současný kolega, profesor Jan Filip, u kterého jsem tehdy působila jako pomocná vědecká síla na katedře ústavního práva. Jako studentka jsem byla naivní a vychovaná k tomu učit se co nejvíc a co nejlíp. Asi jsem byla jedna z největších šprtů v ročníku. Jenže režim byl takový, že červený diplom ani úspěchy ve vědeckých soutěžích nestačily. Když jsem v roce 1988 školu skončila, žádnou zajímavou práci jsem nedostala a jen díky známosti mě zaměstnali jako řadovou úřednici na hygienické stanici. Hned půl roku po revoluci jsem ale dostala nabídky práce na katedře ústavního práva i v několika advokátních firmách. Ve svobodné společnosti moje úsilí a pečlivost najednou začala dávat smysl.

Když se vrátíme až do dětství – jak fungovala vaše rodina po genderové stránce?

Pro mě byla základní rodina maminka a její rodiče, naši se rozvedli, když jsem byla malá. Ale babička s dědečkem měli úžasné manželství. Babička byla velká osobnost – vzdělaná středoškolská profesorka, sportovkyně, profesně velmi aktivní. A dědeček to na ní obdivoval. Moje maminka byla psychiatryně, dá se říct, že jsem velkou část dětství strávila v blázinci. Působila i na dětském oddělení, což mě strašně obohatilo. Nechápu odpor k inkluzi – velké množství svých sociálních dovedností jsem získala právě díky hrám s dětmi s mentálním postižením. Všechno tohle bylo důležité pro rozhodování o mé budoucnosti. Pochopila jsem, že všichni lidé jsou si rovni a že ženy mají dělat důležitou práci, být sebevědomé a silné, protože kvůli tomu je muži milují.

Platí to i ve vašem manželství?

Můj muž je hodně podobný mému dědečkovi. I v manželově rodině bylo samozřejmé, že ženy jsou pracovně aktivní a nesnižuje to jejich atraktivitu. Ve všem mě podporuje a nezažíváme to, co se občas objevuje v manželství našich známých – že přílišný úspěch jednoho znamená žárlivost toho druhého. Když se mi v práci něco podaří, má pocit, že je to z poloviny jeho úspěch. Píše knihy a má řadu zajímavých aktivit. Když je v nich dobrý, i já zažívám pocit, že jsem se na tom podílela. Když jsem na začátku mluvila o podpoře mezi ženami, o sesterství – důležité je to i v páru, v manželství. Aby partneři cítili úspěch toho druhého jako svůj vlastní. Vzpomínám si, jak spisovatelka Petra Hůlová říkala, že nám feminismus moc nepomůže, dokud si ženy nebudou vybírat za manžele hodné a citlivé muže.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Lenka Wimmerová o Boženě Němcové: Nikdy nedospěla ke zralé lásce s kompromisy

KATEŘINA ŠIMÁČKOVÁ (53)

• Ústavní soudkyně, předtím soudkyně Nejvyššího správního soudu, za sebou má i 15 let jako advokátka.

• Působí v Benátské komisi, vědecké radě pražské právnické fakulty, zkouší u justičních zkoušek.

• Vystudovala právnickou fakultu na univerzitě v Brně, kde i učí. Jako pedagožka působí přes 20 let.

• Narodila se a žije v Brně, její muž je dramatik a spisovatel Jiří Šimáček.