Mám extrémně otužilého syna. „Kubo, vezmi si mikinu,“ láteřím každou chvíli. „Ne, není mi zima,“ říká on. Domlouváme se, že si mikinu sbalí do batohu, a když bude chtít, obleče si ji. Protože je to jeho tělo a učí se mu naslouchat. Spíš já se učím naslouchat jemu a uznávat, že když mně je zima, jemu nutně být nemusí. „Mám strach, že promrzneš a onemocníš. Mám strach, že budeš mít zkažený výlet, když se budeš klepat ve větru a nebudeš mít co si přiobléct. Mám strach, že tvoje rozhodnutí nabourá společné plány!“ Slyším se vůbec? Jsou to moje strachy, které mu předkládám. Moje strachy by ho měly přimět vnímat jeho tělo jinak, než to má nastavené. Ještě nikdy nepromrzl a neonemocněl. Nestavím na reálné zkušenosti, jen na tom strachu, na svojí vlastní promrzlosti, na svých nedokrvených neotužilých končetinách, s ním to nemá moc společného.

Mám dceru divoženku. „Ronjo, učešu ti copánky!“ nabízím jí u snídaně. „Nechci česat, nechci tahat za vlásky,“ míní dvouletá a strká si vlasy za uši. Má je pod lopatky a někdy se prostě učesat nenechá. „Mám strach, že ti polezou vlasy do očí a do pusy,“ zkouším ji přesvědčit. Nedá se. Do školky jde s vlasy za ušima. Svět se nezboří.

Nevydírejte je!

Jenomže by to šlo i jinak. Mohla bych říct Kubovi, aby si vzal mikinu, nebo bude sec mazec. Ronje, aby se nechala učesat, jinak jí nekoupím po cestě domů zmrzlinu, na kterou se tak těší. Mohla bych jejich jasné NE zrelativizovat, přemoci silou, dospěláckou argumentací. Některá jejich NE se respektovat nedají. Nemůžou do silnice, tam je to jasné. Nemůžou ubližovat ostatním nebo trápit kočky. I tam vyžaduji, aby moje NE respektovali. Ale většinu jejich NE můžu respektovat zase já. Když se týká jejich těla a jejich rozhodnutí, která je neohrozí nebo neublíží ostatním lidem či tvorům.

„Řekneš ahoj dědovi?“ „Ne!“ „Dáš pusu babičce?“ „Ne!“ „Je oběd, dáš si čočkovou polévku?“ „Ne!“ Možná jsou ta jejich NE pro nás dospělé nepochopitelná, nevychovaná, vybíravá, nehodí se nám do krámu. Ale mají obrovskou cenu. Možná že když budeme těm jejich NE naslouchat a brát je vážně, naučí se formulovat, co skutečně chtějí, neztratí kontakt se svým nitrem, nenechají si ublížit a budou v dospělosti vědět, co chtějí. A co nechtějí.

Když se dostanou do situace, která jim nebude příjemná, budou umět jasně vyjádřit, co cítí. Nebudou souhlasit jen proto, že se budou bát někoho urazit, zklamat nebo nebudou chtít jít proti proudu. Vyslyšet cizí NE je podstatné. Stejně jako ho umět jasně říct.