Co to hraje za hudbu?


To je místo zvonění, které tady bylo strašné. Když ho slyšela naše účetní, říkala, že má chuť vše popadnout a utéct. Že je to jako poplach. Tak jsem ho vyměnil za příjemnou hudbu.


Pro vás je zřejmě důležité, aby bylo všem ve škole příjemně…


Moje osobní vize je, ať chodí do školy rádi učitelé i děti. Když vidím v naší školce, že děti brečí, když je rodiče vyzvedávají, a nikoli ráno, jsem v šoku. Ale radostném. Protože já sám to měl naopak a myslel jsem si, že to tak mají všechny maličké děti.


Jak jste toho dosáhli?


Asi tím, že se dětem věnujeme celou dobu naplno, neodbýváme je třeba tablety. Interakce mezi učiteli a dětmi je tu skutečná, děti na sobě pracují a procházejí určitým vývojem, za který jsou, myslím, vděčné. Pro většinu našich učitelů je ta práce důležitá, baví je a přináší jim radost. Děti to vnímají a ty nejmenší to prožívají emocionálně nejvíc. Důležité je se do školy těšit. Když ráno slyšíme, že je to jinak, řešíme proč – jestli jsou za tím vztahy ve třídě, styl výuky…


Kdy se vy sám do školy moc těšíte? A zažíváte někdy nechuť?


Když vím, že to klape. Silně vnímám atmosféru ve škole, takže se obzvlášť těším, když je tu dobré klima a táhneme za jeden provaz. Naopak se netěším, když něco visí ve vzduchu, když vím, že proti mně jako řediteli někdo něco má. Jako učitel jsem se netěšil, když na nás vedení hledalo chyby. To neznamená, že to teď sám nedělám. Ale fakt mi vadilo být pořád v pozoru, kdy nějaká kontrola rozrazí dveře.


Vy jste ve škole zakázal dětem mobily, a to včetně přestávek. Jak to přijali hlavně teenageři?


Kupodivu to vzali. Čas od času řešíme porušení zákazu, ale negativní reakce se ke mně zatím nedonesly. Přijali to i rodiče. Školu považuju za jedno z posledních míst, kde dochází k socializaci a skutečné interakci mezi lidmi, proto se snažíme to všemožně podporovat.


Čím jste jim mobily o přestávkách nahradili?


Velkou přestávku, pokud dovolí počasí, tráví na sportovišti ve vnitrobloku. Sejdou se tam od prvňáčků po deváťáky a hrají si spolu. Je hezké to sledovat.


A v zimě?


Jsou zvyklí trávit přestávky na širokých chodbách, máme tu čtenářský koutek… Na deskové hry není čas, ale oni se prostě zabaví jen tím, že se spolu baví.


Říkáte, že škola má být pro děti bezpečná. Jak to myslíte?


Ve dvou rovinách. Zaprvé hlídáme, kdo do školy vchází, a také eliminujeme možnost úrazů a napadení. Prevenci šikany zajišťuje školní psycholožka, která se stará o atmosféru ve třídách. Zadruhé pro nás bezpečí znamená, že se tu děti cítí chtěné, vědí, že sem patří. Respektujeme jejich odlišnosti a umožňujeme jim denně prožívat osobní úspěch.


To by chtěl zažívat každý…


Umět dítě ocenit je naprosto zásadní. Vidět v něm to dobré a podporovat to, hledat jeho nadání. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby všechny děti na prvním stupni zažily uznání a podporu, nebyly by na prahu puberty outsidery ani syčáky, co jdou proti nám. Když se podíváme na Maslowovu pyramidu lidských potřeb, uznání a úcta jsou hned na druhém místě za potřebou seberealizace.


Platí podle vás: „Když je spokojený učitel, je spokojený i žák.“?


Určitě! Co jsem říkal o dětech, platí o dospělých. Také učitelé by se měli cítit potřební a chtění. Každý máme nějaké nadání a je fajn, když se mu dá podpora. Že to nefunguje na sto procent u všech, je jasné. I to, že se všichni učíme a děláme chyby. Pro učitele jsou samozřejmě důležité i finance, aby se cítili bezpečně, že zajistí sebe i svou rodinu. Všemožně se snažím, aby i platy u nás byly dobré. Aby učitelé mohli ve škole i relaxovat, máme tu relaxační místnost a infrasaunu.


Do převážně ženského sboru jste přivedl pár mužů, což ocenila i soutěžní porota. Máte tu dva družináře – jednoho jogína, druhý umí žonglovat…


Pestrost prostředí, ve kterém vyrůstají děti, je vždycky fajn. Nejen genderově, ale i třeba věkově. Mít různě zralé učitele je přínosné. Jednu družinářku máme ve věku starší sestry, druhou ve věku maminky, třetí ve věku babičky. Jsem vděčný za každého učitele před důchodem nebo za toho, který zažil profesi mimo školství.


Proč je dobré mít v učitelském sboru ženy i muže?


Máme tady takové pohodáře v důchodovém věku, které už nic moc nerozválcuje. Když řeknou mladší kolegyni, ať nad tím mávne rukou, přijme tu radu kolikrát líp než od ženy. Konkrétně v družině potřebují děti i něco jiného než hrát stolní hry. Snažíme se o takzvaný playwork – zjednodušeně vrátit dětem přírodu. Před školou máme park, o kus dál zahradu, nedaleko je chráněné Litovelské Pomoraví. Venku podporujeme jejich vlastní hry.


V tom jsou dobří muži?


Myslím, že je pro ně přirozenější mečovat s klacky, stavět bunkry, šplhat po stromech. Náš vedoucí školní družiny by tu chtěl mít časem nefunkční auto, aby si v něm děti mohly hrát na řidiče. Dopoledne jsou děti v péči svých ochranitelek, které je vzdělávají. A odpoledne mohou zažít i jisté „riziko“: „Máš na to, nebuď srab!“ nebo „Dělej si, co chceš, ale nesmí se ti nic stát.“


Jaké vztahy pěstujete s rodiči žáků?


Snažíme se být jejich partnery. Máme otevřené hodiny, aktivní rodiče zapojujeme do výuky v rámci projektů a besed. Jsme komunitní škola, která dělá řadu akcí pro veřejnost, kde s nimi také komunikujeme. Tím, že nejsme velká škola, si můžu dovolit být s nimi v kontaktu i na soukromém mobilu či sociálních sítích ve dne v noci.


A co s nimi takhle po nocích řešíte?


Třeba postavení dítěte ve třídě, záškoláctví, nesladění se s asistentem učitele, přetrženou tenisovou síť. Rodiče cítí důvěru, že mohou položit otázku nebo dát připomínku. Na druhou stranu si ale hlídám, abychom je nerozmazlili pocitem, že mohou mluvit do všeho. Rozdělení dětí do tříd jim oznamujeme opravdu až 1. září.


Učil jste dvanáct let, proč jste šel dělat ředitele?


Intuitivně jsem cítil, že to mám dělat. A také jsem jako učitel pociťoval omezení něco zásadního prosadit a nemožnost dělat si věci po svém. Možná sehrála roli i moje ješitnost, podpořená právě intuicí, která mi říkala: „Jdi do toho, máš na to dělat věci jinak – jak cítíš, že by měla správně fungovat škola!“


Byl to krok správným směrem?


Ano. Už podle toho, jak školu teď reflektují rodiče. A pak i to ocenění. Ale důležité jsou i negativní zpětné vazby. Každý máme své chyby, a když je člověk na špici, dostává ťafky okamžitě zpět. Když něco nepojmenoval, uhlazeně obešel, pojmenoval jen napůl. Každý den se tím učím a to mě baví.


Ve školství působíte už čtrnáct let. Co se za tu dobu nejvíc změnilo?


Jako velké plus beru inkluzi. Na naší základní škole máme dvanáct tříd a dvanáct asistentů. O tom se nám před deseti lety mohlo jen zdát. Máme velké spektrum dětí včetně nadaných i slabších s nějakým handicapem. Díky tandemovým vyučujícím můžeme dát všem dětem takové podmínky, aby jely na své maximum a zažívaly úspěch. V tom přinesla inkluze obrovský posun.


Co stále zůstává minusem?


V mnoha učitelích stále přetrvává to, že na dětech hledají chyby, masakrují je za ně a nepodporují v nich to dobré. Bohužel jsou tak nastavení systémem, kterým sami prošli. A přecvaknout na pozitivní vnímání je pro mnohé hodně těžké.


Stále učíte?


Jako ředitel musím, pár hodin. Moc se na to těším a užívám si to. Ta práce je velmi pestrá. Od papírování přes zodpovědnost za metodiku a didaktiku až po vytírání záchodů, když nepřijdou uklízečky. Na dětském dnu se nám jednou poprali dva tatínci – do té doby jsem si myslel, že nemám odvahu postavit se mezi dva lidi držící se pod krkem.


Jak při tom všem relaxujete?


Prací. Záliby šly hodně stranou, ale to bude za pár let jinak. Teď ještě potřebuju dělat maximum pro školu. Jsem svobodný a bezdětný, v tom je možná moje výhoda. Kdybych byl matkou tří dětí, je moje pozice jiná. A možná je plusem i to, že dle legislativy zatím nemůžu být rodič, takže co nejvíc času můžu věnovat dětem ve škole.


To jste řediteloval i o prázdninách?


Tak snažil jsem se udělat si pauzu a vměstnat tam i cestování.


O své zatím poslední velké cestě, svatojakubské pouti z Porta do Santiaga De Compostela, jste napsal knihu.


Bylo to v červenci 2017 a ušel jsem 250 kilometrů. Rád bych to zopakoval. Je to ten nejlepší výplach hlavy, srovnání myšlenek, posílení sebe sama. Když jste na cestě, hrozně lehce si uvědomíte, kde je váš skutečný domov, jaká je vaše životní cesta a s jakou výzbrojí po ní jdete.


Co jste se tam o sobě dozvěděl?


Že jsem za sebe rád. A také to pro mě byl návrat ke kořenům. Hodně jsem tam myslel na všechny, kteří mě v životě ovlivnili – ať už rodina, nebo lidé, kteří mě inspirují.


Silným motivem vaší knihy jsou ženy – vztah k mamince a babičce.


Vztah k matce nelze přetrhnout. Otec jako strážce a nositel hodnot je strašně důležitý. Ale matka je bohyně, jejíž součástí jsme byli, a nějak si to neseme celým životem. Já jsem se na té pouti k mamince i babičce vrátil. Ženskou linii jsem tam hodně reflektoval – i poutníky do Compostely chrání Panna Marie. A moje maminka je taky taková moje ochránkyně na cestě životem.


A vaše babička?


Měli jsme k sobě vždycky blízko. Jezdím za ní každý týden, vzájemně si dodáváme energii. Je pro mě velkou inspirací – ta její chuť do života, humor, nadhled a „věčná puberta“ i v devadesáti! Když přestala být schopna delší chůze, nezabalila to. Pořídila si vozítko, říká mu Matouš, a životem pádí dál. Když vedle ní běžím, říkám si, že je to dobrý trénink na půlmaraton. A ona u toho vtipkuje: „Co si tak o mně lidi myslí, když taková mladá sexy kočka musí jet na vozítku?“


Když vidím tu fotku, nechce se mi věřit, že je jí devadesát! Ve vašem životě je ještě další zásadní žena – herečka Hana Maciuchová, která je patronkou vaší školy. Jak se to stalo?


Potkávali jsme se různě, ale k tomu propojení došlo asi před pěti lety, když jsem s ní dělal rozhovor. Tehdy jsem učil a příležitostně psal do jednoho olomouckého časopisu. Prožil jsem s ní tehdy pro ni nelehké období nemoci a osud tomu chtěl, že jsme si díky tomu byli najednou velmi blízcí. Od té doby jsme přátelé.

Jiří Vymětal (37)

Jiří Vymětal (37)

● Narodil se a žije v Olomouci.
● Dvanáct let učil, poté se stal ředitelem komunitní ZŠ a MŠ Svatoplukova v Olomouci.
● Po dvou letech ve funkci získal letos ocenění Ředitel roku. Vyhrál tak první ročník celostátní soutěže.
● Vystudoval učitelství českého jazyka a dějepisu na Ostravské univerzitě a občanské výchovy na Univerzitě Palackého v Olomouci.
● Rád cestuje, hraje volejbal a jezdí na kole, dříve se věnoval izraelským tancům.
● O své pouti do Santiaga de Compostela napsal knihu Cesta polem hvězd.