Už se vám to možná někdy stalo: bez ohledu na to, že žijete v monogamním svazku, jste se zakoukali do někoho jiného. Na chvíli, na delší dobu, platonicky nebo se vším všudy včetně klasické nevěry. „Musím se rozhodnout, komu dám přednost!“ mysleli jste si možná v kolotoči výčitek svědomí, cítili jste se špatně kvůli všemu tomu podvádění.

A teď si zkuste představit tutéž situaci, ale místo výčitek si dosaďte jinou myšlenku: láska umí být tak velká, že dokáže obsáhnout několik osob. Nemusíte nikoho opustit. Můžete žít ve vztahu s oběma partnery. Stačí jen, aby o tom věděli a lákalo je to. Tohle uspořádání se jmenuje polyamorie (nebo anglicky polyamory) a v posledních letech ho volí čím dál tím víc lidí. Dokonce tolik, že má své vlastní facebookové skupiny, webové stránky, vycházejí o něm knihy a časopisy a definují ho psychologové.

„Procento nevěrných v populaci je tak vysoké, že nad tím těžko můžeme mávnout rukou, že je to uklouznutí pár lidí, kteří si neváží toho druhého. Naopak bych řekl, že to ukazuje všeobecnou tendenci lidí nebýt monogamní. Polyamory nabízí cestu, jak se vypořádat s pohnutkami, které k nevěře vedou, slušně a bez zbytečného ubližování těm, na kterých nám záleží,“ vysvětluje muž, který si říká Fronéma – patří k jednomu z našich největších organizátorů polyamorických srazů a vede český web o polyamorii.

Lepší než kompromis

Kde se polyamorie vzala? Není to nic nového, skupinové svazky známe už od Etrusků, kvetly v antickém Řecku a Římě, ve Starém zákoně je popsáno několik polygamních vztahů. Podle výzkumu Anthona Effa z Univerzity v Tennessee je úplně monogamních jen 17 procent světových společenství, zejména ty spojené se západní křesťanskou kulturou, proto nám připadá monogamie „normální“ a z jiného uspořádání vztahů máme kopřivku. Tentýž výzkum z roku 2013 říká, že 83 procent společenství na světě je polygamních, a zdůrazňuje, že i v živočišné říši je monogamie spíš výjimkou než pravidlem.

Otevřeně se o polyamorii diskutuje od sexuální revoluce v 60. letech minulého století, v roce 1996 byla v Americe ustavená první The Polyamory Society.

Mohli bychom se ptát i opačně – proč právě dnes se tolik mluví o polyamorii? Je to dané hlavně zpochybněním tradičních mužských a ženských rolí. V době, kdy nechápeme manželku jako manželovo vlastnictví (nebo naopak, kdy muž není majetkem ženy), ale všehovšudy jako svobodnou bytost, zpochybňujeme nutně i monogamii jako jediný funkční model.

„Díky polyamory spolu můžou být lidé, kterým by monogamní vztah nefungoval. Vezměme třeba jednoho, který chodí rád mezi lidi, a druhého, který tráví čas rád doma v soukromí. Ani jedno není nijak špatně a stane se, že se takoví lidé přitahují. Zpočátku třeba podobné rozdíly překryje zamilovanost, ale později často vzniká velký tlak na kompromisy, které nedělají radost ani jednomu. Kompromis, jak se říká, je oboustranná rezignace. Není potom lepší, když první jmenovaný najde jiného partnera na výlety mezi lidi a tráví pak spolu čas jen takovým způsobem, který oběma vyhovuje, a rozdílné potřeby řeší každý po svém? Polyamory ukazuje, že může být i lepší řešení než kompromis,“ tvrdí Fronéma.

Noblesnější promiskuita?

Polyamorie je často zaměňovaná s hromadným sexem, ale máloco je dál od pravdy. „Polyamorie je o vztazích. Lidé v polyamorických vztazích se mnohem častěji účastní skupinové terapie než skupinového sexu,“ stojí v článku v britském Guardianu z roku 2013 – jde o jeden z prvních textů, který se otevřeně zabývá polyamorií. Jako jeden ze spouštěcích momentů toho všeho jmenuje i vzestup feminismu v západních společnostech: „Finanční nezávislost žen mimo jiné znamená, že mohou budovat vztahy tak, jak chtějí.“

O sex tady nejde, nebo alespoň ne na prvním místě. Mnohem zajímavější je ptát se, jak to lidé v takových vztazích mají třeba se společným hospodařením nebo se vztahem k dětem, jak svůj přístup ke vztahům vysvětlují okolí nebo třeba svým vlastním rodičům. Odpovědi na tyhle otázky jsou často obecné: záleží na domluvě v tom kterém konkrétním svazku a na nastavení konkrétních lidí. I proto ta zmínka o skupinové terapii – polys, jak si lidé v nemonogamních svazcích říkají, se snaží žít s „čistým stolem“, o všem mluvit, otevřeně komunikovat.

„K úspěšnému praktikování polyamory si potřebujete umět uvědomit, co vlastně chcete (to je to nejtěžší), potom to umět říct (to také není lehké), dohodnout se a nakonec se umět chovat podle té dohody, což už je po splnění předchozích dvou bodů vlastně hračka. A život jako takový má vlastně podobné požadavky. Polyamory je tak i praktický trénink k životu,“ píše Fronéma.

Zásadní rozdíl je – hlavně stran otevřené komunikace – i mezi polyamorií a polygamií. Zatímco polygamie je v mnoha koutech světa legální forma manželského svazku, polyamorie je o dohodě a není nikterak zakotvená v zákoně. V polygamii jde o vlastnictví manželů či manželek a často podřízený vztah mnoha žen jednomu muži nebo naopak. Polyamorie stojí na dobrovolnosti a citové náklonnosti, je otevřenější a tolerantnější. „Polyamory vztahy se často skládají z více partnerů různého pohlaví a jejich členové sdílejí stejnou moc, spolupracují při rozhodování a považují to za výhodnější než upřednostňovat jen jednoho člena,“ píše Mim Chapmanová v knize Jak vypadá polyamorie? Právě tahle autorka se snaží ve své publikaci vysvětlit, proč polyamorie není jen „noblesnějším pojmenováním pro promiskuitu“. Většina literatury o polyamorii je ovšem samozřejmě ze Spojených států, u nás se otevřeným manželstvím zabývá jen několik psychologů a spíš okrajově.

V knize Marty Hargašové a Tomáše Nováka Předmanželské poradenství se dočteme: „Skupinová manželství nejsou žádným návodem, jak prožít ráj na zemi. Mají tendenci se příliš rychle rozpadnout. Příčinou je přetíženost vztahů, vyčerpanost z přílišného interpersonálního náboje, rozdělení času, prostoru a zodpovědnosti. Ukázalo se, že sex a žárlivost nebyly těmi největšími problémy. Nejvíce zatěžující bylo soupeření o čas sdílený se žádoucí osobou, rozhodování o tom, kdo ke komu patří, upřednostnění a vyloučení některých členů ze vztahů, problematický ženský fond volného času.“ Jednodušeji řečeno: problémem není ani tak žárlivost nebo „nevěra“, ale spíš náročnost takového uspořádání na pozornost, čas a „spravedlnost“ jejich rozdělení.

Nekonečná láska

Polyamorické vztahy mají mnoho podob. Nejčastější je klasické otevřené manželství, kde základ vztahu tvoří manžel a manželka, z nichž má každý dlouhotrvající další „boční“ vztah, o němž ale jejich protějšek ví a schvaluje ho, nebo je s ním alespoň smířený. Je to lepší než „zahýbat“ někomu za jeho zády. Ve hře ale může být i víc lidí než jen tři nebo čtyři, vztahy to navíc nemusejí být vůbec jen heterosexuální.

„Polyamory není žádná zkratka ke štěstí, někdy je to cesta trnitá, jak jen vztahy umějí být,“ říká Fronéma. Složité to není jenom proto, že se uvnitř polyamorického vztahu musí domlouvat víc lidí, ale hlavně proto, že jde o neprobádanou cestu, o které se příliš nemluví a která budí spíš předsudky než nadšení. Předsudky jsou přitom často spojené s neznalostí. „Polyamorické vztahy jsou založeny na principu monogamního emočního svázání s partnerem. Jediným rozdílem je schopnost navázat toto spojení s více než jedním člověkem a následně jej po neurčitou dobu udržovat v romantické rovině,“ píše etnoložka Pavlína Plecitá, která se polyamorií zabývá. Nejde tedy o nějaké bezuzdné užívání si, ale spíš o nezvykle otevřené srdce. Polyamorici to někdy srovnávají s mateřskou láskou – i ta je „nekonečná“ a nevyčerpá se s jedním dítětem, ale dokáže milovat víc dětí současně, každé jinak, ale žádné méně.

Řekni to papouškem

Až potkáte někoho s nášivkou papouška na bundě nebo až uvidíte v restauraci rezervovaný stůl s obrázkem papouška, budete mít jasno – tihle lidé jsou nakloněni jinému uspořádání než tomu výhradně monogamnímu. Ve Spojených státech amerických se každý druhý papoušek chovaný v kleci jako domácí mazlíček jmenuje Polly. Díky tomu jménu a jeho podobnosti s řeckým základem slova polyamory se papoušek vžil jako symbol polyamorického vztahu. Ale nejen papoušek: dalším symbolem polyamorie je nekonečné srdce. Červené srdce na bílém pozadí má v sobě ještě dokreslenou modrou ležatou osmičku na znamení nekonečné lásky. Obraz srdce je v západní kultuře obecně přijímaným symbolem pro vyjádření lásky. Ve spojení se znakem nekonečna pak utváří zřetelnou představu o touze po nikdy nekončící zamilovanosti. Srdce je tedy stále otevřeno novým příležitostem pro navázání milostného vztahu a pomyslný kruh poly vztahů se nikdy neuzavírá.

Podmínka polyamorie? Všichni v tom musí být šťastní

Podmínka polyamorie? Všichni v tom musí být šťastní

Říká si Fronéma a už dvanáct let žije v polyamorických vztazích. Když o nich mluví, je jasné, že v jeho podání nejde o žádnou senzaci. „Od monogamních vztahů se zas tak moc neliší. Hlavní úskalí obojího je nedostatečná komunikace nebo ztráta chuti na vztahu pracovat,“ říká.

Vybavíte si, kdy poprvé jste si uvědomil, že monogamie není pro vás jediná přijatelná forma soužití?

Když mi bylo asi osmnáct, měl jsem dobrého kamaráda, který tak žil. Měli s manželkou otevřené manželství a oběma to velmi vyhovovalo. Znělo to dobře a nebylo to pro mě nijak složitě uchopitelné. Naopak, vždycky jsem byl zastáncem toho, že je důležitější, co si o věcech myslí lidé, kterých se to týká, než jaká je společenská norma.

Před kým jste svoji touhu po někom dalším vyslovil poprvé nahlas?

Když mi bylo dvacet, našel jsem si partnera. Hned zpočátku jsme mluvili o možnosti určité otevřenosti a shodli jsme se na tom, že to vidíme podobně, a pokud by na to někdy došlo, tak se o tom pobavíme více. Na to skutečně došlo, když jsem se asi o rok později zamiloval do kolegy v práci. Pořádně jsme to probrali a šli jsme do toho. A bylo to fajn.

Chápu, že polyamorické vztahy nejsou nutně jen heterosexuální. Jak to máte vy? Často se mluví o tom, že heterosexualita je spíš naučená norma a že spousta heterosexuálů jsou spíš bisexuální…

Polyamory vztahy jsou, stejně jako monovztahy, pro lidi hetero-, homo-, bi- i asexuální. Je možné, že je mezi lidmi více bisexuálů, než se ví, ale sexualita je věc sebeurčení, a tak bych heterosexuálům jejich orientaci nebral.

Kolik polyamory vztahů máte za sebou a s jakým vývojem?

Polyamory žiju s nějakými přestávkami už dvanáct let. Za tu dobu jsem měl sedm partnerů a partnerek. Vztahy trvaly mezi rokem a pěti a neměl jsem nikdy víc než dva vztahy zároveň. Vyvíjely se docela stejně jako mono vztahy. Od seznámení k vzájemnému poznávání se až po hlubší fázi vztahu a pozdějšímu konci.

Měl jste i partnera, který řekl, že do toho nejde?

Kdo by mi ze začátku explicitně řekl, že polyamory nechce, s tím bych do vztahu nešel. Ale stalo se, že jedna moje partnerka potřebovala, abych se delší dobu věnoval jen jí, a tak jsme byli dlouho spolu jen ve dvou.

V polyamorii chce člověk něco víc – co je to to víc? Předpokládám, že nejde zdaleka jen o sex…

Ale já nechci víc, já chci prostě žít svůj život co nejlépe. A k tomu pro mě patří radost z hlubokých vztahů. Pokud mě to táhne ke dvěma různým lidem a situace to dovoluje, jsem nadšený. Kdybych se řídil tím, co je „normální“, tak bych musel někoho z nich odmítnout, a to by byla škoda. Moje autenticita je pro mě velmi důležitá, a proto potřebuji svobodu ji volně prožít. Nevypadá to ale tak, že bych cíleně hledal partnery nebo partnerky. Ale občas prostě někoho potkám a padneme si do oka. Potom o tom mluvím se současným partnerem, pokud nějakého mám. Bavíme se spolu o tom, co se děje, jestli by byl spokojený, i pokud bych začal s někým novým chodit, a za jakých podmínek by to případně mělo být. Stejně tak probírám vzniklou situaci s novou známostí. Vždycky je důležité o tom dostatečně mluvit. Pro mě je priorita, aby v tom byli všichni šťastní, jinak bych do toho nešel.

Jaká jsou hlavní úskalí polyamory vztahu? Na čem to nejčastěji ztroskotá?

Ono se to nezdá, ale polyvztahy vypadají prakticky stejně jako monovztahy. Hlavní úskalí obojího je nedostatečná komunikace, ztráta chuti na vztahu pracovat nebo to, když se lidi změní tak, že už si dál nevyhovují. Nicméně já ukončení vztahu neberu jako ztroskotání. Cílem vztahu pro mě není, aby vydržel napořád, ale abychom si ho užili a rostli v něm, dokud trvá. Na všechny své minulé vztahy mám dobré vzpomínky a moji bývalí partneři jsou moji přátelé.

S jakými reakcemi okolí se setkáváte?

Lidi, které potkávám osobně, jsou v pohodě, někdo je víc zvědavý a ptá se, jak to funguje, někdo třeba ne. Ale všichni reagují v zásadě pozitivně. Klasicky nejhorší reakce a urážky chodí virtuálně od lidí, kteří mě vůbec neznají, typicky pod rozhovory v médiích na internetu. Ale to neřeším.

Jak je to legislativně?

Díky bohu se stát nesnaží zasahovat do toho, koho miluji a jak to projevuji. Tedy polyamory samozřejmě legální je. Ale co se týče vícečetného manželství, polygamie, u nás zatím možné není. Nevím o tom, že by to u nás někdo řešil. V Americe už se o tom mluví. Já považuju státem posvěcené manželství za přežitek. Pro mě je to otázka toho, na čem se lidi domluví spolu, co si slíbí. Chápu, že někteří lidé chtějí ty sliby skládat před Bohem. Ale před státem mi to smysl nedává.

Je vůbec monogamie přirozená, když ji mnoho lidí nedodržuje a jsou přinejmenším monogamní sériově, ale často mají stejně víc partnerů paralelně, jen to tají?

Polyamory existovala vždycky, akorát se tomu tak neříkalo. Antropologové říkají, že dokud jsme nebyli připoutaní k místu jako zemědělci a lidi žili jako pohybující se skupiny, nebyl důvod se dlouhodobě párovat. O děti se stejně starali všichni. Manželství vzniklo jako hospodářská jednotka a vynucovaná sexuální exkluzivita jako prostředek zajištění toho, že mužův majetek zdědí jeho pokrevní potomci. Braní se z lásky je historicky docela novinka. Většina lidí se v životě s nevěrou setká. Je celkem zřejmé, že jako druh nejsme stavěni na párování se na celý život. Současné strategie na vyrovnávání se s tím, že se zamilujeme do někoho, kdo není náš dlouhodobý partner, jsou poměrně omezené. Můžeme se rozejít, podvádět nebo tiše trpět. Polyamory k tomu přidává možnost, která může vést nejen k win-win řešení, ale hned k win-win-win řešení.

Jak je to s dětmi v polyamorickém vztahu?

Polyamory přináší některé nečekané výhody. Pokud jsou v jedné rodině víc než dva dospělí, tak se může dětem věnovat víc lidí a častěji. To děti velmi oceňují. Rodiče si zase můžou víc odpočinout a třeba si i najít častěji čas vyjít spolu na rande, protože se můžou střídat v tom, kdo zůstane s dětmi. Také to může přinést větší finanční stabilitu, která je pro výchovu dětí důležitá.