Karina má čtyřletou dceru z prvního vztahu a už krátce po porodu bylo jasné, že oba sourozenci to spolu nebudou mít jednoduché; holčička žárlila, vztekala se a Karina, která měla pocit, že jako zasloužilá matka všechno hravě zvládne, propadala pocitům selhání.

„A pak, jednoho dne, hrnec přetekl a během toho, co jsem místo relaxace ve vaně opět jela kolotoč myšlenek, že jako matka selhávám, se dostavila panická ataka. Sevřelo se mi břicho, měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, v hlavě se mi rojily myšlenky, co když zešílím, že to přece dětem a manželovi nemůžu udělat, kdo by byl s bláznem, že to přece vůči nim není fér. Rozklepaná jsem vylezla z vany a snažila se to rozchodit. Nic nepomáhalo. Šla jsem za manželem, zkroušeně se posadila a snažila se mu vysvětlit zmatenost své mysli. Nakonec jsem s nervovým třesem vyčerpáním usnula. Druhý den jsem se probudila a snažila se pochopit, co se mi to stalo,“ líčí Karina.

Čtěte také

Důvěrná přítelkyně je vlastně základem ženského života

Čtěte také

Kamarádky vám po čtyřicítce pomáhají přežít a jsou důležitější než rodina

Vždyť jsem blázen!

Ráno zašla k lékaři, verdikt zněl vyčerpání a nedostatek hořčíku, Karina dostala hořčíkovou terapii a doufala, že bude líp. Nebylo. Panické ataky se stupňovaly. Nakonec skončila na neurologii, kde jí doporučili začít užívat léky, které se ale nesnášejí s kojením. Na ukončení kojení u půlročního dítěte se necítila, tak zkusila vydržet. Ale už za týden byla na neurologii zpátky. „Tehdy jsem něco připravovala v kuchyni a píchlo mě v hrudníku. Nejdříve jsem to přešla, ale zničehonic začal ten stejný kolotoč myšlenek: co když je to plicní embolie? Ale není, co blázníš, jedno píchnutí… ale co když to je embolie a já to zlehčuju, umřu, kdo se postará o děti, vždyť z dětí bez maminky jsou často narkomani, zoufalé existence… Situace opět skončila nervovým kolapsem. Druhý den ráno jsem se rychle otřepala, vyspala jsem se, bude to v pohodě. Vypravila jsem syna a vyjeli jsme s kočárkem na naše obvyklé denní pochůzky a procházky po městě. Asi po pěti minutách jsem začala být podivně nervózní. Co když se mi udělá stejně divně jako včera? Ba ne, co když se mi udělá ještě hůř?! Co když mě popadne šílenství, budu mimo sebe a pustím kočárek do cesty?!“ popisuje matka svůj psychický stav.

Čtěte také

Čtěte také

11 nejčastějších chyb v komunikaci: Jak se jim vyhnout

Telefonát neuroložce, telefonát do kojicího centra, kde se ukázalo, že léky se s kojením snesou, medikace. Jenomže úleva nepřišla. „Místo toho tři hodiny po zapití tabletky začalo peklo. Proboha, co když mě někdy napadne svým dětem ublížit, nebylo by lepší udělat něco sobě, třeba to rovnou ukončit? Jdu za manželem a s myšlenkami se mu svěřuji. Kouká na mě jako na blázna. Panebože, však oprávněně, vždyť asi taky jsem! ‚Tak co chceš dělat, chceš se nechat zavřít na psychinu?‘ ptá se. Proboha, tohle není ta správná podpora, připadám si jako odpad. Jak mi může ve třiceti přeskočit, vždyť jsem byla celý život normální? Manžel by si měl najít někoho jiného, vždyť po něm nemůžu chtít, aby byl s magorem, nikdo si tohle nezaslouží, bude nešťastný. Možná mu to ulehčím, když se zabiju,“ vzpomíná na své myšlenky Karina.

Čtěte také

Čtěte také

Novodobé závislosti: Facebook, mobil, ale i zdravé jídlo! Jedete v tom také?

Úsměv mámy

Trvalo několik dlouhých týdnů, než léky zabraly. „Půl dne úzkostný očistec, půl dne jako mávnutím kouzelného proutku mi bylo úplně normálně,“ říká matka.

Aktuálně bere prášky čtyři měsíce. „Někdy mám i den, kdy cítím čirou radost – u které jsem si ani nevšimla, že se vlastně vytratila. Věřím, že se dopracuji ke svému starému já, k tomu, kým jsem byla, než jsem propadla do podivné kombinace úzkosti a deprese. Jednou měsíčně chodím na sezení u psychiatra, a ačkoli jsem tam šla s tím, že se za to stydět nebudu a budu se bránit stigmatizaci ,chodí do blázince‘, nevykládám o tom na potkání, aby si o mně někdo něco nemyslel. Zatím jsme probrali, jak úzkost funguje a že je nutné ji neobcházet, ale naučit se s ní pracovat,“ vysvětluje Karina.

Její případ není tak ojedinělý, jak by se mohlo zdát. Poporodními depresemi a úzkostí trpí každá pátá žena. Karině se skutečně ulevilo až v momentě, kdy objevila neziskovku Úsměv mámy, kterou založila Veronika Kubrichtová. I ona je matkou, která si prošla panickými atakami a depresemi po porodu. „Každý předpokládá, že s narozením dítěte budete šťastné,“ říká. Pokud matka štěstí necítí nebo ho jen obtížně hledá, a naopak převládají pocity strachu, myšlenky na sebevraždu či paralyzující obavy o dítě, jde pravděpodobně o poporodní úzkost. Lehčí příznaky většinou vymizí samy, ale ani ty by se neměly podceňovat. Statistiky z Česka zatím nemáme, ale mezinárodní výzkumy mluví o tom, že závažnějšími psychickými potížemi trpí před porodem zhruba 11 procent žen a v období šestinedělí zhruba 17 procent matek. Poruchou přizpůsobení pak podle některých výzkumů až 30 procent žen, tedy každá třetí matka.

Čtěte také

Čtěte také

Zbavte se emočních jedů ve své hlavě! Nejdřív si všechno sepište

Zatrolené hormony

Nemusí jít hned o prvorodičky, problémy mohou potkat i „ostřílené“ matky, jako je Karina. Ta hned jak se dala dohromady, začala s Úsměvem mámy spolupracovat a dnes šíří osvětu na přednáškách – její příběh má pro matky velkou cenu, protože sama deprese spojené s mateřstvím zažila a ví, o čem mluví. „Ohroženější jsou ženy, které prodělaly těžké těhotenství či porod, dále ženy, které v minulosti trpěly depresemi či úzkostmi. Celkem dobrým ukazatelem naší citlivosti po porodu může být i náš premenstruační syndrom. Pokud před menstruací trpíme výkyvy nálad, je pravděpodobné, že po porodu budou emoční výkyvy ještě silnější. Což je dáno čistě změnami hladin hormonů,“ vysvětluje. Hormony ale nejsou jediným viníkem problémů, své dělá nevyspání a sociální izolace – ve společnosti, kde jsme zvyklé být stále mezi lidmi, v práci a s přáteli, je náhlé uzavření se do světa s novorozeným dítětem velkým šokem.

Vzácně se objevuje i poporodní psychóza, která se projevuje bludy, halucinacemi, zmateností a psychotickými stavy, tam je nutné jednat hned. Častěji se ale stává to, že se úzkostná matka bojí, aby do psychózy nesklouzla, což jí zpětně roztáčí další úzkosti. Platí, že pokud se matka cítí špatně déle než 14 dnů, stojí za to vyhledat odbornou pomoc.

Čtěte také

Čtěte také

Špatné vzpomínky: Má smysl je rozebírat a vracet se k nim?

Co je to odborná pomoc?

Málokterý praktický lékař u nás je vyškolený na to, aby dokázal poporodní deprese a úzkosti rozeznat a uměl zasáhnout, matky tak často nenajdou pomoc na „první dobrou“, ale ztrácejí se ve svých pocitech a nemají pevný pilíř v podobě chápavého lékaře. Navíc dostat se na psychiatrii je u nás stále spíš stigma než cesta z bryndy. „Osvěta by měla probíhat už během těhotenství. Už samotná informovanost o tom, že tyto stavy mohou nastat, zabrání pocitům viny a zmatku, nebude nás nutit příznaky potlačovat a skrývat. Pokud budeme připraveni, dokážeme rozeznat, co se to s námi děje, tím snadněji si řekneme o pomoc a tím rychleji bude problém řešen. Zamezí se tak zbytečným komplikacím a dlouhému trápení. Úplná prevence bohužel neexistuje, ale zmírnit příznaky tím, že si zavčas a na správném místě řekneme o pomoc, lze celkem snadno,“ vysvětluje Benešová.

Školení by měli dostat i otcové – ne každá máma totiž umí příznaky mateřských úzkostí rozpoznat, nejbližší rodina navíc musí problém chápat, respektovat a musí být připravená pomoci nejenom mámě, ale i s péčí o dítě nebo o děti.