Většina z nás si ani neuvědomuje, že při komunikaci s ostatními lidmi kromě mluvení používá taky neverbální signály. Říkáte „ano“, ale vrtíte při tom odmítavě hlavou? Pak způsobíte, že váš partner cítí zmatek. Řeč těla je přirozený a nevědomý jazyk, který ukazuje naše skutečné pocity a záměry. Podle odborníků závisí účinek mluveného sdělení nejen na obsahu, ale taky na obličejové mimice, řeči těla, hlase a technice mluvení. Některé studie dokonce uvádějí, že neverbální komunikace tvoří až 60 % sdělení. Jiní odborníci tvrdí, že sebepříjemnější projev s úsměvem na tváři, ovšem bez hlavy a paty, je k ničemu. Pokud ale máte pocit, že to, co druhým sdělujete, hlavu a patu má, a přesto se vám pořád nedaří uspět v práci nebo zabodovat u potenciálního partnera, možná bude chyba v tom, co vysíláte tělem.
Ne, vůbec nejsem naštvaná!
Věříte tomu, co vám říká kolegyně, šéfka, manžel či kamarádka? Pokud máte v žaludku trochu divný pocit, že v tom sdělení něco nehraje, pravděpodobně jste zachytili nesrovnalost mezi tím, co říkají nahlas, a tím, co sděluje jejich tělo. A věřte svému žaludku, vnitřní pocity nelžou. Máte-li pocit, že někdo není upřímný nebo že vám na něm něco nehraje, zřejmě se vyrovnáváte s nesouladem mezi verbálními a neverbálními projevy. Někdo to umí lépe, jiný hůře, někomu to nedojde vůbec.
„V běžném životě lze řeč těla u druhého přečíst, pokud jsme vnímaví. Například když se ptá manžel manželky, zda se na něj zlobí, a ona s velmi podrážděnou intonací bez očního kontaktu procedí mezi zuby, že ‚ne‘. Řeč těla tu dává jasný signál, že naštvaná opravdu je. Tedy v každodenní komunikaci s lidmi, které máme rádi, je přínosné být vnímaví. Porozumíme si pak lépe, když sledujeme vyjádření celého projevu, nejen toho verbálního,“ říká psycholožka a koučka Jitka Nesnídalová.
Velkou roli hraje řeč těla i v profesních vztazích. „Například kolegyně se na vás usmívá, ale není to upřímný úsměv. Jak to poznáte? Podle toho, že nemá jemné vrásky kolem očí. Když se člověk upřímně usmívá, prostupuje to celý jeho obličej i tělo, je uvolněný. Právě na pracovištích se lidé hodně přetvařují a jejich řeč těla o tom dokáže mnohé říct. Pokud je v práci nepříjemná atmosféra, většinou se projevy těla velmi redukují, aby něco někomu neujelo. Představme si takovou pracovní poradu, kde podřízení nemají rádi svou nadřízenou. Už jen atmosféra by se dala krájet, protože podřízení jsou zaťatí, strnulí, sevření, čmárají si po papírech a neudržují oční kontakt. Pod stolem jich má zřejmě většina překřížené nohy, a pokud by se podívali na svou čelist, byla by zaťatá, protože právě v čelisti se usazuje pasivní agresivita,“ vysvětluje psycholožka.
Proč uhýbá pohledem?
Neverbální komunikace vyžaduje plné soustředění na okamžitou situaci. Na gesta, pohledy, pozici těla. „Samozřejmě nelze jednotlivá gesta a výrazy obličeje vytrhovat z kontextu a přikládat jim fatální význam. Je potřeba je posuzovat komplexně v návaznosti na slovní sdělení. Když stojí například žena schoulená s překříženýma rukama i nohama, může to znamenat obavu a uzavřenost i odmítání návrhů druhého, ale pokud je to venku, mrzne a ona je málo oblečená, nemusí to znamenat vůbec nic, jen to, že jí je zima,“ říká koučka a odbornice na vztahy Jana Řehulková.
Nejsnadněji podle ní zaznamenáme při rozhovoru s druhým člověkem výraz jeho obličeje. „Mimika může napovědět mnoho, zvláště pak, když není v souladu to, co říkáte, a to, jak se u toho tváříte. Nervózní úsměv může prozradit nejistotu, ale taky neupřímnost. Pohledem uhýbá nejen člověk, který něco skrývá, ale i ten, kdo je nejistý a má nedostatek sebevědomí. Rozšířené zornice jsou znakem probuzeného zájmu či vzrušení, ale pokud váš partner stojí proti ostrému slunci a má zorničky jako špendlíkové hlavičky, neznamená to určitě nezájem. Je potřeba posuzovat a vyhodnocovat verbální a neverbální komunikaci společně a v souvislostech, v návaznosti na situaci a okolní prostředí,“ radí koučka Jana Řehulková.
O tom vím své. Před osmnácti lety jsem se seznámila s manželkou kamaráda svého muže. Na první pohled sympatická, ale když mi podala ruku, myslela jsem, že si ji podávám s leklou rybou. Vůbec ji nestiskla. Nejdřív mě napadlo: Ajéje, ta bude namyšlená, chladná a povrchní. Po nějaké době jsem se ale dozvěděla, že trpí revmatoidní artritidou, která se bohužel projevuje ztuhlými a bolestivými klouby. Bylo mi opravdu stydno, protože se z téhle „leklé ryby“ vyklubala naprosto super ženská, kterou dnes považuji za kamarádku.
Takže až někoho potkáte, nedejte úplně stoprocentně na to, jestli pořád mrká, přimhuřuje oči nebo stojí jako prkno (třeba ho bolí záda, je po operaci nebo je krátkozraký a prostě jen dobře nezaostří), a dopřejte i jemu čas na to, aby ukázal svoje pravé já. No, a pokud jde o vás samotné, zkuste si při komunikaci s ostatními dávat pozor na svoje tělo. Možná vám to pomůže získat práci snů, pana Dokonalého nebo najít konečně společnou řeč s někým, koho jste až doteď nemuseli.
Ty mi lžeš!
Že vám druhý člověk lže, můžete mimo jiné poznat i podle toho, že si často sahá na nos, bradu či ústa. Podle koučky Jany Řehulkové taky hodně hovoří prsty na rukách. Propletené prsty obvykle znamenají, že člověk dané skutečnosti nepřijímá a brání si „to svoje“. Špička z dlaní vyjadřuje nedostatečný respekt a připravenost prosadit vlastní názory za každou cenu. „Důležité je ale vždy si uvědomit, že jedno gesto o ničem podstatném nevypovídá. Pokud řeč těla umíme číst, je třeba posuzovat nejen souhrn všech gest, ale i pohledy, pohyby, držení a polohu těla, abychom získali relevantní informaci.“
Raději nepředstírejte
Expertka na lidské chování Vanessa Van Edwards říká, že se lidé často snaží skrýt strach, smutek, žárlivost nebo jiné negativní emoce za předstírané štěstí. Ale nemůžeme si uhlídat mimické vrásky. Když je někdo skutečně šťastný, vrásky kolem očí jsou zvednuté. Při falešném úsměvu jsou boční oční svaly méně zapojené a čelisti méně viditelné. Co radí expertka na lidské chování? Nezkoušejte předstírat, když to neumíte. Ctěte své autentické emoce a neschovávejte se za falešnou radost. Když z něčeho nemáte radost, je lepší to druhé osobě sdělit než jí „nepřímo“ lhát prostřednictvím výrazu tváře.
Jak na první kontakt
JANA ŘEHULKOVÁ, koučka a odbornice na vztahy www.janarehulkova.cz
První dojem je z více než poloviny utvářen právě řečí těla. Proto je dobré vědět, na co si hlavně dát pozor. Pokud chcete působit sebevědomě a přímočaře, stisk při podání ruky by měl být přiměřeně pevný a dlaň natočená vertikálně. Žádná submisivní „leklá ryba“ ani agresivní drtič. Napřimte se, narovnejte ramena – vzbuzujete tak nejen zájem, ale i větší respekt. Ohnutá a nahrbená záda vypovídají o nezájmu a malé sebedůvěře. Pohled do očí má být přiměřeně dlouhý (asi 60 % času při kontaktu tváří v tvář), klopení očí působí nejistě a přišpendlit někoho pohledem jako motýla do sbírky je zase agresivní. Když pohled odkloníte, tak oči ani neklopte, ani nevyvracejte „v sloup“, ale podívejte se na chvíli stranou. Vaše gesta by měla být sebejistá, to znamená přiměřená, žádné rozmáchlé šermování rukama před obličejem či mávání kolem sebe, nebo dokonce nad hlavou. Dlaně od sebe a obrácené nahoru vyjadřují vaši otevřenost, proto nespínejte ruce a bojovně nezatínejte pěsti. Nekřižte ruce ani nohy, působí to jako nesouhlas s tím, co vám druhý sděluje. Vsedě i vestoje natočte chodidla i hrudník směrem k partnerovi v diskusi, jinak vyvoláte dojem, že jste myšlenkami jinde. Vysílejte signál svého optimismu a pozitivního přístupu úsměvem. Budete tak působit přátelsky a otevřeně. Neprozrazujte svou případnou nervozitu pohráváním si s telefonem, tužkou, prsty, vlasy, řetízky či knoflíky, ani ruce v kapsách nejsou dobrou volbou.
Demonstrace jistoty pomáhá
Demonstrace jistoty pomáhá
Řeč těla může ovlivnit to, jak nás vidí ostatní, ale může také změnit to, jak vidíme sami sebe. Sociální psycholožka Amy Cuddy tvrdí, že když zaujmeme „postoj síly“, i když si nejsme jistí, může posílit naši sebedůvěru. Důkazy pocházejí ze studie, kterou Amy Cuddy prováděla na Harvardově univerzitě, kdy účastníci seděli dvě minuty buď ve vysoce expanzivním postoji, z něhož vyzařovala síla, nebo naopak v pozici, kdy měli zkřížené nohy, nakláněli se dopředu a nepůsobili jistě. Ti první se cítili sebevědoměji a měli také zvýšené množství testosteronu a méně kortizolu, tedy stresového hormonu.
