Že má smysl jít za zdánlivě nemožným cílem, protože přitom zjistíte, že je uskutečnitelný. Tohle vás naučily hory, je to výchovou, nebo jste se taková narodila?

K. K.: Určitě je to výchovou. Málokteré dítě nepotřebuje postrčit, v tom svou roli moji rodiče splnili. A asi jsem taky trochu neřízená střela. Jana mi položila otázku: Proč ti nestačí, co máš, ale vždycky musíš mít víc? Mám v sobě neustálý vnitřní neklid.

Už víte, co bude po K2 následovat?

K. K.: Teď hrály hory hlavní roli, bylo to dlouhé, urputné a těžké čtyři roky. A návratem to neskončilo jako u obvyklé expedice, protože jsme bojovali o film, a když to na jaře vypadalo, že si tuhle kapitolu konečně budu moct odškrtnout, přišla korona. Těším se, že uvedením filmu v létě do kin se otevře nová životní kapitola. Moje další cíle a radosti teď zas chvíli půjdou mimo hory.

Čtěte také

Petra Malíšková

Čtěte také

Petra Malíšková o finančních poměrech hudebníků i marné snaze udržet manželství

Jak vás berou ostatní horolezci?

K. K.: Jako květinky. Tedy alespoň v základním táboře. Když jsem byla na Everestu v roce 2007, v celém základním táboře jsme byly společně se skupinou holek z Tchai-wanu jedinými ženami. Byly jsme něco jako přírodní úkaz, ale dneska už je žen mezi horolezci přece jen více, ale ne o moc. Jakmile ale začneme lézt, všechny rozdíly jsou pryč.

Někteří lidé pořád trvají na tom, že přátelství mezi muži a ženami je nesmysl, ale na horách o sex asi nejde.

K. K.: To vždy až v druhé řadě. Ale vážně. Je příjemné, když vám někdo galantně nabídne místo v teplejší části stanu nebo dolije kávu. Gentlemanství má prostor v základním táboře, ale to je všechno, když se leze, už se vůbec nehraje na to, jestli jste holka, nebo chlap. Každý jde nahoru sám za sebe.

Kam chodíte na záchod, se ptát nebudu, ale trochu mě překvapilo, že na make-up jste nerezignovala ani v Himálaji.

J. P.: V základním táboře ho má Klára vždycky!

K. K.: Pozor, jen rtěnku!

Ve filmu hraje podstatnou roli i vaše rodina. Bylo vidět, že vám nedělá dobře, že ji opouštíte, ale prostě musíte...

K. K.: Nejtěžší to pro mě je, než odjedu. Doma vyplňuje rodina 99,9 procent mého života, ale hory jsou čas jen pro mě.

Ale nevyčítají vám je?

K. K.: To ne. To jsou jen moje strachy, že jim ubližuju, když odjíždím. V noci brečím, ale jakmile odjedu, je to pryč. Tam už jsem jen sama se sebou.

Čtěte také

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Partnerství horolezectví neničí?

K. K.: Naopak. Narušuje to stereotyp a to nám s manželem oběma vyhovuje.

J. P.: Martin taky leze, je na Kláru hrdý, podporuje ji a pomáhá jí.

K. K.: Taky to trvalo, než jsem takového chlapa potkala.

Dcera se vám narodila poté, co jste vylezla jako první Češka na Everest. Na K2 jste se vydala jako dvojnásobná máma. Změnilo mateřství lezení?

K. K.: Určitě ano. Mentálně je to těžší. Se dvěma dětmi se mi neodjíždí pryč lehce, ale nejsou důvodem, abych s tím sekla. Nechci se jimi nechat limitovat v tom, co potřebuju pro svoje štěstí. Mimo expedice jsem tu pořád pro ně. Za všechno v životě platíme nějakou cenu. Podle mě by měly ale plusy vždycky převyšovat nad minusy.

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Vlasta číslo 29

Časopis Vlasta, číslo 29 Zdroj: Vlasta/VLM