Jak dlouho jste pracovala na knize Frida, v níž mapujete osudy své kontroverzní babičky?

Pátrala jsem po ní celý život, až kam mi sahá paměť. Vyptávala jsem se na své prarodiče už ve věku pěti nebo šesti let. Už tehdy jsem chápala, že na mém otci je něco jinak. Poprvé jsem se vydala do Československa za komunismu v roce 1986, když mi bylo dvacet let. Přijela jsem do Prahy, prohlédla si město, nikoho jsem tu neznala, nedomluvila jsem se. Už samotný proces hledání má ovšem hojivé účinky. Pociťoval je můj otec a já je pociťuju nadále i přesto, že on už je po smrti. Jako bych tím hledáním očišťovala svoji babičku i samu sebe.

Po dlouhém hledání jste se dobrala informace, že matka vašeho otce byla Židovka, prostitutka a pravděpodobně i špionka. Jak se vám s takovým zjištěním žije?

Neberu to nijak úkorně. Frida se narodila v roce 1908 do židovské rodiny v rakousko-uherské vesničce Leles nedaleko Košic. Od mládí se potulovala po různých městech střední Evropy. Zajímalo mě, proč se dala na takovou dráhu, mluvila jsem s lidmi její generace. Na malých vesnicích se toho napovídá hodně a práh tolerance tam bývá velice nízký. Vždycky se v nich najde někdo, kdo se ocitne na hraně společenských očekávání. Snad tím, že příliš flirtuje nebo se dostane do konfliktu a konflikt se posléze vyhrotí ve skandál. Navíc když člověk pochází z přísně věřící rodiny, může se stát, že ho taková rodina zavrhne. Pro ženu, jež se jakkoliv dostala na scestí, nebylo příliš možností úniku. Mohlo se to stát jakékoliv ženě její generace.

Čtěte také

Královna Alžběta a jeden z jejích psů

Čtěte také

Psi Alžběty II. Létali s ní vrtulníkem, vařili jim šéfkuchaři. Učila je způsobům

Vaše líčení Fridina osudu zachází do neuvěřitelných podrobností a neopomíná ani bujaré historky o zvedání sukní před státními úředníky. Jak jste se k takovým informacím dostala?

Z policejních záznamů, policie ji měla na mušce. První světová válka přinesla velkou mobilitu vojáků a ti šířili pohlavní nemoci. V té době ještě nebyla k dispozici antibiotika a prostitutky tudíž představovaly pro společnost velké zdravotní riziko. Úřady velice dbaly na to, aby měly přehled o jejich pohybu i zdravotním stavu. Díky těmto záznamům vím, že se Frida hodně stěhovala, někdy i po dvou nebo třech týdnech. Nevím, jestli proto, že neměla na zaplacení nájmu, jestli pila nebo se kvůli svému způsobu obživy dostávala do sporu s bytnými. Z hojných archívních dokumentů je patrné, že neměla snadný život. Porodila v Bratislavě, syna se vzdala a odešla do Prahy. Tehdy se tu pohybovalo hodně uprchlíků zejména z Ruska a později z Německa, z nich se rekrutovali i její zákazníci. Praha se stala jejím útočištěm na spoustu let, zůstalo tu po ní mnoho záznamů.

Měl váš otec na svou matku nějaké vzpomínky?

Jen mlhavé. Vzdala se ho hned po porodu, slíbila, že na něj bude platit výživné, ale ani to nedodržela. Vrylo se mu do paměti jen to, že ho jednou navštívila u křesťanských pěstounů v Bratislavě a přinesla mu dárek. Když se pak začal utužovat nacistický režim, pěstouni ho poslali s konvojem židovských dětí do Norska, odkud už se po válce do Československa nevrátil.

Čtěte také

William a Kate

Čtěte také

Příběh lásky Williama a Kate: Velká rodina a pohádkové jmění díky královně

Do pátrání po matce svého otce jste se pustila vy. On sám takovou potřebu nikdy neměl?

V jeho generaci nebylo běžné se na takové věci vyptávat. Traumata se měla co nejrychleji zapomenout, posttraumatický stres tehdy ještě nebyla běžná diagnóza. V Izraeli dokonce považovali Židy, kteří se dostali do koncentračních táborů, za slabochy. To se změnilo po procesu s Eichmannem, ovšem celý svět jako by byl ještě další desítky let traumatizován. Velké téma šoa se otevřelo až v roce 1978 díky americkému seriálu Holocaust s Meryl Streep v hlavní roli.

Věděl váš otec o svém židovském původu?

Ano, křesťanští pěstouni mu ho nezatajovali, ostatně chodil do židovské školy. Kvůli svému původu musel nakonec prchnout i z Norska – celý židovský sirotčinec byl před nacisty evakuován do Švédska. Otec měl ohromnou knihovnu plnou publikací o holokaustu, o nacismu a katolicismu v době nacismu věděl všechno. V 60. letech měl možnost zažádat si o odškodnění u německého fondu určeného obětem holokaustu, a k tomu účelu musel předložit rodný list. Tehdy se poprvé začal zabývat svými československými předky. Během svatební cesty se vypravil do Bratislavy a vyhledal tam svého bývalého pěstouna, pana Molnára. Ten mu mohl prozradit, jak se věci měly, ale neudělal to – snad že ho chtěl ušetřit. Sdělil mu jen, že jeho matka se netěšila úctě společnosti. Na okolnosti jejího života jsme přišli až tehdy, když jsem už jako filmařka chtěla o otci natočit dokumentární film.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ilona Kejklíčková: Koktavost je náročná diagnóza. Samotný logoped někdy nestačí

Váš otec se v Norsku prosadil jako známá osobnost, psychiatr, sexuolog, soudní znalec. Jak reagoval na zjištění, že je potomkem prostitutky?

Nejdříve pravil, že končíme s natáčením. Jenže člověk nemůže být známá osobnost, která hlásá otevřenost, a zároveň se uzavřít do své ulity, a tak posléze svůj postoj přehodnotil. A lidé to ocenili. Zastavovali ho na ulici, aby mu sdělili, jak moc si váží jeho upřímnosti, jak je to inspirovalo. Po uvedení filmu dokonce dostal od našeho krále cenu za zvláštní přínos norské společnosti. Ve svém projevu se tehdy o své matce zmínil, neřekl sice, že byla prostitutka, ale konstatoval, že měla těžký život a že to byla silná osobnost, která v sobě měla chucpe (nepřeložitelný židovský výraz vyjadřuje drzost, opovážlivost, pozn. aut.), kterou člověk potřebuje, aby zajistil svému životu nějakou perspektivu. Bohužel dál už potom se mnou po svých předcích pátrat nemohl, i když by býval moc rád. O něco později onemocněl a zemřel na rakovinu.

Vy taky v sobě nalézáte babiččinu chucpe?

Ano a jsem na to pyšná! Je mi líto, že moje babička vedla život, jaký vedla, ale zároveň jsem přesvědčená, že se ze života dokázala i těšit. Měla temperament a otec ho po ní zdědil.

Fridiny divoké životní peripetie nesvědčí o velké zbožnosti, váš otec se k židovské víře hlásil?

Ano, ctil svůj židovský odkaz a já ho cítím také. V Norsku je dnes velice malá židovská komunita, která čítá asi 1500 osob. Otec nebyl jejím aktivním členem, bral ji spíše jako velkou rodinu. Já členkou židovské obce nejsem, protože moje matka nebyla Židovka a ani jsme doma nebyli v židovské tradici vychováváni. Cítím s židovstvím spřízněnost kulturní, nikoliv náboženskou, nejsem věřící. Ale čím jsem starší, tím více se židovskou tematikou zabývám. Píšu knihy, točím filmy a dělám podcasty.

Čtěte také

Potlačováním strachu vznikají úzkosti

Čtěte také

Strach nepotlačujte, naučte se mu čelit. Zabráníte úzkostem. Pomáhá kineziologie

Kdy jste se v pátrání ocitla nejblíž nějakému zásadnímu průlomu?

V jednom okamžiku se zdálo, že Frida válku přežila, že se později vdala a že můj otec má ve Slovinsku nevlastního bratra. Taková představa byla moc lákavá, myšlenka na žijícího příbuzného představovala životní bonus. Ta zpráva se objevila v izraelském památníku obětí holokaustu Jad Vašem, který se snaží dokumentovat životy všech šesti milionu Židů zahubených ve druhé světové válce, včetně těch, kteří se do Izraele nikdy nedostali. Bohužel se ukázalo, že v případě pracovníků Jad Vašem bylo přání otcem myšlenky. Lidé chtějí věřit na dobré konce. Ovšem takový konec byl příliš dobrý na to, aby to byla pravda. My jsme ostatně o téhle eventualitě měli své pochybnosti od samého počátku. Jeden z nejsmutnějších okamžiků pro mě ale byl, když jsem se v policejním protokolu o Fridině zadržení dočetla, co všechno jí vysypali z kabelky: svazek klíčů, zápisník, pudr. Ve všech těch detailech jako by mi najednou ožila před očima.

Překvapilo vás, kolik informací jste v archivech našla?

Ano i ne. Stále nacházíme informace třeba o Vikinzích nebo Římanech. Archivy o nás shromažďují údaje dodnes, jen stopy, které zůstávají po nás, jsou vesměs digitální. Čím komplikovanější má člověk život, tím více záznamů po sobě zanechává. Možná byste se divila, co všechno by se na každého dalo najít. Norský státní archiv má ohromné depozitáře v horách, kde uchová digitální i papírové záznamy. Bude zajímavé sledovat, co se s archivy stane v budoucnosti. Servery, které je udržují v chodu, jsou velice energeticky náročné, způsob, jakým budeme schraňovat informace, ovlivní klimatická změna.

Čtěte také

Burčák

Čtěte také

Burčáková sezóna je tu! Dopřejte si, ale s rozumem. Pití na litry se nevyplácí

Jaká byla spolupráce s českými a slovenskými archivy?

Státní archivy mají mnoho jiné práce než hledat informace o dávno mrtvých Židech. Pracovníci pražského archivu byli nápomocní, přesto si myslím, že těch informací mohli najít více. Údaje, které shromažďují, jsou nepřeberné. Dnes je to paradoxně snazší než před třiceti lety, protože mnoho dokumentů bylo mezitím zdigitalizováno. Alfou a omegou mé práce s archivními materiály bylo seznámení se Zuzanou Bodnárovou, která mluví maďarsky, slovensky, česky, polsky, rusky, rumunsky, francouzsky, anglicky a německy a která archivní materiály pro mě překládala.

Neměla jste pochybnosti, zda nelichotivé informace o své babičce uveřejnit?

Přemýšlela jsem často o tom, že Frida by mi možná řekla, ať nikomu nevykládám, jaký měla hrozný život a před kým vším si vykasávala sukně. Přemítala jsem, jestli mě někdo nenařkne, že svou vlastní babičku prodávám. Ale došla jsem k závěru, že když člověk neusiluje o senzaci, je v pořádku o tom mluvit, abychom se dobrali pochopení toho, co se dělo a proč se to dělo. Všechny ty miliony lidí, kteří by se za jiných okolností narodili, ale v důsledku holokaustu se narodit nemohli, nás dodnes pronásledují jako duchové. Přišli jsme o významnou část své kultury. Jediným způsobem, jak se z toho dostat, je o tom mluvit. Navíc jakmile jsem se dopátrala až do konce, vyrazilo mi dech, když jsem nabyla dojmu, že mi k tomu Frida sama žehná.

Čtěte také

Václav Neckář s Manželkou Jaroslavou v roce 2003

Čtěte také

Retro z Vlasty - Václav Neckář: To, že manželství vydrželo, je zásluha mé ženy

Jak vám žehnala?

Fridin život skončil v plynové komoře koncentračního tábora Ravensbrück. Našla jsem její jméno na seznamu lidí, kteří takto zemřeli jen týden a půl před osvobozením. Pracovnice z ravensbrückého archivu, která mi v pátrání pomáhala, mi jednoho dne zavolala, že něco našla. Podala mi seznam zavražděných a vybídla mě, ať se na něj podívám sama. Dlouho jsem to nechápala, až pak mi to došlo. Posledním na listině bylo jméno Nina Grünfeld. Moje jméno. Nevím, o koho se jednalo, ale přišlo mi to jako znamení, že když jsem Fridu dokázala vystopovat od narození až ke smrti, mám její požehnání pustit ten příběh dál.

Během pobytu v koncentračním táboře se Frida podílela na výstavbě startovací dráhy frankfurtského letiště. Jaký máte pocit, když ve Frankfurtu nastupujete do letadla?

Traumatizovaná z toho nejsem. Ale jsou určité věci, o nichž bychom vědět měli. Stejně jako jsme nikdy nezapomněli na Římskou říši, nesmíme zapomenout ani na stalinismus, fašismus a nacismus. Fridin příběh je příběhem Evropy 20. století. Je potřeba si připustit, že i příběhy jednotlivců jsou kolektivními příběhy. Všechno, co říkáme a co děláme, má osobní i politické důsledky pro nás i naše okolí. Neměli bychom se toho bát. Měli bychom tomu jít naproti s vědomím, že máme moc ovlivnit dějiny! Je naší zodpovědností žít s odkazem dějin. Kdo nezná historii, bude si ji muset znovu prožít. To, čemu lidé nevěřili před první i druhou světovou válkou, se děje právě dnes.

Čtěte také

Od tradice náušnic se upouští

Čtěte také

Propíchnout uši dětem, nebo ne? Od tradice se upouští. Ve Francii se to zakazuje

NINA F. GRÜNFELD (56)

  • Norská režisérka a spisovatelka s čs. kořeny. 
  • Její otec, známý norský psychiatr a sexuolog, Berthold Grünfeld se dostal do Norska jako dětský židovský uprchlík za druhé světové války. 
  • Vystudovala mj. masovou komunikaci, filmovou a televizní tvorbu a filmovou režii. 
  • Přednáší na vyšší odborné škole Høgskolen i Innlandet se sídlem v Lillehammeru. 
  • Vlastní produkční společnost Gründer Film. 
  • Ve filmové i literární tvorbě se často věnuje tematice holokaustu. 
  • Na pražském knižním veletrhu představila svou knihu Frida, v níž líčí pátrání po divokém osudu své nikdy nepoznané československé babičky z období před druhou světovou válkou a během ní.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Václav Neckář

Čtěte také

Václav Neckář: Mám 2000 strážných andělů

Čtěte také

Ne vždy je těhotenství plánované

Čtěte také

Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhnali. Pozvali mě zpátky až když jsem se vdala

Čtěte také

Ájurvéda

Čtěte také

Strava podle ájurvédy? Jezte do polosyta, zahřejte organismus polévkou k snídani