„Prosím tě, co ty na tom pivu vidíš?“ peskuje Helena Růžičková alias Blažková svého muže v populární trilogii Slunce, seno… „To víš, že jo, já ti to řeknu a ty začneš chlastat taky,“ opáčí manžel nasupeně. A něco na tom nejspíš bude, protože proč by jinak čeští muži trávili u pípy tolik času? Znalci tvrdí, že zkrátka proto, že nad české pivo není. Téměř 60 procent žen s tím taky nemá problém, chození na pivo toleruje a nemá k němu větší výhrady. Nicméně, je-li muž přisátý k půllitru den co den, doma to dobrotu nedělá.

Zajít na kus řeči

„Pepa si asi těžko pozve Karla domů na kafe anebo spolu půjdou na balet, tak jako to dělají ženy. Když si muži potřebují pokecat, sednou si s lahváčem někde v přírodě, jindy v garáži, v horším případě v obýváku. Ale nejspíš půjdou do té hospody. Je to udržování sociálních vztahů,“ říká psycholog Petr Šmolka. A to je důležitější, než by se mohlo zdát. Naše spokojenost předpokládá tři pevné pilíře – dobrou práci, fungující rodinu a smysluplný volný čas. A do posledního právě spadá i udržování sociálních vazeb. „Pokud je jakýkoli z těchto pilířů zanedbáván, zaděláváme si na problémy. Je to věc tolerance. Asi by to bylo stejné, kdyby muž chodil na ryby. Pokud ho nutíte, aby zůstával doma, mimo jiné ho malinko ‚kastrujete‘. Atraktivní je partner, který trošku uniká,“ dodává Šmolka.

Výčitky nepomůžou

Podle výsledků průzkumu Gambrinus jsou Češky tolerantní, a pokud si muž zajde na pivo jednou nebo dvakrát týdně, drtivé většině z nich (87 %) to nevadí. Ale nějakou tu jedovatou poznámku si stejně neodpustí. S výhradami partnerky se alespoň občas setká každý třetí muž. „Vztah ale nespočívá ve vyčítání. Pokud muž ví, že to ženě vadí, vymizí takzvaně po anglicku a ona pak ani nebude vědět, kde je. Ženy mívají kolikrát řeči, už když muž oznamuje, že odchází, pak nadávají, když volá, že přijde později, pak ještě, když dorazí domů… Tím ale dosáhnete akorát toho, že si ten váš ty první dvě věci odpustí,“ upozorňuje Šmolka.

Úplně vidím Rudolfa Hrušínského, jak se coby starý Franc plíží podél plotu a pak metelí směrem k pivnímu stánku v „Hrabalově“ Kersku. A jak se za ním vzápětí na silnici vyřítí žena s dcerou, obě hrozí pěstí a vyhrožují: „Dědku, kde seš? Potvora, už je pryč. No počkej, až se vrátíš!“ Tedy sekýrovat mě tyhle dvě, tak se taky koukám vypařit bez ohlášení!

Když je piva moc

Kdy už se tedy návštěva hospody kříží se spokojeným partnerstvím? Vypadá to, že třikrát týdně už je moc. Téměř pětina žen nespokojených ve vztahu totiž uvádí, že jejich partner chodí na pivo tři- a vícekrát do týdne. „Nejde jen o četnost, ale také o další okolnosti. Například v jakém stavu se muž vrací domů. V každém případě spolu pár musí komunikovat a snažit se domluvit, aniž by padaly zákazy nebo svolení,“ upozorňuje Šmolka.

Pomyslným vrcholem partnerské diplomacie je pak prý stav, kdy si muž tu a tam zajde „na jedno“ i se svou ženou. „Dnešní hospody už pro ženy nejsou tabu. Pivní kultura je na vysoké úrovni, stejně jako gastronomie,“ potvrzuje Mirek Peichl, manažer jednoho z pivovarů. „Pozitivně nás překvapilo zejména to, že se dvojice na četnosti chození na pivo většinou shodnou.“ Původní obavy, že pro ženy je mužovo chození na pivo problém, se tedy nepotvrdily. „Spíš to však odráží kulturní zvyklosti než hlubší psychologii. Máme zafixováno, že to tak je, ale tato tolerance je do jisté míry naučená, protože ženy to znají už od svých otců,“ komentuje psycholog Tomáš Vašák.

Moje kamarádka Helena proti hospodě taky nic nemá. Naopak, někdy je ráda, že má večer klid a může koukat třeba na film, který by manžela nebavil. Jenže její muž považuje popíjení pivka s kamarády za své svaté právo, i když je doma nějaký problém a ona potřebuje pomoct. „Samotné chození na pivo by vadit nemělo. Naštvat se je legitimní ve chvíli, když jde muž pryč, pokud se to nehodí. Jestliže má žena horečku a děti zvrací, tak pak to samozřejmě vadí,“ souhlasí Šmolka.

Pití piva ve větším než malém množství a v nevhodnou dobu nesvědčí ani zdraví, ani partnerským vztahům. Nicméně Čech a pivo jedno jsou. Tak to prostě je a těžko se tento národní obyčej kdy změní. Koneckonců co by byla česká kultura bez cinkotu lahví a řinčení půllitrů? O čem by si povídali pan Labuda s panem Hrušínským, když ne o pivíčku ze sedmého schodu? A co by lili opilci na hlavu Oldřichu Vlachovi, který si stěžuje: „Chlapi, nelejte to pivo z oken, podívejte se jak vypadám!“ A čemu bychom se pak my diváci smáli u obrazovek? Pivo tedy rozhodně ano – ale s mírou!