Tentokrát se trefila znamenitě. Jako udivená Alenka (O mých pokutách přece nemůže vědět!) jsem jím prošla až do své studijní minulosti. Tehdy jsem se fakt bála, že mě knihovna filozofické fakulty pověsí na černou listinu notorických nevracečů. A pokud si dobře pamatuju, knihovnicím jsem pak nesla pugét větší než svůj promoční.

S dialogem matka & dcera jsem se "pochlubila" přátelům na sociální síti. Maja výjimečně souhlasila, že můžu. A světe div se, ono je nás – dlužníků donátorů – požehnaně. Vtipná kolegyně Gabriela se svěřila, že mezi její záliby patří "půjčovat si knížky z knihovny, nosit je domů, vracet nepřečtené a platit zpozdné". Její známá nás ohromila svým nejvyšším dosaženým dluhem 2350 korun! Spolužákovi z fakulty a hudebnímu publicistovi Milanovi se pravidelně vracívá sen, že po několika letech najde doma nevrácené knížky z knihovny.

Čtěte také

Hana Halfarová

Čtěte také

Hana Halfarová: Dobro neumí křičet jako zlo, proto ho často neslyšíme

 

A moje oblíbená pekařka Pawliczka posílá do knihovny manžela, protože se bojí, že tam na nástěnce visí její fotka s nápisem Nepůjčovat! Knihy měla u sebe rekordních pět let.

Jsou ale takové čtenářky, které své noční můry už zvládly, a to s elegancí a jistou filantropií. Třeba kamarádka a učitelka Lucie, která v knihovnách nechala na pokutách tolik, že se dnes už ani netváří provinile. "S úsměvem a bez obalu přiznávám zpoždění a vždy mám rezervu na čtenářském kontu." Musím se jí zeptat, jak v tomto směru vede své žáky.

Vzpomínám si, že téma "Zase pokuta?" bylo aktuální i v době, kdy jsem se seznámila se svým budoucím manželem. K pětadvacetinám mi dal krásný diář, do kterého vložil vlastní autorské stránky – ušité mně na míru. Na to, že mě teprve poznával, tam mám dodnes předtištěné části "Zapůjčeno" a "Nutno vrátit".

Už není komu je vrátit

Nostalgicky a zvědavě jsem si v nich před chvílí četla a našla zapsaných pár knih, které jsem si půjčila od táty. Už je nemám komu vrátit, s láskou mi zůstanou. Pak jsem na seznamu objevila další tituly zapůjčené minimálně před deseti lety. Nevím sice, kde jsou, ale vím, komu je dlužím. Dobrý důvod se těm lidem ozvat. Diář je to už dost starý, každopádně nadčasový.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Jak opravit lásku? Stojí to hodiny těžké práce, ale je to smysluplná investice

Knihovnu máme doma velkou a přehlednou, nejedna návštěva si odnáší, co v ní objeví. A když si to nezapíšu – ideálně hned, musím pak doufat, že si to zapsali ti druzí. "Neboj, na pokutu to snad ještě není. A navíc – jsou to tvoje knížky, co budeme vracet. A ani jsi je nepřečetla." "Když já nestíhám číst ani ty, co máme doma," pokračuje naše rodinná debata. 

A má pravdu, ta naše holka. Ale nemůžu si pomoct, kupování knih (hlavně dětských a dospělých komiksů) je moje závislost. Díkybohu doma tolerovaná a vlastně i vítaná. "A co kdybychom se domluvily s Justýnkou a potkaly se tam?" lákám dceru do knihovny na sraz s kamarádkou. Zdá se, že to funguje. Dávám za pravdu Saře Polak – propagátorce umělé inteligence, s níž jsem si v září povídala mimo jiné o nové roli knihoven. "Je to spíš sociální místo, kde by se lidé měli všestranně vzdělávat, než si jen půjčovat knihy."

Anebo si prostě jen prohlížet časopisy s kamarády. A to je natuty bez pokuty.

Autorka

je novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

Čtěte také

Mirka Zlatníková

Čtěte také

Viděli jste poslední Marii Terezii? A víte, proč nechci být jako Vojta Kotek?