Zdroj: ČTK
Desatero šťastného stárnutí: Konečně mi je přes 50. Můžu být jako Monica Bellucci
Vychovaly jsme děti, udělaly kariéru, snažily se být dobré, skvělé, nejlepší. Najednou si všimneme, že už nám bylo 50. A kruci! To už máme nejspíš vše za sebou. Chyba lávky, teď to teprve začíná: film, v němž budete hrát skutečně hlavní roli. A můžeme si ji užít jako by nás hrála Monica Bellucci.
Pojďme si to užít!
Nedávno jsme s partou přátel zabrousili na téma, která z hereček je opravdu krásná a sexy. Padala různá jména, ale všichni jsme se shodli na Monice Bellucci. Muži, ženy, mladší i starší. Začali jsme si pouštět ukázky z filmů, prohlíželi fotky... Vrásky kolem očí, lehce povolená kůže na tvářích a přitom čirá krása. Pak se někdo zeptal: „A kolik jí vlastně je?“ Tak jsme googlili. „Padesát sedm!“. O tři roky míň bylo Zdeňce Baldové, když hrála roztomilou tetičku Pa v komedii Eva tropí hlouposti. To se psal rok 1939 a herečkám po padesátce náležely role zasloužilých matek, hubatých domovnic, distingovaných manželek továrníků a milých tetiček dřímajících v houpacím křesle nad pletením.
A víte, kolik bylo babičce, tedy Babičce, když přijela na Staré bělidlo? Padesát pět! Němcová ji popisuje jako stařenku v plachetce s vlasy bílými jako sníh a scvrklýma rukama. Ještě tam padne něco o třech či čtyřech zubech, které babičce zbyly. K Proškovým se babička přestěhovala v roce 1825.
Změnilo se úplně všechno
Není důvod si myslet, že by Němcová přeháněla, byť pracovala se svými vzpomínkami z dětství, zkrátka zachytila to, jak vypadala v první polovině 19. století běžná padesátnice. Babička se pak dožila jednasedmdesáti let, což je jen o jedenáct let méně, než je průměrný věk, kterého se dnes u nás ženy dožívají. Nebyla to tedy stařenka nad hrobem. Ale přivedla na svět devět dětí, o které se sama starala, nákup jí domů nevozil Rohlík, neměla ani myčku, ani pračku, ani preventivní prohlídky u lékaře, nechodila na jógu ani běhat do parku. Na druhou stranu do sebe celý dospělý život necpala hormonální antikoncepci ani antibiotika, natož antidepresiva, zcela jistě se stravovala v biokvalitě, měla dostatek přirozeného pohybu a neztrácela čas u sociálních sítí. Dvě stě let v dějinách lidstva neznamená mnoho, ale při pohledu na ženu, konkrétně tu po padesátce, je to, jako bychom se dívali někam do druhohor. Změnilo se úplně všechno.
Dnes může žena 50+ vypadat jako Monica Bellucci. Jistě, Monica Bellucci je jen jedna, ale berme to jako příklad. Příklad toho, že i když překročíme padesátku, život nekončí a svět se nepřestane točit. Nečeká nás transport na Staré bělidlo, „dovádění“ s vnoučaty a rozdávání životních moudrostí. Máme před sebou statisticky ještě dvaatřicet let života a je jen na nás, jak s nimi naložíme. Nikdo už nám neříká, co máme, musíme či bychom měly dělat. Jsme už definitivně dospělé. Možná stále přesně nevíme, co chceme (kdo to ví, ať hodí kamenem), ale máme dost jasnou představu o tom, co nechceme. Proto tolik žen kolem padesátky opouští líné, protivné, nudné, sobecké či jinak handicapované manžely a dává sbohem šéfům v korporátech. Děti už jsme vychovaly (pokud jsme je neměly ve čtyřiceti, v tom případě žijeme trochu jiný příběh) a s čistým svědomím můžeme dělat to, na co jsme nejspíš neměly po celý svůj dosavadní život čas či odvahu: věnovat se samy sobě.
Nejprve nasaďte masku sobě
Znáte tu poučku, kterou opakují letušky při každém letu: „Nejprve nasaďte masku sobě, teprve pak dětem.“ Dnešní padesátnice by vždycky nejdřív nasadily masku dětem, manželovi a všem v nejbližším okolí. Pro jistotu oběhly celé letadlo, jestli ještě někomu nechybí maska, a pak šly situaci vyřešit s pilotem, protože co kdyby taky potřeboval pomoct. Kdyby bylo nejhůř, vzaly by knipl do ruky a nějak by s tím krámem přistály, protože už toho v životě zvládly hodně, tak proč ne i tohle.
Narodily jsme se (ano, patřím do party) pracujícím matkám. Kolektivu jsme přivykaly už v jeslích, od školky se učily stát vzorně v řadě a nevyčnívat, nikdo nás nehladil, nikdo nás nechválil. Nebyl na to čas a nebylo to zvykem. Tátové tu sice byli, ale jako by nebyli. Nevěděli si s námi rady, neuměli s námi komunikovat, jejich pozornost jsme si musely vybojovat, což bylo většinou nepochopeno. Staraly jsme se o sourozence a ze školy nosily samé jedničky, což bylo vnímáno jako samozřejmé. Tahle nevlídná konstelace nás naučila cílevědomosti, pracovitosti a spolehlivosti. Revoluce nás zastihla na škole, kterou jsme si sice nevybraly a nebavila nás, ale na kterou bylo možné se dostat. Bylo nás holt moc. A prosadit se v tom početném davu si žádalo hodně energie a zápalu. Měla ho spousta z nás. A tak jsme po revoluci odjely hlídat cizí děti do Anglie, naučily se jazyk, pořídily si živnostenský list, založily první malou firmu, šly studovat, co nás baví, vdaly se, měly vlastní děti, nasazovaly dýchací masky všem okolo… V libovolném pořadí.
Chybělo nám sice zdravé sebevědomí, ale dobře jsme věděly, že za to umíme vzít a zvládneme takřka cokoli. Takže jsme v korporátních firmách čelily stále novým výzvám a braly na sebe další a další úkoly, protože nám nikdo neřekl, že existuje kouzelné slovíčko „NE“. Po večerech jsme doma s dětmi řešily rovnice o libovolném počtu neznámých, druhou rukou uvařily večeři, a ještě u toho dokázaly vypadat celkem k světu. Kdyby nám tehdy někdo řekl, proč se víc nestaráme o sebe, nejspíš bychom ho ukamenovaly slovy, protože pusu jsme si rtěnkou přece ráno namalovaly a kostým máme vyžehlený! Staráme se!
Sama sobě nejlepší kámoškou
Jely jsme tak dlouho na plný plyn, až se nutně někde něco muselo porouchat. Nebo prostě jen došel benzin. Nikdo vám neřekne, kdy ten den přijde, ale on přijde, to je jedna z mála jistot. Dost to závisí na tom, kdy se osamostatní děti, jak je, či není vyčerpané naše manželství (vztah), jak moc pracujeme a kolik dalších povinností si na sebe bereme. Únava, deziluze, vyhoření, ztráta smyslu všeho počínání… Najednou se musíme v tom kalupu zastavit a podívat se kolem sebe, na sebe a do sebe. Nezřídka poprvé zakoušíme, jaké to je být sama se sebou. A učíme se být sama sobě nejlepší kámoškou. Není to vůbec snadné, ale stojí to za to, je to totiž jediný způsob, jak být v životě skutečně spokojená. A jak si užít další kolo života, kterému bychom pracovně mohly říkat „Staré bělidlo“. Ona to ta Babička měla zařízené vlastně velmi dobře, když se jí chtělo a měla náladu, tak pomohla, pobavila se s vnoučaty, udělila užitečnou radu, těšila se úctě a respektu. Tohle vůbec není špatná pozice. V konstatování „šťastná to žena“ je to koneckonců obsaženo.
Cíl je tedy jasný: být v zenu jako Babička a vypadat u toho jako Monica Bellucci. Ono se to totiž výborně doplňuje, čím víc budeme uvnitř Babičkou, tím víc budeme vypadat jako Monica Bellucci. Proces smíření a sebepřijetí přímo ovlivňuje nejen to, jak se cítíme, ale i to, co z nás vyzařuje a jak vypadáme. Většina z nás nejspíš nemá tak skvělou genetickou výbavu jako Monica Bellucci a bohužel ani výchovu, což je mnohem větší problém než geny. Být malou Monicou vůbec nemuselo být špatné, Italové děti milují, nijak se za své emoce nestydí a dávají je hrdě najevo, je to součástí jejich kultury i povahy. Otcové své dcerky chválí a hýčkají, i kdyby vypadaly jako ultraškaredá Fantozziho dcera Mariangela. Berme to jako příklad, samozřejmě, že na celém světě jsou otcové dobří i špatní a nelze to jednoznačně paušalizovat, jistá fakta a okolnosti ale není možné popřít.
Nikdo na tebe není zvědavý
Naši otcové byli často příliš mladí, bez vyhlídky na kariéru, bez možnosti poznat svět, bez seberealizace, a tím pádem často bez adekvátního sebevědomí. Založení rodiny pro ně bylo často spíš nouzovým řešením než přirozeným životním rozhodnutím. Viditelné projevy emocí se nenosily, ani vůči dětem. Před otci, kteří to dokázali, klobouk dolů, těm ostatním to nemějme za zlé, nejspíš dělali to nejlepší, co uměli. Každopádně nás tak do života vybavili celkem nedostatečně, hodně nám tehdy zkomplikovali to, jak budeme jednou vnímat muže a jaké s nimi budeme mít vztahy. A nejde jen o vztahy s muži, ale i o vztah sama se sebou – dobře míněná rodičovská rada „uvědom si, že na tebe nikdo není zvědavý“ z vás Monicu Bellucci neudělá, i kdybyste byla krásnější než ona. Malá holka potřebuje slyšet, že je skvělá, šikovná a dokáže, cokoli si zamane. Když si pak s prvním neúspěchem natluče, potřebuje vědět, že je na světě bezpečné místo, kde ji mají všichni rádi a kde vždycky byla a bude za hvězdu. A když doma za hvězdu není? Tak udělá všechno pro to, aby jí byla. Nosí ze školy samé jedničky, chodí na klavír, na atletiku, na výtvarku… Obvykle ne proto, že ji to baví a dělá jí to radost, ale aby dokázala, že je dobrá a že si zaslouží, aby „na ni byl někdo zvědavý“. Tohle je hluboce zakořeněný návyk, kterého se člověk jen tak nezbaví. I proto je mezi dnešními padesátnicemi tolik workoholiček, nesmírně schopných a výkonných žen, které jsou v tom, co dělají, opravdu dobré. Znám jich spoustu. Pochopit, že jsem „dost dobrá“ tak nějak z podstaty a nemusím to celý život nikomu dokazovat, je velká úleva. Je ale třeba počítat s tím, že od pochopení k přijetí vede poměrně dlouhá cesta. Ale právě ta je součástí toho, abychom se v padesáti mohly cítit lépe než ve dvaceti.
Co by dělala Marilyn Monroe
Monica Bellucci jistě neřešila problém, že „není dost dobrá“, věděla, že je. To ale neznamená, že by všechno měla zadarmo a bez problémů. Když ve třinácti letech začala pracovat jako modelka, musela to nějak zvládnout. Stejně jako když se o deset let později snažila svět přesvědčit, že kromě krásy má i herecký talent. A rozhodně to nemá jednoduché ani teď, když všichni milují tu dokonale krásnou Monicu a ona si dovoluje stárnout. Být stárnoucí herečkou není žádná legrace a být stárnoucí krásnou herečkou je ještě horší. Chce to obrovskou dávku vnitřního smíření. Kdo ví, jak by se s přibývajícími vráskami vypořádala Marilyn Monroe, kdyby předčasně nezemřela, nebo Grace Kelly, kdyby předčasně neukončila kariéru. Mnohem snáze se před kamerou stárne herečkám, které nebyly primárně vnímané jako krásky a sexuální symboly. V tomhle ohledu mě nepřestává fascinovat Katherine Hepburn nebo Meryl Streep, ať zůstaneme v současnosti. Je prototypem herečky, která je víc talentovaná než krásná. A díky jejímu talentu a tomu, co dokáže vyzařovat, ji jako krásnou vnímáme. Do stejné party patří i Susan Sarandon, Emma Thompson, Helen Mirren, Julianne Moore nebo Kate Blanchett. Je úplně jedno, kolik jim je let, jsou krásné, přitažlivé a žádoucí. Samozřejmě že to není úplně zadarmo, živí se do značné míry svým tělem, musí se udržovat v kondici a starat se o sebe. Dělají zkrátka to, co by měla dělat každá žena, i když má profesi, v níž na vzhledu nezáleží. Ono to „vně“ a „uvnitř“ jsou spojité nádoby, které dohromady vytvoří celek. Když vypadáme dobře, tak se dobře cítíme, a to stejné platí i naopak.
Leckterá žena – a pro herečky to platí mnohonásobně – dojde k závěru, že v souboji s časem nelze obstát a je třeba do toho pořádně říznout. Proč ne. Jen je třeba mít na paměti, že chirurgické zákroky jsou tzv. rychlá řešení s krátkodobým účinkem. Větší a pevnější prsa nám možná na nějaký čas udělají radost a zvednou sebevědomí, ale po čase začneme řešit, že by bylo fajn ještě odsát tuk ze stehen a nějak se vypořádat s vráskami kolem očí. Nikdy nám to nebude dost, protože jsme nepřijaly samu sebe se všemi klady i zápory. Udělala jsem si letmý průzkum mezi několika muži, co obecně považují na ženách za přitažlivé a co je naopak odpuzuje. Shodli se na tom, že nejpodstatnější je, aby byla žena tzv. v pohodě, fajn a věděla, co chce, což by se dalo přeložit jako smířená sama se sebou. Teprve pak mluvili o tom, jestli se jim líbí zrzky s ženskými tvary nebo krátkovlasé ženy sportovního typu, to už je otázkou osobních preferencí. Spolehlivě je ale prý odradí vše umělé, ať už jde o prsa, vlasy, nehty či řasy. Co naopak muž vůbec neřeší je věk a nějaké to kilo navíc – pokud je splněn bod jedna, tedy že je žena fajn a v pohodě. Proč tedy po světě běhá tolik dam s umělými prsy, vlasy a nehty? Protože si spousta žen potřebuje dokázat, že jsou dost dobré. Každá volí svou cestu, některá pracuje na svém vzhledu, jiná na své výkonnosti v zaměstnání.
Modelky i influencerky
Vraťme se ještě k tomu, že mnoho mužů při posuzování ženské přitažlivosti neřeší věk. Je to skutečně tak, vztahy žen ve středním věku s výrazně mladšími muži nejsou jen námětem romantických filmů, ale reálně existují. Sice se neodehrávají podle scénáře „a žili šťastně až do smrti“, ale mohou být pro oba nesmírně přínosné a inspirativní. Ženy ve věkové kategorii 50+ jsou atraktivní nejen pro mladé muže, ale tak nějak obecně. Jsou žádané jako modelky, fungují jako influencerky na sociálních sítích (kdo jiný by měl doporučovat kosmetiku než ženy, které ji skutečně potřebují) a doslova boom zažívají dámy, které se rozhodly nebarvit se a ponechat si šedivé vlasy, čemuž dost napomohl lockdown a zavřená kadeřnictví. Mrkněte na instagramový účet @over50_style, najdete tu nekonečnou sbírku nádherných žen, kterým už opravdu dávno není dvacet, ani třicet, ani čtyřicet.
Ještě zajímavější je instagramový účet @and.bloom nizozemské fotografky a novinářky Denise Boomkens. Začal před třemi lety, kdy na něm Denise zveřejnila fotografii své tehdy devětašedesátileté matky, velice šik ženy. Od té doby přidala stovky fotografií a také příběhů žen, které toho už hodně zažily, často jde o velmi odvážné a osobité fotky doplněné příběhem či rozhovorem. Denise klade ženám jednoduché, ale důvěrné otázky: Kolik ti je let a na kolik se cítíš? Jakou radu bys dala svému mladšímu já? Změnila bys něco ve svém životě? Zajímavé je, v kolika ohledech se odpovědi shodují. Například v tom, že se ženy necítí na tolik, kolik jim je, jsou samy se sebou mnohem víc spokojené, než byly ve dvaceti či třiceti, plní si sny, na které neměly kdysi odvahu či čas, mají spoustu energie a chuti do života. A také se cítí mnohem svobodnější než za mlada. Dokonale by mezi ně zapadla i Monica Belluci, která tvrdí: „Po padesátce jsem se začala smát věcem, které mě ve dvaceti přiváděly k pláči.“ Šťastná to žena!
Desatero šťastného stárnutí
- Buďte svá nejlepší kamarádka, nikdo vás nezná líp než vy.
- Stavte sama sebe vždy na první místo, nejspíš by vám to dřív připadalo sobecké, ale nejprve jste vy, pak partner, pak vaše dospělé děti.
- Naučte se říkat ne, v práci, rodině, přátelům, nemusíte zvládnout všechno.
- Přijměte sama sebe takovou, jaká jste, se všemi nedokonalostmi a chybami, smiřte se prostě s tím, že jste jedinečná.
- Starejte se o sebe, ale např. nehubněte kvůli špeku na břiše, spíš proto, abyste byla zdravá a cítila se lépe.
- Buďte zvědavá, zajímejte se, zkoušejte nové věci.
- Udržujte se ve fyzické kondici, nemusíte uběhnout maraton, najděte si pohyb, který vám bude vyhovovat, jóga nebo chůze se také počítá.
- Buďte svá, neexistuje pravidlo „tohle už pro mě není“, které by diktovalo, jak dlouhé byste měla nosit vlasy nebo sukně.
- Radujte se, vždycky se najde důvod, byť sebemenší, a zároveň pamatujte na to, že občas se neradovat je úplně v pořádku.
- Nesnažte se být dokonalá, nesnažte se vůbec, už jste se nejspíš snažila víc než dost, prostě jen buďte.
Darina Křivánková (51)
Darina Křivánková (51)
Vystudovala dějiny filmu, o filmu psala do Lidových novin a Reflexu, poté byla šéfredaktorkou časopisů Gurmet a F.O.O.D., nyní působí jako nezávislá novinářka, má dospělého syna, je rozvedená, žije s přítelem.
ZDROJ: časopis Vlasta
