Hlavní myšlenkou vaší knížky Život na uzdě, je, že by člověk měl hlavně poznat sám sebe. Poradíte nám jak?

V dnešní klipové a extrovertně nastavené době jsme často zaměřeni na věci a děje mimo sebe a na sebepoznání jsme pozapomněli. Jednou z možností, jak se to naučit, je překonávat sám sebe v různých oblastech, například fyzických, mentálních, morálně volních a podobně. Jednoduše lze říci, že období, kdy bylo prospěšné odstraňovat veškeré překážky ze života, skončilo. Bylo nám zima, chtěli jsme teplo, měli jsme hlad, chtěli jsme se najíst… to vše má jasnou logiku.

Ale co dál? Teď už nejde o odstranění negativ, ale o výběr těch nejlepších pozitiv. Už nejde o to, se najíst, ale o to, co, kdy a kolik jíst! A tak si tam ty překážky musíme paradoxně zase dávat, například v podobě limitů. To často nezvládáme, neumíme se ovládat nejen emočně, ale ani racionálně. Málo se známe, a nejen proto přibývá obezity či lidí na antidepresivech. Přitom v sobě máme krásný vesmír. Je načase otočit tam dalekohled.

Čtěte také

Cvičením doma ušetříte

Čtěte také

Domácí trénink může být stejně kvalitní jako ten ve fitku. Víte s čím cvičit?

Jak se to dělá?

Pustit se do toho můžete hned. Například se začít otužovat, pozorovat svoji tepovku, sledovat, jak se mění dech, nebo vnímat své myšlenky. Kde se berou? Proč zrovna takové? A emoce. Proč mě to tak rozhodilo, naštvalo, trápí… Někdo může začít chodit přes hořící uhlí anebo odmítne jet lanovkou a vyjde si na Sněžku pěšky. Cestou možná bude otrávený nebo naštvaný, ale večer bude mít dobrý pocit z toho, že překonal sám sebe. Pozorovat se a ptát se, kdo jsem, je hezké.

Jak poznám, jak dobře se znám?

Je to nekonečný příběh. Málokdo může říct, že se dobře zná. Život nám stále přináší nové situace vyžadující nová řešení, reakce. Neustále se poznáváme a máme se co učit. Můžeme také přemýšlet nad tím, jestli existuje duše a posmrtný život. A na tyhle otázky se hledá odpověď do konce života a nejspíš na ně odpověď nikdy nenajdeme.

Myslíte si, že nám covidová doba pomáhá se poznat, nebo nás od toho naopak vzdaluje?

Tahle doba nás provokuje, měli bychom se zastavit a říct si: Pozor, někam letíme, možná nemáme zkontrolované brzdy a může to skončit katastrofou. Covid nám ukazuje, že se nemáme schovávat za společenskou zodpovědnost, ale musíme ji přebrat sami za sebe. Je třeba naučit se dávat sám sobě limity, například ve spotřebě cukru či v otužování, a nespoléhat na to, že doktor to vyřeší. To je špatně pochopený blahobyt a svoboda.

Čtěte také

Tajemství zvířecích jazýčků

Čtěte také

Zvířecí jazýčky: Proč ho mají kočky drsný, psi modrý a jak ovlivňují štěkot?

Přibývá lidí, kteří tuhle situaci špatně nesou?

Covid má v sobě dva aspekty, které člověka stresují nejvíce: čas a nemožnost kontroly. Děje se totiž něco, co nemůžeme ovlivnit. A navíc nevíme, kde a kdy to skončí. Když víme, že za tři měsíce bude po všem, jsme schopní přežít neskutečné věci, ale ono to stále nekončí. Každý máme jinou psychickou odolnost a lidí, kteří to špatně nesou, přibývá. Například ti, co začali na sobě loni pracovat, otužují se, jdou imunitě naproti, se s tím vyrovnávají lépe. Pro jiné emoční šok nebyl tak silný, aby je dovedl k akci, raději se zavřou doma, čekají, kdy to skončí, a často více podléhají stresu.

To souvisí i s dalším tématem vaší knihy: naučit se jít optimismu naproti, umět se dobře naladit. Dá se to naordinovat?

Lidé se mylně domnívají, že pozitivní emoce, radost, potěšení přicházejí zvenčí. Že mi musí někdo něco dát, přinést mi dárek, pochválit mě, že si musím něco koupit. To sice vede k určitému potěšení, ale pozitivní emoce si mohu částečně koordinovat sám. Můžu třeba ráno vstát a říct si: dnes budu mít hezký den, budu mít radost. To není možné vlastně jen tehdy, když je člověk nemocný, když ho něco bolí. Anebo když mu umírají děti hlady. Ale 99 procent populace se může naučit trénovat radost. Můžeme ji mít, i když je ošklivé počasí, i když toho máte v práci dost. Víte, co je podle mě životní štěstí? Prožít co nejvíce svého času v pozitivním nastavení. Když to budeme učit děti od raného dětství, svět bude hezčí. Je nutné si uvědomit, že potěšení je mimo nás, ale radost je v nás.

Dáte mi tip, jak tu radost pěstovat?

Lze se radovat ze všeho. Ze zdraví, z přítomnosti, mohu se kouknout do zrcadla a pokecat sám se sebou. A přiznat si, že stárnutí od nějakého věku nezastavím. I ve stáří je krása. Ideálem doby je ale být bohatý, úspěšný, dokonalý, a to nás vede ke stresu.

Čtěte také

Naše babičky nežily v luxusu

Čtěte také

Našim babičkám stačilo málo. Potřebujeme luxus a topit ve všech místnostech?

Vaší knihou také rezonuje, že je třeba nasytit tělo, duši a mysl. Na co nejvíce zapomínáme?

Časy se mění a lidé se začínají starat o své tělo. Věřím, že se blíží doba, kdy se začne snižovat i obezita, přibývá lidí, kteří si už vybírají, co jedí. Pak je ale také důležitý mind food, to znamená hlídat si, co si pustím do hlavy. Jestli stupidní se riály, fake news, anebo něco kvalitního. To ovlivní, jak se chovám nebo reaguji. Chybí nám kritické myšlení.

Jsem ráda, že to zmiňujete. Překvapila vás covidová polarizace společnosti?

To není polarizace, ale atomizace společnosti. Ukazuje to, že nejsme tak vyspělí a bohužel ani chytří, abychom přijali určité spojovací elementy, hledáme jen ty rozdělovací. Roli v tom hraje určité narcistické vnímání, alfa samectví – já mám přece pravdu. Celý problém redukujeme na kontroverzní klipy, což zvyšuje agresivní chování. Zodpovědnost zmizela, lidé jsou schopní říct do médií věci, jejichž dopad si ani neuvědomí. Role doktora, který má možnost se prezentovat, by měla být vázaná zodpovědností. To samé role prezidenta, ale i on už mluví vulgárně, premiér byl trestně stíhaný.

Nejen to narušuje podmínky, které mají vést k vývoji zdravé společnosti. Nechceme limity, normy, ale uvědomme si, že se nám kvůli tomu vytrácí obsah a smysl. Když budeme hrát hokej bez pravidel, zmizí hra samotná, nebude dávat smysl. Stejně tak se nemůžeme bez pravidel k něčemu vyjadřovat nebo si jíst, co chceme. To je špatně pochopená svoboda. Filozof Jan Sokol prohlásil: vyspělý národ se pozná podle toho, že k cizímu člověku přistupuje pozitivně. Vítá ho a chová se k němu hezky. Nevyspělý národ se bojí, je podezřívavý. Vyspělý národ chce tmelit, spojovat, nevyspělý přemýšlí, čím ranit, zpochybňovat, rozdělovat.

Tím se ale dostáváme k dalšímu obrovskému tématu. K morálce…

Hodnotový řád, který je navigací našich životů, se rozpadl už někdy za první republiky. My už dnes ani nevíme, co je správně. Neexistuje ani všeobecně respektovaná autorita, ke které můžeme vzhlížet, museli bychom ji složit z různých lidí. Společnost čeká těžký úkol, vydefinovat jasný hodnotový řád a snažit se ho žít.

Čtěte také

Sukně s rozparkem

Čtěte také

Sexy rozparky, oboustranné zipy a pouzdrové sukně. Umíte je nosit?

Zhoršuje tuhle polarizaci digitalizace?

Určitě. Lidé se snadno dostanou k nekvalitním informacím. Nemůžeme je limitovat, to by bylo omezení svobody, můžeme ale žáky ve školách učit kriticky myslet.

Daří se to?

Transformace školství se nedaří, je to projekt, který potřebuje deset patnáct let. Často říkám: potřebujeme předmět, který se bude více věnovat sebepoznávání, aby děti věděly, jak se pracuje se stresem, s emocemi obecně, jak zvyšovat morálně volní vlastnosti a podobně. Možná by pak nesahaly tak často k práškům či drogám. Víme, jak by společnosti prospělo, kdyby se lidé zbavili obezity a otužovali se. Ale proč je k tomu nevedeme například v tělocviku? Učitelé tělocviku mi říkají: nemůžeme ani postupovat podle osnov, protože by mnozí měli trojky, dnešní děti pohybově nezvládají to, co děti před dvaceti lety. A rodiče by se vzbouřili, kdyby jedničkářka měla trojku. Je paradoxem, že ve všech předmětech se zvyšuje náročnost kladená na děti a v jediném extrémně klesá, v tělesné výchově.

Dal byste jedničkářce trojku?

Určitě bych tuhle diskusi rozpoutal a chtěl se o tom bavit s rodiči. Proč ty osnovy máme? V matice vám nikdo nic neodpustí. Obézní lidé škodí nejen sami sobě, ale zatěžují i ekonomicky společnost. Je to tvrdé, ale je to tak. Nemluvím o nemocných.

Co dnes mladé generaci vštěpovat?

Použil bych slova jeruzalémského profesora Juvala Noaha Harariho, že nám chybí čtyři „K“: kritické myšlení, umění komunikovat, kreativita, kooperace. Já bych ještě doplnil sebepoznání. Kvůli digitalizaci, SMS, začíná komunikace váznout, což ovlivňuje mezilidské vztahy, a tím trpí i aspekty kooperační.

Čtěte také

Dovolená na greenu

Čtěte také

Podzimní dovolená na greenu: Exotické i horské tipy, kam vyrazit za golfem

Často také zmiňujete, jak nebezpečné je takové to umetání cesty dětem…

To mělo význam, když jsme žili v době nedostatku, nastala doba, kdy jim naopak překážky musíme dávat do cesty. Dávkovat jim nepohodu, vrátit se pod stan, zažít zimu, bobříka hladu. My jim ubližujeme tím, že jim v patnácti steleme postele, namažeme rohlíček… Pak máme třicetileté děti, kterým rodiče platí byt, přidávají peníze k platu… hrůza. Rodičům říkám: vaše děti jsou málo zraněné. Obrazně řečeno – když dítě spadne ze stromu, ví, že si musí dávat pozor. Když ale spadne do žíněnky, nepoučí se. Je to o podmínkách a prostředí, v jakém dítě vyrůstá. Když vidí rodiče u stupidního seriálu s klobásou v novinách a lahváčem, je zbytečné jim v patnácti říkat, ať se hýbou. Ale když nás vidí sem tam si číst knížku, otužovat se, sportovat, jíst zdravě, připravovat se do práce, svou cestu si najdou.

Nemůže dnešní zrychlená doba naučit děti něco jiného pozitivního? Všimla jsem si například, že můj čtrnáctiletý syn u sledování filmu stíhá hrát hru na mobilu…

U starších dětí mohou tyto dovednosti vytvořit jiný rozměr, který jsme my neměli. A mohlo by to být i pozitivní. Ale pozor na jednu věc: čas neoblafneme. Například navázat silnou a opravdovou emoci mezi mužem a ženou během jednoho večera není možné. Ano, můžete třeba i skončit na hotelu a potěšit se, ale vytvořit tímto způsobem vážný, dlouhodobý vztah je velká loterie. To samé platí o vztahu k věcem. Větší a hlubší vztah máme k věcem, na které jsme se více nadřeli, a ne k těm, které jsme získali snadno nebo zadarmo.

Čtěte také

Skrytý cukr

Čtěte také

Pozor na skrytý cukr v potravinách. Kromě obezity rozjíždí i vážná onemocnění

Bojíte se, že naše děti budou mít problémy s emocemi? Třeba si udržet manželství?

Nebojím. Mám vnoučata, učím na vysoké škole a vidím věci, které se mění k lepšímu, a od nás je odkoukat nemohla. Například mají jiný hodnotový řád. Nehledají zaměstnání, kde budou vydělávat jen hodně peněz, chtějí práci, která jim dává smysl, je etická, kde jsou dobré mezilidské vztahy, kde se zdokonalí, chtějí za to dostávat adekvátní peníze, ale to je až třeba na šestém místě. Oni už žijí v blahobytu a pochopili, že mohou jít dál.

Umetáme dětem cestu a pak nemáme čas na sebe. Naše čtenářky si často stěžují, že nemají na sport čas. Měl byste pro ně nějaký fígl?

Nastavit si to jako prioritu. Jestli je to pro mě důležité, vždy si čas najdu. Pokud to pro mě není prioritou, čas nebudu mít nikdy.

MARIAN JELÍNEK (1963)

  • Hokejový trenér, mentální kouč, pedagog. 
  • Proslavil se spoluprací s Jaromírem Jágrem. 
  • Vystudoval obor tělesná výchova – zeměpis. Od druhého ročníku si ještě přibral obor trenérství, specializace lední hokej. 
  • V roce 2004 dokončil doktorát z kinantropologie (věda o pohybu) a v roce 2015 získal doktorát ze sportovní psychologie. 
  • Mezi jeho největší trenérské hokejové úspěchy se řadí zlatá medaile z MS v roce 2005 ve Vídni, dva mistrovské tituly s pražskou Spartou a zisk Prezidentského poháru s HC Plzeň. 
  • Trénoval také šest let v Německu, u národního týmu dvacetiletých, v Liberci, Mladé Boleslavi a Českých Budějovicích. 
  • Je autorem či spoluautorem třinácti knih, kurzu Sportmentor a Umění sebekoučinku. • www.sportmentor.cz

ZDROJ: časopis Vlasta, ve spolupráci s časopisem Kondice

Čtěte také

U vaření je spousta věcí nahraditelných

Čtěte také

Došly vám kvasnice, vajíčka, olej nebo tvaroh? Můžete je snadno nahradit

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Pártlová: Mámy se mají podporovat, ne na sebe plivat

Čtěte také

O ruce je dobré pravidelně pečovat

Čtěte také

Ruce jako ze salonu. Připravte si doma lázeň, peeling, mast nebo olej do mrazu