Zatímco například můj muž je schopný se v muzeu zastavit u každého úlomku džbánu z mladší doby bronzové a dlouhé minuty nad ním se založenýma rukama tiše rozjímat, já už koukám na hodinky, kontroluji Facebook a těším se, až usednu v muzejní kavárně.

„Jak můžeš nemít úctu k historii? K vlastním předkům?“ zlobí se manžel.

„Ale já mám úctu k historii, předkům i zadkům,“ protestuju. „Opravdu! Jenom se nedokážu emocionálně napojit na kámen a postávat u něj pět minut. Kouknu a jdu.“

„Tohle ale není ledajakej kámen!“ chytá se muž za hlavu. „Copak si neuvědomuješ, že máš před sebou věc starou třeba tři tisíce let?

Copak tě to nenaplňuje tichým úžasem?“ „Uvědomuju,“ zamumlám. „Je to vážně… fascinující.“

„Ještě si z toho dělat srandu, to je fakt úroveň,“ hubuje muž, ale pak už nade mnou mávne rukou a pobídne mě, ať na něj počkám v kavárně, protože moje lhostejnost ruší jeho kruhy.

Čtěte také

Lucie Vidovićová

Čtěte také

Nebavte se se seniory jen o covidu a nechte je rozhodnout, jaká rizika podstoupí

Jak odlišní

Vlastně nemůžeme být odlišnější: zatímco on se ve volném čase rád vyžívá v obdivování úlomků minulých časů, mě to spíše táhne do přírody. Miluji vůni lesa, ráda kráčím po lávkách přes potok, kochám se výhledy na malebnou krajinu.

Muž jde do lesa jen v případě, když ví, že je v okolí stánek s občerstvením.

Onehdá jsem ho lákala do jisté oblasti v Posázaví – poslouchal mě se zachmuřeným výrazem, ale jakmile jsem se zmínila, že na konci trasy se nachází restaurace s názvem Baštírna, tvář se mu hnedle rozjasnila.

Dokonce i na Sněžku i Ještěd se mnou vylezl, protože si nahoře mohl dát pivo a párek. Jinak však mou slabost pro přírodní scenerie příliš nesdílí. „To je ale krása,“ vykřikuji neustále, jakmile se ocitneme za prahem města. On něco zamručí a loví v kapse mobil.

„Nedívej se na zprávy, když kolem zurčí potok! Cítíš tu vůni mechu a kapradí? Slyšíš to šumění borovic ve větru? Nadechni se! Hele, sojka!“

„Já už jsem se nadechnul,“ povídá. „Ty to vůbec nebereš vážně.“ „Já to beru přímo smrtelně vážně. Už to otočíme? Úplně se mi z té vůně borovic točí hlava.“

Jindy můj muž říká, že má s přírodou „nevyřízené účty“ – ať už tím myslí cokoliv. Možná si řeknete: proč radši nejde do muzea, a ona do přírody?

Jenže to by nebylo ono.

Kouzlo manželství totiž spočívá i ve sdílení rozdílů a občasného jemného pruzení, malicherných půtek, které jsou už vlastně určitou sportovní disciplínou, v níž se oba partneři neustále zdokonalují.

A ať už jde o šutr za vitrínou, nebo o balvan omývaný průzračnou vodou v potoce uprostřed lesa, rozhodně to není kámen úrazu, ale společného a láskyplného sdílení odlišností.

Iva Hanj Moussa je textařka v reklamní agentuře a autorka knihy Šalina do stanice touha. Kreslí vtipy, píše scénáře (večerníček Nejmenší slon na světě, seriál Šéfová, ve kterém i hraje). Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 44), který je nyní na stáncích

Vlasta, číslo 44 Vlasta, číslo 44 Zdroj: Redakce Vlasta