Věra Menčíková se narodila v roce 1906 a nedožila se ani čtyřicítky. Pro nadšence milující šachové figurky je postavou naprosto jedinečnou. Kdyby se velmistrovský titul ženám uděloval dřív, a ne až od roku 1950, zcela určitě by na něj aspirovala právě Věra Menčíková. Podle šachových výsledků by zřejmě právě jen a jen ona dosáhla na titul mužského velmistra.

Češka, která tu nikdy nežila

První světová mistryně v šachu mezi ženami se narodila v roce 1906 v Moskvě. Tatínek byl Čech, maminka Angličanka. Věřin otec se dostal do Ruska k bratrovi své matky, který žádné potomky neměl, a tak se nabídl, že se o třiadvacetiletého synovce postará. V říjnu 1903 dostal František pas a odjel do Ruska. Postupně za ním přijeli další sourozenci a dařilo se jim. František se v Moskvě seznámil s Angličankou Olgou, kterou si vzal. V únoru 1906 se jim narodila dcera Věra, po dvou letech Olga. Přestože se narodily v Rusku, podle tehdejšího rakousko-uherského práva i občanského zákoníku získala cizinka provdaná za rakouského občana automaticky i rakouské občanství.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Rudolf Cortés: Český Frank Sinatra 50. let. Na sklonku života trpěl Alzheimerem

V roce 1918 se pak staly Olga i její dcery také československými občankami s příslušností k obci Bystrá nad Jizerou, odkud pocházel jejich otec. František Menčík hrál velmi rád šachy a naučil to brzo i svoje dcery. Zdatnější byla už tenkrát Věra. Nebyl to ale její jediný koníček. Zajímala se o hudbu, malířství, divadlo. Později v Moskvě začala studovat soukromé gymnázium a jako jediná dívka se účastnila i turnajů, v nichž hráli se studenty jejich učitelé. Šach byl v té době v Rusku velmi populární. Bohužel po říjnové revoluci se všechno změnilo, po třech letech odjela Olga s dcerami do rodné Anglie, otec František zamířil zpět do Bystré nad Jizerou. Jejich představa, že se společně sejdou zase v Moskvě, se nikdy nesplnila.

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Pandemické vaření aneb proč děti nesnášejí pečené kuře

První velké šachové úspěchy

Začátky v Anglii nebyly pro Věru lehké, neuměla vůbec anglicky, takže se styděla a nechtěla se stýkat s dalšími lidmi. Stačily ale dva roky a jazyk ovládala natolik dobře, že už začala v roce 1923 chodit do proslulého šachového klubu Hastings. Hastings byl mekkou britských šachistů, měl svou historii a pro Věru to byl ideální začátek. Každoročně se zde scházeli šachoví mistři z celého světa.

Hned když dívka přišla do klubu, ujal se jí výborný maďarský velmistr Géza Maróczy (po tomto hráči je pojmenovaná jedna šachová pěšcová struktura). Velmi brzo všichni v klubu pochopili, že s nimi hraje velký talent. Porážela každého, kdo se jí „dostal do cesty“. V roce 1925 se stala neoficiálně nejlepší hráčkou Anglie, v roce 1927 již oficiální první mistryní světa na prvním dámském šampionátu světa. To vše zopakovala v roce 1930, 1931, 1933, 1935, 1937 a 1939 a stala se sedminásobnou mistryní! Věra všechny turnaje vyhrála naprosto suverénně.

Čtěte také

Hana Mašková byla krásná a na ledě zářila.

Čtěte také

Hana Mašková: Slavná krasobruslařka se zabila rok před milovaným Jiřím Štaidlem

Krok za krokem

Mužští šachoví mistři o Věře říkali, že hraje šachy s největší vážností, disponuje velkými teoretickými znalostmi, za které by se nemuseli stydět mnozí mistři. A ještě jedno plus prý měla – jako jediná žena hrála takticky a předváděla vždy úžasný výkon. Netrvalo dlouho a Věra vstoupila mezi šachové mužské mistry a jako první žena v historii se dokázala rovnocenně utkávat s muži. Nehrála jen s ženami, ale jezdila i na mužské turnaje, což byla podle odborníků výjimka. Její jméno se objevovala všude po světě. Ovšem lehké to neměla, spousta mužů v té době s despektem sledovala ženské šachistky a říkali, že žena se nikdy nemůže mužům vyrovnat. Ona se vyrovnala.

V roce 1929 byl v Karlových Varech založen Klub Věry Menčíkové, jehož členy se postupně stávali šachoví mistři světa. Právě ve Varech se konal IV. mezinárodní mistrovský turnaj, který nebyl pro Věru zrovna lehký. Nicméně po jeho skončení o ní mistr světa Alexander Aljechin v New York Times napsal: „Doposud jsem odkládal hodnocení Věry Menčíkové z Ruska, protože u osoby natolik výjimečné si to vyžaduje maximální opatrnost a objektivitu. Nicméně po patnácti kolech je jisté, že je absolutní výjimkou mezi ženami. Je vysoce šachově nadaná a při další práci a sbírání zkušeností v turnajích se jí určitě podaří proniknout do prvotřídní mezinárodní úrovně.“

Ve Varech tenkrát sice nevyhrála peněžní ocenění (vítěz získal 21 tisíc korun), ovšem dostala zvláštní cenu – starovídeňský čajový servis. Díky své hře získala nabídku odjet do USA, ale využila ji až o deset let později. Podařilo se jí ale něco jiného, po turnaji v Karlových Varech odjela do Bystré nad Jizerou, kde její otec pracoval jako rolník. Semilské kroniky uvádějí, že se ubytovala v hotelu Okresní dům v Semilech a uspořádala tam simultánní produkci proti devíti hráčům – a všechny partie vyhrála.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Odvážná pilotka Amelia Earhart. První žena, jež přeletěla z Havaje do Kalifornie

Šachová profesionálka

Věra vyhrávala, získávala si respekt i u mužů, kteří se jí ještě nedávno posmívali. Inspirovala mnohé další dívky a ženy, aby se nebály a vstoupily sebevědomě do světa šachů. Hrát s Věrou bylo navíc pro všechny velmi příjemné, dokázala vždy vytvořit pohodovou atmosféru. Zajímavostí je, že v roce 1931 se šachové olympiády v Praze zúčastnila kromě Věry také její sestra Olga, také zdatná šachistka. Obě opět zavítaly do Semil, kde strávily čtyři dny. Věra byla výjimečná nejen tím, jak hrála, ale taky svým vystupováním.

Kromě šachů se stále věnovala dalším koníčkům, malování, sochařství i bridži. Mnozí šachisté na setkání s ní vzpomínali jako na jedné straně nejčernější šachový den jejich života, na straně druhé na její osobnost vzpomínali s úsměvem. Byla sečtělá, chytrá, vždy měla co říct, přátelská. Nikdy své soupeře neshazovala ani o nich nemluvila špatně. Až do roku 1937 se zdálo, že bude „jen“ šachistkou, která nemá žádný osobní život. Ale v říjnu tohoto roku se provdala za anglického majitele a vydavatele šachového časopisu Rufuse Henryho S. Stevensona. Sňatkem získala anglické občanství a od té doby přestala reprezentovat Československo. Jako šachistka měla neuvěřitelné štěstí a úspěchy, v osobním životě jí štěstí nepřálo. Po šesti letech manžel zemřel a ona zůstala sama bez dětí. Když začala válka, žila v Anglii a věnovala se žurnalistice, překládala a analyzovala sehrané partie.

Čtěte také

Jana Robbová byla malá, ale díky hlasu byla nepřehlédnutelná.

Čtěte také

Jana Robbová: Říkali jí „malá sopka“, zpívala s Gottem a život jí zničil alkohol

Tragický konec

Geniální šachistka žila spolu s matkou a sestrou v domě po manželovi. Byla v něm obrovská knihovna, o níž se říkalo, že je největší šachovou knihovnou na světě. Přestože byl Věřin manžel prozřetelný a nechal na zahradě postavit protiletecký kryt, ona se při náletech na Londýn schovávala ve sklepě. V červnu 1944 jejich dům zasáhla německá raketa a zničila ho do základů. Ve sklepě v ten den zahynula i osmatřicetiletá Věra s matkou a šestadvacetiletou sestrou. Ironií je, že přilehlý protiletecký kryt zůstal naprosto nepoškozený.

Česká republika na geniální hráčku nezapomíná. V roce 1991 byla založena Nadace Věry Menčíkové, jejímž cílem je připomínat úspěchy této šachistky a pomáhat pořádat ženské turnaje. Salo Flohr, před druhou světovou válkou jeden z nejslavnějších světových šachistů, o Věře řekl: „Jak by hrála po válce? Byla by velkou v jakékoli době. Sehrála obrovskou roli ve vývoji šachové kultury.“

Čtěte také

Anna Hyndráková, rozená Kovanicová s rodiči

Čtěte také

Viděla, že rodiče i sestra s malou dcerou jdou do plynu. Od té doby už nebrečí