Když se usmíváte, usmívají se vám i vlasy. To jste tak nastavená odjakživa, nebo jste pořád zamilovaná?
Zamilovaná jsem pořád, ale určitě je to i vnitřním nastavením. Úsměv je taková moje obrana před světem.
Dokážete negativní věci ignorovat?
Dřív jsem to neuměla, ale už umím. Jednou začas jsem pak bouchla, šla jsem i přes mrtvoly a bořila mosty. Zjistila jsem, že není vždy potřeba bořit. Ted už dokážu věci pojmenovat, říct třeba, tohle je mi nepříjemné, tohle mi vadí, ale už se pak k tomu nevracím.
Takže pocity neskrýváte?
Ne, nikdy. Jsem v tomto směru čitelný člověk a potřebuji dostat vše ven. Ale je pravda, že se někdy lituji. To je docela zábavné. Jsou dny, kdy si jdu do koupelny zaplakat. Po chvíli si v tom zoufalství říkám, tak co, už ses politovala, už to stačí? Tak jo, a jdu. Je to pro mě dobrá terapie.
Moderujete Televizní noviny, Snídani s Novou a Víkend. Bez přemýšlení, bez čeho byste se neobešla?
Bez Snídaně.
To vám nevadí vstávat ve čtyři hodiny ráno?
Vadí. Druhý den je krize, třetí den je to horší. Musím chodit brzo spát, abych to vydržela. Snídani ale miluji. Je to pro mě úžasný přísun informací, setkávám se se zajímavými lidmi. Jsem tady ale také víc konfrontovaná s různými příběhy, které vnímám silněji. Včera jsem se dokonce rozbrečela, a to jsem myslela, že nejsem v záběru. Byla jsem.
Co vás rozbrečelo?
Příběhy ukrajinských dětí. Zraněných, postižených. To se nedalo skrýt.
Je pro vás živé vysílání adrenalin a tréma? Prý jste byla trémistka.
Trému mám pořád, stále je ve mně nervozita.
Co vás dokáže uklidnit?
Naučila jsem se správně dýchat, to mi pomáhá.
Kolegové vás nedokážou uklidnit?
Martin v Televizních novinách je velký kliďas a taky velká opora, stejně jako Pavel Svoboda ve Snídani.
Na parťáky si tedy stěžovat nemůžete…
Ne, na ty mám velké štěstí. Je důležité mít dobré parťáky, a myslím, že je to pro kvalitu práce dokonce nezbytné. Je to pak znát. Mám dobré vztahy s oběma, bližší možná s Pavlem, protože jeho žena je bývalá tanečnice a máme stejně staré děti, takže se scházíme i jako rodiny. Je to fajn. Když jsou kolegové naladění na stejnou vlnu, panuje i větší důvěra. Pak se dokážeme vzájemně i podržet, když je třeba.
Dlouhá léta jste tančila, tanec takový adrenalin není? Tam vás tréma netrápila?
To je úplně jiné. Tančila jsem od šesti let, dohromady asi 29 let. Uměla jsem geniálně ovládat svoje tělo, a to je něco, co se dá naučit. Věděla jsem, co mám udělat, když upadnu a podobně. Při moderování je pro mě pořád problém naučit se zklidnit, někdy i najít správná slova. V poslední době mám pocit, že můj mozek je přetížený. A k tomu jsem měla nedávno covid, tak jestli se to ještě zhorší…
Prý vám po zprávách volá maminka.
Volá, teď už i po Snídani. Volá mi i její přítel, můj druhý táta, a ten mi řekne všechno. Kde jsem seděla, kdy jsem špatně vstala. Tak to se docela bavím. Ale nemyslí to zle, je to projev lásky.
Zdá se, že se nezastavíte. Měla jste někdy pocit, že jedete na doraz? Že se blížíte k vyhoření?
Myslím, že jsem se zastavila těsně před branami vyhoření. Pořád se učím říkat ne, myslet víc na sebe.
Co vám v té chvíli pomohlo?
Lékaři. V první fázi je lékařská pomoc důležitá. Pak už ale musíte pracovat na sobě sami. Ještě mi pomáhají knihy a procházky přírodou. Chodit, chodit, chodit, to je skvělá terapie. Kontakt s přírodou je výborný léčitel.
Je nezbytné přistoupit v té první fázi i na to, že budeme užívat léky?
Ze své pozice bych chtěla říct, že to není nikdy selhání. Když to dojde do fáze, že si člověk sám nemůže pomoci, není ostuda někam zajít a nechat si poradit.
Myslíte, že bychom se mnohdy vyhnuli vyhoření, kdybychom poslouchali svoje tělo?
Rozhodně ano. Ale já pořád ty signály moc neposlouchám. Vždycky musí přijít nějaké bác. Zajímavé je, kolikrát musíme upadnout, abychom to pochopili. Ale dokud se zvedneme, je to fajn.
Věříte na ženskou intuici?
Věřím, a měly bychom jí my ženy více naslouchat.
A vám něco už dobře poradila?
Poradila, ale já ji neposlechla. Pak jsem toho zpětně litovala. Rozhodně už ale víc vnímám, když se ta tykadélka ozvou a říkají mi, buď opatrná. Někdy se mi to daří a držím se jich, a ono se to vyplácí. Ovšem pak zase dostanu přes prsty, protože neposlechnu.
Vykládáte prý karty…
Teď málo, když už, tak tváří v tvář. Taroty už ale do ruky neberu, s Jasmínkou si vykládáme karty mořských víl.
Hledáte v nich odpovědi, nebo je to spíše forma relaxu?
Spíše je vykládám pro radost, ale někdy si k nim jdu pro berličku. Neodsuzuji se za to. Když mi je někdy smutno, tak si je vyložím. Karty vás vždycky podpoří.
V době pandemie jste vystudovala koučink podle neurovědy. Kvůli sobě, nebo chcete pomáhat dál?
Přišlo to ke mně náhodou, i když náhody neexistují. Primárně jsem chtěla pomoci sama sobě, ale už jsem měla dva klienty, kterým to změnilo život. To je super. Kouč ale jen vede, vysazuje člověka z komfortní zóny, ale ty změny jsou jen a jen na těch lidech. Ale koučovat vyžaduje čas, a toho moc nemám. Moc mi to ale pomohlo. Naučila jsem se dívat dopředu a na své sny, a co se týče minulosti, tak ji leckdy stačí pojmenovat, vy získáte nadhled a uleví se vám.
Žijete s partnerem, kterého sice znáte dlouho, ale dohromady jste se dali až po čtvrt století. Prý jste mu na první schůzku upekla koláčky štěstí. To asi dost koukal, ne?
Věděla jsem, že měl za ženu Japonku a že má rád Asii. Vůbec mi ale nedošlo, že ty koláčky štěstí s moudry uvnitř nejsou japonské, ale čínské. Ale nevadilo mu to. Asi si říkal, že nikdy tak praštěnou blondýnu nepoznal.
A jaká moudra jste dovnitř zapekla?
Žádné filozofické myšlenky, takové běžné věty typu, hodně štěstí…
Čím vás okouzlil?
Pozval mě na svoje představení a okouzlilo mě nejen to představení, ale pak i on. Je inteligentní, trochu uzavřený, ale je kouzelný. Proniknout do něj je někdy náročné, ale už pochopil, že se mnou je nutné komunikovat. Ve spoustě věcí jsme rozdílní, a ve spoustě se doplňujeme.
Ještě pro vás žádnou taneční choreografii nevymyslel?
No chtěla bych, ale on ne. Už jsem to vzdala.
A tancujete spolu někdy?
Třeba na dovolené na večerní diskotéce, to si umíme užít. Na jevišti jsme ale spolu nestáli. Tancujeme spolu ale někdy doma. Vašek hodně poslouchá muziku, tak při ní začneme blbnout.
Máte nějaké společné rituály?
Ono je to těžké, když jednou vstávám do práce ve čtyři ráno a jindy jsem v práci do večera.
Ale partnerovi třeba ráno zapnu kávovar. Popřejeme si hezký den. A s Jasmínou máme jeden večerní rituál, který jsem měla i já se svou maminkou. Je to takový obličejový dotýkací rituál. A dotyky mám ráda, jsem hodně kontaktní.
Bez dotyků by asi nemohl fungovat žádný vztah…
Intimita musí ve vztahu být. Stačí klidně i pohlazení, když kolem vás člověk projde a vy víte, že o vás ví. To je pro mě hodně důležité.
Na začátku jste říkala, že by vám chyběla Snídaně. Bez čeho byste se v životě neobešla?
Nevím, co říct dřív. První je moje dcera, partner, přátelé, rodina…
Co pro vás znamenají kamarádky?
Oporu. Mám dvě nejlepší, nevím, zda to je málo, ale jsou skvělé. Někdy jsem tak plná informací, takže když přijdu domů, mám potřebu to všechno vysypat, můj Vašek má hned pocit, že to musí řešit. Ti chlapi to tak ale mají. Mně by ale stačilo se jen vypovídat, nepotřebuju hned věci řešit. Tak jsem se domluvila s kamarádkou Blankou, že když budu po práci nabitá pocity, tak zavolám jí. Domů pak dorazím v pohodě a už si jen sedneme a můžeme mluvit o normálních věcech. Ne o tom, co se děje ve světě.
Máte desetiletou dceru, která byla v pěti letech vážně nemocná, takže jste ji musela dost hlídat. Už jste ten strach o její život překonala?
Myslím, že strach má rodič pořád. Teď tady je covid, navíc je alergická, objevil se další alergen, pořád něco. Takže obavy o její zdraví jsou pořád.
Prý jste máma pedant, platí to ještě?
Když byla Jasmínka malá, měla jsem věci načasované. Hlídala jsem, aby chodila pravidelně spát, aby jedla v určitou hodinu. Teď už je větší, a když třeba řeknu, nejdřív škola, pak zábava, někdy prostě ustoupím. Někdy je mateřství náročné a občas nemám sílu. Než abych křičela a byla doma špatná nálada, tak raději povolím.
Zmínila jste pravidelný režim v jídle. Pořád máte ráda českou kuchyni?
Bohužel v tomto směru pokračuji pořád. Jsem omáčková a polévková. A klidně si udělám i bůček. Já ráda jím.
Taky jste podlehla v době lockdownů chlebové mánii?
No taky. Začali jsme péct chleby, buchty i rohlíky.
Partner umí taky vařit?
Vašek v Japonsku hodně pracoval, tak rád vaří asijská jídla. A mně to moc chutná. Učit se to ale nebudu, protože to by pak přestal vařit. A on vaří dobře.
V Japonsku má dceru. Už jste se viděly?
Neviděly, není to jednoduché. I vzhledem k tomu, že jsem jako dítě zažila rozvod rodičů, vím, že to není snadné. Netlačím na to, až to přijde, přijde to.
Jako baletka jste se asi musela hodně hlídat v jídle. Dokonce vám ve škole říkali, že na vaše nohy se nedá koukat a že nikdy nemůžete nosit sukni…
No ano. Se spolužačkami jsme někdy tajně kupovaly jídlo a tajně ho jedly. A pokud jde o ty nohy, na to se bohužel nezapomíná.
To asi vaše sebevědomí nemělo radost. Trvalo dlouho, než jste sukni oblékla?
Vlastně jsem začala sukně nosit až na Nově. Navíc nás tu oblékají dobře, takže sukně nosím ráda. A už si dnes dokážu říct, že mám docela hezké nohy. Sebevědomí ale nabírám pořád. Zní to zvláštně, spousta lidí si myslí, že jsem nabitá sebevědomím, se vším srovnaná, ale zdání klame.
Před pár lety jste říkala, že se chcete naučit anglicky, sushi, tango a vdát se. Jak si stojíte?
Angličtinu pořád studuji a cítím jisté pokroky. Třeba už si dohledávám informace. Tango pořád nic, ale život ještě nekončí. Sushi kurz odkládám, ale my teď doma děláme sushi po japonsku, takže to tak náročné není. A svatba? Ta mě ještě neopustila.
Jste dost šikovná, vyrábíte třeba andělíčky…
Hlavně na Vánoce je vyrábíme a přikládáme k dárkům. Teď už se přidává i dcera. Tvoření mě baví.
Co plánujete nového?
Nejsem moc plánovací typ. Přijímám věci tak, jak přicházejí. Nikdy nevíte, co vás potká. Když se dokážu zastavit a být tady a teď, to je přece fajn.
Líbilo se mi, když jste jednou řekla, že jste neměla moc talentu v nohách, ale že jste šla do tance srdcem.
To je pravda. A vysvětluji dceři, že pílí a srdcem může dokázat leckdy víc než talentovaní lidé.
Dáváte jí ještě nějaké jiné rady do života?
Nemůžete dávat jiným rady, protože každý jsme jedinečný. A každý to máme v hlavě jinak. Ona musí nalézt hlavně sama sebe. Aby dokázala říct svůj názor, aby byla slušná, poděkovala, pozdravila. Taky aby myslela na to, jak mluví s jinými lidmi. Protože jak se ona bude chovat k nim, tak se oni budou chovat k ní. Snažím se jí vést k tomu, aby druhým naslouchala, aby nepapouškovala cizí názory, ale naučila se zároveň vnímat, co říkají druzí.
KRISTINA KLOUBKOVÁ (45)
KRISTINA KLOUBKOVÁ (45)
- Matka Kristina Maarová byla baletkou Národního divadla a otec Vladimír Kloubek je choreograf a bývalý tanečník.
- Vystudovala konzervatoř, obor baletní tanec.
- Po studiích odmítla nabídku do Národního divadla a nastoupila do taneční skupiny UNO.
- Hrála v několika filmech, například Milenci a vrazi, Vratné lahve, Poslední sezóna.
- Podílela se na choreografii k filmu Rebelové.
- Tančila v muzikálech, například West Side Story, Láska je láska, Kleopatra, Tři mušketýři, Angelika.
- Od roku 2009 moderuje v televizi Nova Televizní noviny, od roku 2020 i Snídani s Novou a také publicistický pořad Víkend.
- Má dceru s bývalým tanečníkem Karlem Moravcem. Jejím současným partnerem je choreograf a tanečník Václav Kuneš, který je zároveň umělecký šéf souboru 420PEOPLE.
ZDROJ: časopis Vlasta
