Jak se cítí baletka na konci sezony?

Nedočkavě vyhlíží prázdniny… Ono to má svoji logiku – od září do června trénujeme, zkoušíme, k tomu několikrát do týdne večerní představení. A to nemluvím o zájezdech. Fyzická únava je s blížícím se létem samozřejmě znát.

On si to málokdo uvědomuje, ale tanečníci mají v podstatě pevně danou pracovní dobu jako lidé v jiných profesích.

To je pravda, ta naše začíná v deset dopoledne a končí v šest večer. Když máme vystoupení před diváky, protáhne se to o další čtyři hodiny, to znamená, že končíme kolem dvaadvacáté. To už pak zbývá energie maximálně tak na drink s kolegy a hurá domů. A další den zase od začátku, od pondělí do soboty… Ovšem to neznamená, že bych si stěžovala. Mám to štěstí, že dělám, co mě baví. Miluju atmosféru Národního divadla – jeviště s legendární oponou, živý orchestr, nádhernou hudbu, kostýmy i všechny ty krásné malby, sochy a majestátní lustr. To je můj svět. Vybrala jsem si ho a mám ho ráda.

Čtěte také

Valentina Těreškovová: První žena ve vesmíru, dodnes je jediná, která letěla sama

Čtěte také

Valentina Těreškovová: První žena v kosmu. Proč měla po návratu modřinu pod okem

Když stojíte na jevišti, co cítíte? Dá se to nějak popsat?

Je to taková směs různých emocí, které cítím už když projdu vrátnicí. Jsem typ tanečnice, která potřebuje čas na přípravu – do divadla chodím klidně i dvě hodiny před začátkem představení, rozcvičím se a pak se jdu v klidu nalíčit a učesat. Když pak čekám v portálu na svůj výstup, soustředím se na svůj dech, protože bývám hodně nervózní. Ale jakmile vstoupím do světel reflektorů, veškerá nervozita zmizí. Jeviště je opravdu magický prostor, kde se dějí zázraky. Jediné co, existuje, jste jen vy a diváci. Energie, která mezi námi proudí, je někdy až hmatatelná. Když tanečník vnímá, že se jeho výkon líbí, je to pro něj ta největší odměna. Je to důkaz toho, že naše práce má smysl.

Máte před vstupem na scénu nějaký rituál?

Ano, ten má většina umělců, je to taková naše ochrana a zároveň napojení na naše nitro i na něco většího nad námi. Na jevišti Národního divadla hrála, tančila nebo zpívala celá řada úžasných osobností a ta jejich energie, talent a charisma tam zůstaly. Jsou tam cítit, i když už oni sami s námi fyzicky nejsou… To místo je prostě posvátné. A jako k takovému k němu přistupuju – před každým představením, jedno jestli odpoledním, nebo večerním, se pokřižuju a zaklepu na podlahu.

Čtěte také

Na alopecii neexistuje lék

Čtěte také

Alopecie: Život bez vlasů. Proč mi padají vlasy a jak můžu bojovat?

Zní to krásně, ale málem bychom zapomněly na jednu důležitou, ale nepříjemnou součást vaší profese – na bolest.

Bolest je u nás tanečníků všudypřítomná a musíme se s ní naučit žít. Nejde o úrazy, ty se mohou stát i někomu, kdo pracuje v bance. Horší je takové to běžné opotřebení – zlobí třeba páteř, ploténky, kyčle nebo kotníky. Není dne, kdy by člověka nic nebolelo. Jen vnímáte, jestli vás to bolí pouze při pohybu, nebo bolest pulzuje dvacet čtyři hodin denně… Ale naštěstí je o nás moc dobře postaráno. K dispozici máme skvělé lékaře, maséry a fyzioterapeuty. A snažíme se dbát na zdravý životní styl a nezapomínat na odpočinek. A velmi důležitá je samozřejmě také práce s hlavou.

Myslíte třeba meditaci?

Klidně, hlavní je, abyste se odpoutala od negace. Každý z nás se setkává s nejrůznějšími problémy a potížemi. Mnohdy máme pocit, že se nám moc nedaří. Nejhorším způsobem, jak reagovat, je podle mě propadnout sebelítosti. Ta ničemu nepomůže. Navíc mentálně oslabuje, vyčerpává a brání v úspěchu. V neposlední řadě bere i čas. Takže žádné litování! Každá situace má řešení a je lepší se na ni dívat z té pozitivní stránky. Každá chyba je příležitost se něčemu naučit, něco objevit, někam se posunout.

Čtěte také

Bosá chůze prospívá zdraví a ulevuje od bolesti

Čtěte také

Bosá chůze ulevuje od bolesti. Vybudujte si domácí senzorický chodník

Jak jste na to přišla? Je vám teprve devětadvacet a to je věk, kdy člověk většinou ještě pořád tápe a hledá.

Už je mi skoro třicet – narozeniny mám v červenci. Myslím, že v mém případě je to prostě vývoj. I když spousta lidí říká, že působím jako holčička, já cítím, že jsem se za poslední dobu mentálně posunula. Už nejsem dítě, konečně jsem dospěla. Jsem víc sama sebou a mám víc zkušeností. Vím, co chci, a jdu si za tím. Taky jsem imunnější vůči kritice, které se my umělci nevyhneme. Když mě někdo kritizoval dřív, dotýkalo se mě to a dost jsem to řešila. Dneska mám víc nadhledu, tolerance a hlavně sebevědomí. Prostě mám už něco nažito.

Změnil se i váš vztah k vlastnímu tělu?

Určitě, už ho dobře znám a vím, jak reaguje. Když jsem studovala konzervatoř, mohla jsem jíst, co jsem chtěla. Dneska jsem ve fázi, kdy se musím trochu hlídat. Není to ani tak kvůli tomu, že bych bez určitého režimu přibírala, spíš jde o můj vlastní pocit. Když jím lehce a zdravě, líp se mi tancuje. Navíc cítím zodpovědnost vůči svým tanečním partnerům, kteří mě musejí různě zvedat. A to klidně i několikrát za představení.

Čtěte také

Příjemné materiály na léto

Čtěte také

Jak se nepotit? Zkuste konopí, mušelín nebo len

Hřešíte někdy?

Já tomu tak neříkám. Když tělo potřebuje cukry, tak si řekne a já poslechnu. V takovém případě si dám bez výčitek něco sladkého, to miluju. Jinak se vyhýbám lepku, protože na něj mám alergii. A to je asi tak všechno. Celkově jím hodně zeleniny, ovoce a bílého masa. A snažím se dodržovat pitný režim. K tomu dostatek spánku a procházky se psem na čerstvém vzduchu. Jinak opravdu žádné extrémy.

Setkala jste se někdy s bulimií a anorexií?

Je mi jasné, na co narážíte – o baletkách se tvrdí, že záměrně hladoví, ale já takovou zkušenost nemám. S poruchami příjmu potravy jsem se osobně nesetkala. Některé moje spolužačky sice byly hodně hubené a působily dost nezdravě, ale o příčinách nemluvily.

S takovými věcmi se totiž člověk nesvěřuje. A já jsem se ani neptala… V každém případě být baletkou není jen o tom, mít štíhlé tělo. Musíme být především velmi silné, mít pevné svaly i kosti a dostatek energie. Toho se hladověním rozhodně dosáhnout nedá.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nepodceňujte to. 7 tipů, jak naučit své děti prvky sebezáchrany ve vodě

Tak se zeptám jinak – jak podle vás vypadá ideální tanečnice?

Myslím si, že do jisté míry jde o to, jak se člověk narodí – jak má vytočené kyčle, narostlé nárty, jak má dlouhou šíji. A pak by baletka měla být asi poslušná a pokorná. Klasický balet je totiž umění založené na disciplíně. Vše je dopředu dané a předepsané. Nemá cenu to zpochybňovat.

A co moderní tanec, kterému se věnujete ve volném uskupení s názvem Dekkadancers?

Moderna je svoboda, protipól klasického tance, který je spoutaný. Jsem moc ráda, že tyhle dvě polohy můžu střídat. Obě mě toho hodně naučily – díky baletu se umím dokonale koncentrovat a dodržovat určitý řád, moderní tanec mi naopak dává možnost vyjádřit svoje pocity a myšlenky, svou osobnost. Raději se hýbu, než mluvím… Jinak motto Dekkadancers zní „Tančíme srdcem a myslíme kolenem“. Naše projekty často sázejí na humor a nadsázku a jsou napříč žánry. Od celovečerních tanečních inscenací až po módní přehlídky, hudební videa a koncerty. Přijďte se teď v létě podívat třeba na Knihu džunglí, což je náš společný projekt s Divadlem bratří Formanů a Českou filharmonií. Nebo v září na Strašidlo cantervillské či Poslední večeři, která vypráví o tom, co se stane, když se u jednoho stolu sejdou dva mafiánští bossové.

Čtěte také

Marylin Monroe trpěla komplexy ze svého vzhledu. Myslela si, že je ošklivá

Čtěte také

Tajemství sexsymbolu Marilyn Monroe? Plastické operace i problém s orgasmem

Na co byste nás pozvala do pražského Národního divadla, kde působíte už téměř deset let?

Určitě na balet Leonce & Lena, který uvádíme teď v červnu. Ačkoliv hlavními aktéry jsou princ a princezna, tak se nejedná o pohádku, ale o velmi hořkou satiru společenských poměrů a lidských povah. Pak mám moc ráda Oněgina, s nádhernou hudbou Petra Iljiče Čajkovského. A novinku bpm, kterou jsme odpremiérovali koncem března. Název je vlastně zkratka anglického sousloví beats per minute, což v českém překladu znamená údery za minutu. Může označovat tempo hudební skladby, ale i tlukot lidského srdce, což inspirovalo tři izraelské tvůrce a jednoho českého.

Máte široký rozptyl, přitom jste začínala lidovými tanci ve folklorním souboru Valášek. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Do Valášku mě nasměrovala maminka, která si v mých třech letech všimla, že mám cit pro rytmus a ráda se hýbu. Díky tomu jsem se otrkala na jevišti a podívala se do světa. Byly to krásné časy a jsem moc ráda, že jsem se věnovala něčemu smysluplnému. Že jsem se jen tak neflákala. Navíc jsme byli fajn parta.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Co s načatým víkendem? Naučte své děti lásce ke zvířatům a přírodě

V deseti letech jste vystupovala v divadle Semafor a zpívala v muzikálu Bídníci. Proč jste u toho nezůstala?

Tenkrát to pro mě byla taková cesta poznání, životní zkušenost, díky které se člověk vyvíjí a utváří si osobnost. Musím říct, že mám krásné vzpomínky na Jiřího Suchého, který ke mně byl velmi milý. Je to skvělý člověk a pro mě je to čest, že jsem s ním mohla spolupracovat. A Bídníci? To byl osud. Když mě máma čekala, byla se podívat na tátu, který v nich hrál. Nikdo netušil, že za pár let půjdu na konkurz a budu zpívat malou Cosettu. Nějak se to prostě stalo a vyvinulo… Nakonec ale zvítězil tanec. Je ovšem pravda, že ve dvou inscenacích Dekkadancers nejenom tančím, ale i zpívám, což mě moc baví. Jsem otevřená novým zážitkům a příležitostem a třeba se zpěvu budu jednou věnovat víc. Uvidíme.

Jak se to stalo, že jste se dala na balet?

Úplnou náhodou. Když jsem končila pátou třídu, tak se mě nejlepší kamarádka zeptala, jestli s ní nechci jít na přijímačky na taneční školu. Tak jsem šla, i když jsem do té doby nedělala nic jiného, než tancovala v kroji. Žádná gymnastika, klasika ani přípravka. Byla to fakt čirá nevědomost a možná i trochu drzost. Až pak jsem pochopila, to už jsem procházela talentovými zkouškami, že jde o Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, kterou vystudovala třeba Nikola Márová! Byl to šok a posléze o to větší, že mě přijali. Nebudu zastírat, že začátky byly těžké, ale zatnula jsem zuby. Rozhodla jsem se, že budu baletka a šla si za svým. Opravdu tvrdě jsem dřela. Když člověk chce, dokáže všechno.

Čtěte také

Ženy si častěji než dřív balí kufry a odcházejí...

Čtěte také

Proč ženy balí kufry a odcházejí od mužů? Kvůli mytí nádobí a ponožkám to není

Jak moc vám komplikovalo život vaše slavné příjmení?

Jednou jsem zaslechla, že jsem se na konzervatoř dostala z protekce, ale to byla jediná špatná zkušenost. Známé příjmení vás v naší branži nezachrání – stačí pár vteřin na jevišti a všichni jasně vidí, jestli talent máte, nebo nemáte. O nějakém zvýhodnění nemůže být ani řeč. Ovšem i tahle jedna špatná reakce mě zasáhla – o to větší jsem měla chuť dokázat ostatním, že jsem dobrá. Negaci jsem proměnila v plus. Motivovalo mě to.

Ale jste na své jméno hrdá?

Tak to určitě! Měla jsem to obrovské štěstí, že mě rodiče vždycky podporovali. Byli a jsou moje jistota a opora. A taky můj velký vzor – máma mě inspiruje svou vnitřní silou, pohledem na svět i vztahem k módě. Kdysi se živila jako modelka a má osobitý vkus a cit pro krásu. Táta, to je zase talent bez hranic! Naprosto univerzální typ, který dokáže všechno – zpívat, tancovat, moderovat, hrát v divadle i ve filmu. Je to stoprocentní profesionál, přitom neuvěřitelně pokorný. A moc se mi líbí i to, že se ve svých třiasedmdesáti soustředí na přítomnost. Má pořád plno plánů a život ho baví.

Čtěte také

Maminky mají vždycky pravdu

Čtěte také

Jak řekla máma, tak jsem udělala. Měla jsem si ale sbalit tašky..

Jak se daří vašemu bratrovi Filipovi?

Není žádným tajemstvím, že brácha prodělal mozkovou obrnu a objevil se u něj autismus a později také epilepsie. Přesto se snaží žít normálně, což je zásluha mámy, která ho nikdy neseparovala, jak se občas stává. Musím říct, že mě fascinuje, jak se Filip mění a zlepšuje. Vždycky jsme byli silná dvojka a navzájem jsme si pomáhali. A i když už bydlím jinde, pořád jsme na sebe napojení. Mám ho moc ráda a bez přehánění můžu říct, že právě díky němu jsem lepší člověk.

A jak to vypadá s dalšími muži vašeho života?

Jsem ve vztahu a moc spokojená. Mám lásku, parťáka, kamaráda, rytíře, který mě chrání. Je taky z branže… Zbytek si s dovolením nechám pro sebe.

Co plánujete do budoucna? Jaké máte sny, představy a přání?

Já si právě moc nepředstavuju. Stejně jako táta se soustředím na přítomnost. Snažím se žít naplno každý den a věřím, že to, co člověk sám vysílá, se mu později vrátí.

KRISTINA KORNOVÁ (29)

  • Narodila se v Praze, v uměleckém prostředí. Od tří let se věnovala lidovým tancům ve Folklorním souboru Valášek. 
  • V roce 2012 absolvovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. 
  • Už během studií působila v souboru Bohemia Balet a účinkovala v inscenacích Petra Zusky a Jiřího Kyliána. Účastnila se také několika baletních soutěží (např. ve Francii, kde získala 4. místo, v Olomouci zvítězila). 
  • V roce 2013 nastoupila do souboru Baletu Národního divadla, kde nyní působí na pozici demisólistky. 
  • Je také členkou souboru Dekkadancers, který tvoří profesionální umělci, choreografové a tanečníci. 
  • Je zadaná a žije v Praze.

 

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Sluneční brýle podle tvaru obličeje. Skryjte nedostatky, vyzdvihněte přednosti