Manžel Jirka byl od začátku zásadně proti a třetího pejska za žádnou cenu nechtěl. Květě to připadalo zvláštní, psy měl vždycky rád, chodil s nimi na cvičák, byli to jeho parťáci. „Hlavně teď na stará kolena, kdy vlastně nemáme co dělat, mi přijde fajn mít nějakou motivaci k procházkám a aktivnímu trávení volného času. Nehledě na to, že pes je nejlepší přítel člověka a péče o něj se nám vždycky stonásobně vrátila.“

Dalšího psa? Ani náhodou

Když Květa přišla po půlroce od smrti posledního pejska s nápadem, že by si ráda pořídila dalšího a vychovala ho od štěněte, reakce Jirky ji zaskočila. Nechtěl o tom ani slyšet. „Zbláznila ses? Taková zodpovědnost. Kdo ví, jak dlouho tady ještě budeme,“ nahlas uvažoval čerstvý pětašedesátník. Nutno podotknout, že na svůj věk vitální a překypující zdravím. „Můj manžel tvrdí, že v našem věku už nemáme na takhle velké plemeno dostatek sil ani energie. Nevím, já se cítím skvěle a naopak představa, že nechodím do práce, vyvařuju manželovi a ve volných chvílích luštím křížovky, tu a tam něco zaseju na zahradě a poklidím, mě upřímně děsí. Vždycky jsem byla zvyklá na dlouhé procházky se psem i na jeho přítomnost. A můj manžel také, nechápu, co se mu teď honí v hlavě. Jako kdyby zestárl o desítky let,“ přemýšlí nahlas Květa.

Jsem na všechno sama

„Myslela jsem si, že když si pejska přivedu domů, po chvíli si manžela omotá kolem prstu. Ale nestalo se. O štěně se starám sama, a když potřebuju zavézt autem k veterináři, bohužel neřídím, jde o nebetyčný problém. Ven se psem Jirku nedostanu a už si ani nemyslím, že by se s ním třeba tajně mazlil, opravdu to vypadá, že si pejska nehodlá pustit k tělu. Máme doma velké dusno, které zřejmě souvisí s tím, že jsem poprvé v životě manžela neposlechla a zařídila si věci podle svého. Ale tohle nemůže trvat donekonečna, takhle vedle sebe nemůžeme dál žít. Je nějaká cesta, jak manžela přesvědčit, že nám s pejskem bude a je líp než bez něj? A že by se měl také zapojit?“

Pohled odborníka: mediátorka Ing. Kateřina Bělková, Škola mediace

Není neobvyklé, že se nám v průběhu let mění priority, a to se pravděpodobně stalo i manželovi paní Květy. Z napjaté atmosféry je asi jediná cesta – opravdu upřímný, klidný rozhovor. Květa by měla manželovi co nejupřímněji popsat, co ji k pořízení psa vedlo, čeho se strachovala, kdyby dalšího psa neměli, a pokud to tak cítí, tak se také omluvit, že učinila bez manžela rozhodnutí, které zasahuje do života i jemu. Pokud pan Jiří pocítí, že mu Květa dává prostor k tomu, aby se k celé situaci se psem vyjádřil, a že jí záleží i na jeho spokojenosti, mělo by to pomoci obrousit hrany manželova nezájmu. A také je velice důležité, aby dala paní Květa manželovi čas si na nového člena rodiny zvyknout – čím je člověk starší, tím hůře se zpravidla adaptuje. Přeji, aby k přijetí došlo co nejdříve a v domácnosti paní Květy zase zavládla pohoda.

Kontakt: www.katerinabelkova.cz