Jste profesně deformovaná? Když jste viděla, co mám na sobě, pomyslela jste si něco?

Nedělám to od doby, co jsem absolvovala kurz neverbální komunikace. Naprosto respektuju, co lidé nosí, a umím si přečíst, co tím o sobě říkají. Kdyby jen věděli, co všechno dávají najevo svým oblečením! Kdysi hodně dávno jsem si říkávala: „Jak je možné, že si člověk oblékne to, co mu evidentně nesluší nebo co se k sobě absolutně nehodí?!“ Teď už nehodnotím, jestli je to dobré nebo špatné. Spíš to vnímám jako nějaký signál od toho člověka.

Co jste si přečetla z mých černých maxi mikinových šatů s rolákem?

Že se s vámi dá mluvit otevřeně a nebudete si brát osobně, co řeknu. Protože vaše volné šaty vám poskytují dostatek prostoru mezi profesním a osobním názorem. Že budete komunikovat profesionálně, protože máte rolák. I kdybyste si myslela něco nepříjemného, při komunikaci to zjemníte a neřeknete to naplno. Že umíte naslouchat. Máte asymetrický účes přes levé ucho a už několikrát během rozhovoru jste si za něj zastrčila vlasy, takže mě velice dobře slyšíte. Že oceníte otevřený přístup a nepotřebujete formální velkohubá prohlášení, protože nemáte moc šperků. A ty, které máte, jsou jasné, definované a zbytečně se netřpytí. A pokud se nepletu, máte boty bez podpatků, takže jste nohama na zemi. Prostě komunikace na férovku.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

Tak teď jste mě dostala! Ještě se chci zeptat, jaké oblečení podle vás podtrhuje ženskost?

Rozhodně šaty, nepoměrně více než sukně. Šaty vám vždy pomůžou. Když rozdělíte oblečení v pase tak, že máte od pasu nahoru a dolů něco jiného, uděláte jakoby mentální předěl mezi tím, co máte na srdci a co realizujete. To ale nemusí být špatně! Dokonce to často může být výhoda. Ale pokud máte šaty, jste mnohem více v jednotě a rovnováze, která ženám často chybí. Vezměte si, kdo nosil či nosí šaty – Ježíš Kristus, všichni svatí i mniši. A také muslimové, proto jsou pro nás Evropany těžko pochopitelní. Šaty jsou pro ženu obrovská zbraň, pomůcka a velký přítel, který ji může posílit.

Musím se zeptat na něco mimo módu. Co vás přiválo do podhůří Beskyd?

Vrátila jsem se skoro domů kvůli Hanákovi, který chtěl bydlet tady v okolí. Pocházím z nedaleké Kopřivnice, můj budoucí manžel se sem přistěhoval z Hané a já šla zpátky s ním. Ten dům byl náš osud – chtěli jsme ho oživit a neměli to srdce nechat ho někomu jinému, kdo by ho třeba zničil. A tak jsme si v romantickém nadšení pořídili ruinu. Byla jsem tehdy ještě na vysoké škole, Tomáš těsně po vysoké na náhradní vojenské službě, naše finanční možnosti se rovnaly nule. Přesto jsme v devadesátých letech dostali všemožné úvěry. S naivní představou jsme chtěli vyměnit jen střešní krytinu, nakonec z toho byla osmiletá celková rekonstrukce.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Boučková: O trápení při umírání maminky a o tom, jak jí pomohl buddhismus

Odhaduju ho na třicátá léta…

Ano, v roce 1930 se tu už bydlelo. Říká se mu Topitschova vila, patřila panu Topitschovi – pravé ruce továrníka Alberta Reisera, který měl hned vedle výrobnu punčoch. Víte, že před válkou tu bylo osm textilních továren, což je na město s deseti tisíci obyvatel neuvěřitelné? Topitschovi se hlásili k německé národnosti, takže byli odejiti, dům byl vyvlastněn a pak už následovalo socialistické úřadování. Byl v žalostném stavu, když jsme si ho pořídili.

Jak se odtud dělá módní návrhářství?

Začátky byly velmi špatné. Tehdy jsem studovala v Bratislavě, bydlela v Brně a při škole už pracovala i v Praze. A najednou mi moje životní láska řekla, že chce jít na dědinu. Pro mě to bylo profesní harakiri! Polovina devadesátek, žádný internet… Můj kamarád, výborný oděvář Roman Humlíček, mi řekl: „Zkus to a uvidíš!“ A mně přišlo, že to nějak dám. V té době jsem se stala Výtvarníkem sezony, účastnila se fashion weeků (přehlídka Mercedes-Benz Prague Fashion Week, pozn. red.) a naivně si myslela, že to bude setrvačností pokračovat… Při třetím dítěti jsem si uvědomila, že je to v pytli. Rok dva jsem se pak srovnávala s tím, že módu už možná dělat nebudu.

Jak to dopadlo?

Smířila jsem se s tím, hodně mi pomohly právě děti. Uvědomila jsem si, že oblečení je všude zbytečně moc, a vrhla jsem se na interiérový design. Jenže jsem zjistila, že se neobléknu, že nejsem schopná si vybrat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Josefíková: Z trémy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná

Proč?

Jako profesionálka jsem hledala něco pěkného a nadčasového, co nezanechává zbytečnou ekologickou stopu. Nejsem typ, který by si každých čtrnáct dní kupoval něco nového. A jako rodič si uvědomuju, že svým chováním na planetě ovlivňuju stav, v jakém ji předám svým dětem, vnukům… Proto jsem začala hledat materiál, který by mě uspokojil – udržitelný, s dohledatelným původem. Vlastně jsem chtěla mít jen bílé tričko, které můžu nosit na sport, do divadla i denně, kdy mi ho děti oslintají, a já ho bezpečně vyperu… A tak jsem se dostala k nanotechnologiím. První kolekci jsem v roce 2015 představila v Berlíně, od té doby se tím intenzivně zabývám technologicky. Dnes děláme ve studiu 95 procent modelů z nanomateriálů, které si necháváme vyrábět na zakázku v Česku. Jsme členové Nanoasociace (Asociace nanotechnologického průmyslu ČR, pozn. red.) a vrhlo nás to úplně někam jinam.

Kam?

Díky tomu jsem nezávislá a mám odstup od Prahy jako Mekky módního prostředí s emocionálními vazbami, které nemusejí být vždy příjemné.

Jak přesně jste se k nanomateriálům dostala?

Krok za krokem. Původně jsem brala materiál z Itálie, ale zjistila jsem, že tam mnohdy vyráběný není. Chtěla jsem biobavlnu, ale ani tu nekoupíte přímo od zdroje. Navíc v Evropě není nikdy úplně bio – není to zdejší plodina. Chtěla jsem konopí a len, ale technologie na jejich úpravu hodně zakrněly. Kruh jsem tedy zužovala na místní výrobce, až jsem ve velkoskladu pletařské firmy náhodou objevila nanomateriál, ležel tam v koutě: „Tohle není určené pro oděv, to je pro ministerstvo zdravotnictví!“ Jenže mně se tak zalíbil!

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Přednášíte o něm i v zahraničí. Ovládají nanomateriály módu v Evropě?

Rozhodně! Celý euroamerický trh je transformován tím, že móda má být udržitelná. To by měl být už základ, nikoli nadstandard. Reagují na to i velké zavedené firmy, byť se jim to úplně nelíbí a někdy to dělají povrchně. Ale módní trh se tématem intenzivně zabývá – na můj vkus ale poměrně pozdě. Tohle se mělo řešit už v osmdesátých letech minulého století! Otázkou je, jak moc lze zvrátit negativní dopady módního průmyslu. Ale brzdění tu je a výrobců, kteří se snaží jít tímto směrem, přibývá.

V čem vidíte podstatu udržitelné módy?

Nezachrání nás jen bio a lokální produkty. Ideální cesta je vytvářet minimum věcí s co nejdelší dobou použitelnosti. Mít jen pár šatů a nosit je co nejdéle pro nejrůznější příležitosti. To mi dává smysl.

Nanomateriál je pro vás gros. Jak moc ovlivňuje vaši kreativitu?

Jsou tam omezení jako u každého materiálu. Z kabátoviny taky neuděláte plavky – ale pozor, už můžete udělat plavky z vlny. Šijeme z úpletu, pánské kalhoty ani košili z něho neuděláme. Materiál musím vždy respektovat. Kdybychom chtěli vytvořit třeba velkou těžkou kapsu s krycí klopou, narušili bychom ho. Je jemný a mimořádně lehký – třeba tričko váží osm gramů.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

A nechybí vám, že z nanomateriálu neušijete nabíranou sukni jako z brokátu?

Občas kolekci doplníme merinem a vlna se dá zpracovat úchvatně, šijeme z ní kalhoty a šaty na celoroční nošení. Když máte něco hodně barevného brokátového, pravděpodobně to nebudete nosit příliš často. Nic proti brokátům a žakárům, které miluju! Ale pro mě je to proti principu udržitelnosti. Zrovna brokát doporučuju si půjčit.

Když jste zmínila plavky z vlny – máte před sebou nějakou výzvu, jak jinak ještě použít nanomateriál?

Ráda bych ho začala vrstvit a používat sendvičově, abychom mohli dělat právě těžší kusy – třeba kabát, což jde, ale hodně rafinovanou a náročnou technologií. Velkou výzvou jsou pro mě potisky.

Jak si hledáte švadleny, je jich dost?

Velmi těžce a dobrých je málo. Je to obor, který dnes schází na úbytě a vlastně se i přestal vyučovat, což mi připadá neuvěřitelné. Pánský krejčí se u nás nevyučuje přes deset let a obor dámská krejčová taky skončil. Všichni se chtějí věnovat „zábavnému“ designu a navrhování a k samotnému řemeslu se dostanou spíš ti, co to mají jako koníček a postupně se z nich stanou odborníci. Jenže to už nejsou mladé švadleny, které si vychováte. Jsem opravdu vděčná za to, že máme v týmu úžasnou švadlenu a další spřátelené, které jsme dlouho hledali. Pánských krejčích s velkým K je po republice sotva dvacet. Je úplně něco jiného, když vám oblek na míru udělá od začátku do konce pánský krejčí nebo když ho objednáte u firmy, která vám dá vybrat z modelů a pak ho přizpůsobí vašim mírám.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Co ještě komplikuje oděvní návrhářství u nás?

Nedostatek kvalitních odborných škol. Za uplynulých třicet let jich vyrostlo sice hodně, ale ne všechny odvádějí svou práci profesně správně. Často se setkávám s tím, že jsou jejich absolventi naprosto mimo realitu, a tudíž i jejich učitelé. Je to velmi strukturovaný a náročný obor, ve kterém musíte znát třeba právě materiály. Když dnes řeknete gabardén, mnozí absolventi se vůbec nechytají (je to hustá, většinou vlnařská tkanina v keprové vazbě, na pohled má jemnou žebrovitou strukturu, pozn. red.). Nevědí, že hedvábí nemusí být vždy tenké a vlna tlustá – i z hedvábí se dá udělat kabát a z vlny průsvitné šatičky. Na vysokoškolské úrovni je obor oděvní design hodně orientovaný výtvarně. Nevím, že by se u nás plnohodnotně vyučovaly obory jako módní žurnalistika, módní marketing nebo ekonomika módního průmyslu, které se v zahraničí učí samostatně. Je to velká škoda, protože všichni studenti mají potenciál.

Jaká jste byla jako studentka?

Už tehdy mě fascinovaly technologie. Jsem výtvarnice a vždy jsem chtěla být malířkou, ale už diplomovou práci jsem realizovala s průmyslovým podnikem, což byl pro mnohé pedagogy v komisi problém. Očekávali volnou tvorbu a výtvarné umění. Tehdy jsem byla naivnější a spontánnější. Teď jsem více zapálená a paradoxně mě ten obor víc baví. Taky se v něm musím pořád vzdělávat, protože v rámci Nanoasociace komunikuju i s evropskými špičkami v biochemii a jaderné fyzice. Ale úplně největší rozdíl mezi tehdy a teď je, jak jsem tenkrát byla nesmírně zklamaná ze vztahů v českém módním světě, který je mimochodem v širším měřítku bezvýznamný.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Můžete to rozvést?

Ze vztahů založených na rivalitě mezi návrháři, z nerespektování autorských práv a vykrádání nápadů, z neprofesionálního přístupu agentur, které pořádaly přehlídky. To se v Česku mění pomalu – obor stále funguje špatně a emocionálně je náročné se v něm udržet. Tehdy to bylo jako rány do hlavy, které jsem nechápala a obrečela. Dnes se na to dívám s dostatečným odstupem díky věku, dětem i tomu, že jsem schovaná na severu Moravy.

Máte jako oděvní designérka nějaké vzory?

Líbí se mi přístupy některých lidí a filozofie některých značek. Vynikající je třeba Vivienne Westwood – je pankáčka a myslím, že to máme společné. Nedělám sice orvané věci protkané sicherkami (spínací špendlíky, pozn. red.), ale navrhuju z dědiny, mám čtyři děti a dělám to po svém.

Do čeho oblékáte vaše děti?

Do toho, co se jim líbí a co chtějí nosit. Tři dcery po sobě oblečení dost dědí, syn je docela úsporný. Nejstarší dcera už je v oblékání hodně samostatná – móda ji baví jako byznys, má velmi strategický šatník a investuje do kusů, které mají nadčasovou kvalitu. Část věcí má od nás, pak přes online aplikace nakupuje světové značky – první kabelku Chanel měla už ve čtrnácti. Když danou věc nepotřebuje, prodá ji dál. Její šatník je takový průtokáč. Než si něco pořídí, velmi dobře si to rozmyslí, s výběrem si dá práci a rozhodně to pak nevyhodí. Má v tom jasno.

Čtěte také

Psycholožka Lenka Rambousková

Čtěte také

Jak zvládnout děti a online výuku. A proč je nechat se nudit, radí psycholožka

LADA VYVIALOVÁ TOMEČKOVÁ (1972)

• Oděvní designérka, návrhářství se věnuje přes dvacet let.

• Vlastní značku Lada založila v roce 2014, šije především z nanomateriálů.

• Oděvní design, kresbu a malbu také vyučovala.

• Vystudovala textilní design a oděv na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

• V roce 2016 získala Grand Prix čestné uznání za šaty nazvané Bondtriko.

• S automobilovým závodníkem Tomášem Tomečkem mají čtyři děti (17, 15, 13 a 9). Žijí v Příboru na Novojičínsku, kde má své oděvní studio.

www.ladavyvialova.cz

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka