Takhle začínal jeden z dvanácti dopisů, které se nám loni dostaly do rukou.

Přinesl je člověk, kterého nikdo z nás neznal ani o něm neslyšel, ale on si dal tu práci a vypátral nás. Je to už čtyřicet let, co se naše babička s dědou odstěhovali z toho města, a ani oni neznali jméno té paní, které naše prababička psala. Když u nás ten neznámý s balíčkem zažloutlých dopisů zazvonil, říkal, že se snaží pátrat po svých předcích a narazil na tu hromádku v krabicích, které nikdo desítky let neotvíral.

„Když jsem si ty dopisy přečetl, bylo mi prababičky strašně líto,“ vyprávěl, když s námi seděl u stolu v kuchyni. „Ty nejstarší byly krásné, ty poslední čím dál tím smutnější, však si to přečtěte sami. Nechtělo se mi tolik jim vstupovat do soukromí, ale chtěl jsem je poznat, moji prababičku i tu Lídu, která jí ty dopisy psala.“ Když se prý ptal své maminky, jestli jí to jméno něco říká, vzpomínala, že snad spolu kdysi byli na výletě v Luhačovicích, ta teta Lída a prababička a její dvě děti. „Ty dvě děti, to byla právě moje babička a její bratr, jenže ani jednoho se už zeptat nemůžeme,“ krčil rameny.

Čtěte také

Proutěné košíky na pláž i do města

Čtěte také

Přehlídka nejkrásnějších košíkových tašek, bez kterých se v létě neobejdete

Seděli jsme tam a snažili se přečíst ty dávné řádky, staré skoro sto let. Připadala jsem si jako v románu, jako by se mě to celé netýkalo, jako bych četla historii o nějakých cizích lidech. Nemohla jsem si propojit svou prababičku s příběhem, který byl úplně cizí, o kterém jsem nikdy neslyšela a který byl tak nepravděpodobný. Ale proč by vlastně měl být nepravděpodobný?

„Moje milá, mám pořád mezi svými šátky ten tvůj a nikdo o tom neví. Můžu si ho nosit, kdy chci, a tak mi pořád připadá, že mě objímáš. Ty tvoje hedvábné růžové kvítky jsou jako tvoje ruce a jsou tak hebké, že se bojím, že mi zmizí, jako mi mizíš ty,“ psala ta dávná Lída, která tedy zřejmě skrývala před celou rodinou nesmírné tajemství. Tehdy asi nebylo běžné, aby se žena veřejně přiznala k lásce k jiné ženě. Možná snad v nějakých uměleckých kruzích, ale k těm naše Lída nepatřila. Dcera lékárníka, s jistou budoucností v náručí některého místního muže ze stejné společenské vrstvy, tak měl její osud dopadnout a tak také dopadl. Kde se ty dívky setkaly? Až v těch Luhačovicích? Nejspíš ano, pořád o tom v dopisech píší. Podle všeho tam strávily měsíc, bývalo tehdy zvykem jezdit do lázní, i když člověku nic nebylo, jen tak na dovolenou. Jak to, že tam Lída mohla být sama? Počítali jsme roky, na které by to časově vycházelo, a přišli na to, že snad tam sama nebyla, snad to byla dovolená celé rodiny, ale nikomu nepřišlo na mysl, že nová kamarádka, kterou tam Lída našla, by mohla být něčím víc než právě jenom kamarádkou. Proč by si dvě dívky nemohly jen tak samy vyjít na výlet, proč by se nemohly večer zdržet v parku?

Čtěte také

Vegetariánské grilování může být zábava

Čtěte také

Vegetariánské grilování! Zkuste zázračný květák s lilkem

„Zajímalo by mě, jestli už předtím věděly, že jsou na holky,“ zeptal se prozaicky můj bratr, a nikdo neznal odpověď. I kdyby to byly věděly, asi by jim to k ničemu nebylo. Nikdo z nás není historik, aby uměl posoudit, co vlastně v takové situaci mohly dělat. Asi se oficiálně mohly stát neprovdanými „starými pannami“, ale nejspíš na to neměly povahu. Nebo se jim sice líbily ženy, ale i muži? Z dopisů se to poznat nedalo, Lída s přítelkyní si psaly o svých dojmech a myšlenkách, o světě kolem moc ne.

„Někdy se mi zdá, že spadne obloha, pokud tě už nikdy neuvidím nebo pokud mi aspoň hned zítra nepřijde od tebe dopis. Když mi píšeš, jako bych četla svoje vlastní myšlenky, poprvé znám někoho, kdo chápe, jak vidím svět a jak mě někdy ubíjí. S tebou bych ale všechno zvládla, vím to jistě,“ psala prababička Lída. Co jí asi přítelkyně odpovídala? Nejspíš to cítila stejně, jinak by těch vyměněných dopisů nebylo tolik. Možná ani nemáme všechny. Co se asi stalo s těmi, které dostala Lída? Taky si je schovala a někdo je vyhodil až dávno po její smrti a ani se neobtěžoval se čtením? Kdo by to ale udělal? Nebo je objevil někdo, kdo je objevit neměl? Nebo je spálila sama, když její tajná láska nemohla pokračovat? Zdá se, že ta druhá dívka se vdala dřív.

Čtěte také

Přijít o blízkou osobu je srdcervoucí

Čtěte také

Lucie (34): Učím se žít bez nejlepší kamarádky. Vzala mi ji rakovina

„Doufám, že už k vám nechodí. Že už ti ho nenutí. Nebo ho chceš? Co si s ním, proboha, počneš? Proč nechceš udělat, na čem jsme se dohodly? Přece nic nemůže nahradit něžnost a pochopení mezi námi. Den co den si přeju, abychom se setkaly a všechno si spolu vysvětlily,“ psala Lída v jednom z posledních. Tak ráda bych věděla, jaká byla odpověď. Můžeme si myslet, že té druhé dívce rodiče našli manžela. Nebo se s někým seznámila sama, protože jim chtěla udělat radost a žít, jak se podle tehdejších měřítek jedině slušelo. Možná se tak rozhodla sama, protože tak žít chtěla i ona. A co moje prababička? Víme, že se čtyři roky po napsání těch dopisů vdala a pak měla dvě děti. A že se potom s „kamarádkou“ zřejmě setkaly po letech v těch Luhačovicích. Jediný člověk, který by o tom ještě mohl něco vědět, je máma, ale ta si žádné zmínky nepamatuje. Nikdy neslyšela nic o tom, že by manželství prababičky s pradědou bylo nešťastné, vždyť měli dvě děti a dožili se spolu vysokého věku.

Nic víc už se o tom příběhu asi nedozvíme, jen se můžeme dívat na ty staré listy, pokreslené v rozích květinami a motýlky. Kdyby se ty dvě rozhodly žít spolu a pro okolí se nazývat třeba „spolubydlící“, nikdo z nás by se nejspíš nenarodil. Rozhodly se obětovat vztah právě kvůli tomu, aby mohly mít děti? Nebo to rozhodla jenom jedna z nich a druhá se přizpůsobila?

Náš nečekaný návštěvník se rozloučil, se soumrakem odešel a my věděli, že už ho nikdy neuvidíme. Dopisy jsme mu všechny nechali, vždyť patří do jeho rodiny. A já se rozjedu do Luhačovic, nikdy jsem tam nebyla, a budu tam přemýšlet o spletitostech života.

ZDROJ: Časopis Vlasta

Čtěte také

Partner nevěděl o antidepresivech

Čtěte také

Dagmar (40): Přítel se se mnou rozešel, protože jsem zatajila antidepresiva