Seznámili jsme se až v tom domě, tehdy se byty přidělovaly a neměli jste šanci si rozmyslet, kde byste chtěli bydlet. Ber nebo neber. Ale my jsme byli spokojení, dům i čtvrť se nám líbily, děti měly kolem trávník i hřišťátko a školu jen pár set metrů. Na rohu ulice malý krámek, vedle školy samoobsluha, na socialistické poměry vlastně ráj. Takže jsme byli šťastní. S lidmi z jiných domů jsme se setkávali na sobotních úklidových akcích, jestli jste starší ročník, určitě si je pamatujete. Naše děti si spolu hrály, s některými rodinami jsme se spřátelili víc, s jinými se jen tak zdravili. Ale nejvíc jsme si porozuměli právě s těmi, co bydleli nad námi. Měli stejně staré děti, osm a deset, a byli i skoro stejně staří jako my. Nebyl snad den, aby někdo z nás nezaskočil „k Jarce“ nebo „k Jarkovi“ anebo někdo z nich k nám. Káva, koláček, uzené od babičky, gulášek nebo pivo, k tomu jen tak pokecat o tom, co život přinesl a co nás čeká. Ticho a klid, které takhle mohlo pokračovat desítky let.

Ale nepokračovalo. Já si najednou uvědomila něco, co jsem nečekala. Že si prohlížím Jarka ze shora jinak než předtím. Že mě zajímá, jaké má ruce, jaká ramena, že se mi líbí, jak se směje, jak zaklání hlavu a jak má kratičce ostříhané vlasy vzadu na krku. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. „Panebože, já jsem do něj zamilovaná,“ musela jsem si ale po nějaké době přiznat a byla z toho zmatená. Copak manžela nemiluju? No, jak se to vezme, zná to každá vdaná žena. Něco jiného je mít někoho rád a milovat ho. To příjemné vzrušení tam dávno nebylo a musela jsem si upřímně přiznat, že tam vlastně asi nebylo nikdy. Bylo nám spolu dobře, ale spíš z dobrého kamarádství než z milostného vztahu.

„Ono to přejde,“ říkala jsem si, protože zamilovaná jsem už párkrát byla. Jenže nepřecházelo. A navíc se mi zdálo, že i Jarek si mě prohlíží jinak než dřív. Když mi jednou pomáhal nést prádlo ze sušárny do schodů, málem koktal, když mi chtěl něco říct. Když mě potkal na chodbě samotnou, nevěděl, kam s očima, přestože jsme si spolu vždycky normálně povídali. A já jsem dělala to samé, cítila jsem najednou rozpaky, když jsem k nim měla zaběhnout na návštěvu. Jednou pak šel do prádelny, která byla dole společná, odnést své ženě Janě prádlo. Nevěděl, že jsem tam taky, a potkali jsme se. Stáli jsme proti sobě, dívali se na sebe a udělali najednou oba krok blíž k sobě. Po tom jediném kroku se už nedalo jít zpátky. Vrhli jsme se na sebe a líbali se jak blázni, jen jsem stačila zakopnout dveře na chodbu nohou.

Tím to začalo. Od toho dne jsme se snažili vymyslet záminky, jak se potkat, když jsme šli s prádlem nebo se smetím nebo nakoupit. Nemohli jsme se sebe nabažit, ale nechtěli jsme už chodit k těm druhým na návštěvu. Oba plní výčitek svědomí, ale taky vášně, kterou jsme doma nezažívali. Bylo nám jasné, že takhle to dál pokračovat nemůže. „Skončíme s tím,“ řekli jsme si po půl roce, ve kterém se mezi námi ale nic vážnějšího než líbání a objímání v prádelně nestalo. Ani jednomu se nechtělo, ale rozhodli jsme se to zvládnout. Dva měsíce jsme tak žili a co to šlo, jsme se sobě vzájemně vyhýbali. Pak se ale stalo něco, co nás šokovalo oba dva. Ve stejný večer, protože se tak dohodli, za ním přišla jeho žena Jana a za mnou můj manžel. „Musím ti něco říct,“ začal Míla. „Blbě se mi to povídá, ale prostě se to už nedá jinak řešit. Zamiloval jsem se do někoho jiného a asi bychom se měli rozvést.“

To jsem tedy nečekala. On zas nečekal, že se začnu smát. Nic směšného na tom nebylo, jen moje hlava plná vlastních zmatků takhle divně reagovala na to, co mi řekl. Míla se na mě díval s obavami. „Co chceš dělat?“ ptala jsem se, když jsem se konečně uklidnila. „Chci se rozvést,“ řekl a bylo poznat, že to myslí vážně, že o tom už hodně přemýšlel. „Někdo z práce?“ ptala jsem se dál, celkem klidně. „Ne,“ odpověděl a moc se mu nechtělo upřesnit, o koho se jedná. Ale pak se nadechl a vydechl: „Je to Jana.“

Můj druhý výbuch smíchu nečekal už vůbec. Myslel si, že jsem se zhroutila a projevuje se to smíchem. Byla to ostatně pravda, obě ty novinky byly vážně šokující. Když jsem se uklidnila, došlo mi, že statečná musím být taky. „Já ti taky musím něco říct. Já jsem se taky zamilovala,“ začala jsem a na něm bylo vidět, že to nečekal a že se mu ulevilo. „Do Jarka.“ Můj manžel se tedy nesmál, jen zíral. Měli jsme dvě možnosti, buď na sebe křičet, nebo řešit, co nastalo. Vybrali jsme si řešení a Míla mi vysvětlil, že právě to asi dělají i sousedi nad námi. Asi za hodinu se ozval zvonek a oba přišli. Sedli jsme si do pokoje, zamlklejší než kdy předtím, a nikdo mluvit nezačal. Nakonec se ozval Jarek: „Asi to teda vyřešíme, ne? Já navrhuju to neprotahovat, všichni jsme už asi měli času na přemýšlení dost. Děti to snad zvládnou, když se nebudeme hádat my.“

Ten večer se ještě vrátili oni nahoru a my zůstali dole. Ještě týden to tak bylo, než jsme dořešili podrobnosti a řekli to dětem. Kvůli nim jsme měli výčitky svědomí, ale za sebe jsme si byli jistí, že děláme dobře. Pak můj manžel odešel se svými věcmi o patro výš a Jarek přišel k nám. Znali jsme se už dlouho, ale stejně jsme museli přijít na to, jak spolu žít. Fungovalo to dobře, nelitovala jsem ani chvíli. Jenom jsme si řekli, že není úplně dobře bydlet dál takhle nad sebou, že ani jedna rodina pak nemá svůj klid, že bychom si neměli pořád připomínat minulost. A tak jsme začali hledat, jestli se někde blízko neuvolní byt k přestěhování. Chtěli jsme co nejblíž, aby děti měly pořád po ruce oba rodiče a aby zůstaly ve stejné škole.

Dohodli jsme se, že děti zůstanou se svými maminkami, tehdy se to tak prostě dělalo, když se lidé rozváděli.

A tak jsme začali žít nově. Už jsme se nevídali tak často jako dřív, vlastně jen kvůli dětem, dopřávali jsme si vzájemně soukromí. Bydleli jsme sice jen dvě ulice od sebe, ale to stačilo, abychom se nepotkávali ani při vynášení smetí, ani v obchůdku na rohu. Děti rostly a my jsme stárli, spokojení se životem. A teď, když už jsme na jeho konci, se stala zvláštní věc. Jarek a Jarka odešli do nebe týden po sobě. A my, co jsme po nich zůstali, já a Míla, jsme se rozhodli zas bydlet spolu. Ne že by nás vábily nějaké vášně, na to jsme i staří, ale prostě se známe už tolik let a máme se rádi, že nám to přijde nejlepší.

ZDROJ: časopis Vlasta