Takhle jsem ležela a přemýšlela skoro každý večer. Lubor ležel zachumlaný do své peřiny metr ode mě, otočený na svoji stranu postele a spal. Mám si číst? Mám se jít dívat na televizi? Už ho vůbec nepřitahuju. Nepřitulí se ke mně, nevezme mě za ruku, nepřitáhne si mě k sobě, abych spala na jeho rameni, jak to dřív dělával, i když zrovna neměl chuť na sex. Jasně, že jsem slyšela od kamarádek ikskrát, že čím jsou lidi spolu dýl, tím míň sexu mají, ale to se snad nemusí týkat toho, že se spolu mazlí a dotýkají. Mám ho vzbudit a něco mu vyčítat? Párkrát jsem to už taky udělala a výsledkem byla jenom scéna. Brečela jsem a on se naštval: „Ráno vstávám na rozdíl od tebe brzo do práce, tak mě proboha nech bejt.“ Tak jsem vstala a šla brečet do kuchyně. Připadalo mi, že takhle teď vypadá celý náš vztah, že mi každým svým gestem říká to samé: „Nech mě bejt.“ Bylo mi devětadvacet, žili jsme spolu pátý rok a já cítila, že je všechno špatně. Byla jsem si jistá, že pro něj už nic neznamenám, že se se mnou chce rozejít a jenom z pohodlnosti to ještě neudělal.
„On na mě prostě kašle, vůbec pro něj neexistuju, podle mě někoho má,“ stěžovala jsem si kamarádkám. Uklidňovaly mě, že chlapi jsou všichni stejní, jak si prý zvyknou, že mají ženu jistou, tak se na všechno vykašlou. Pryč jsou všechny romantické večery, kdy se zapálí svíčka, otevře lahev a pustí film, který skončí vášnivou nocí. Já pitomá jsem si myslela, že ho to baví stejně jako mě. No dobře, romantické večery jsou jedna věc, ale chuť spolu vůbec něco prožívat věc druhá. Když jsem chtěla naplánovat na sobotu výlet, měl vždycky něco na práci, a navíc se tvářil, že ho strašně otravuju. Že vůbec nechápe, proč po něm něco chci. „To je normální,“ ujišťovaly mě kamarádky a vyprávěly příběhy ze svého manželského života. Ale já tak žít nechtěla. Jestli o mě nestojí on, najdu si někoho, kdo o mě stát bude.
S tou myšlenkou jsem si pohrávala celé měsíce, chvíli jsem byla stoprocentně rozhodnutá, chvíli jsem Luborovi chtěla dát ještě šanci. „Potřebuju si s tebou promluvit,“ snažila jsem se. „Tobě pořád něco vadí, já nevím, co bych měl dělat! Nemůžeš to prostě nechat být, když nám to funguje?“ vztekal se, ale já plakala, že nám to přece vůbec nefunguje. Nechápala jsem, že to necítí. „Copak nevidíš, jak žijeme každý sám? Kdybych tady nebyla, ani by sis toho nevšiml.“ Dozvěděla jsem se, že jsem pitomá, což ale nebylo to, co jsem chtěla slyšet. V ten den jsem se rozhodla, že si opravdu někoho jiného najdu. Nebyla jsem ale ani tak statečná, ani tak čestná, abych se s Luborem nejdřív rozešla. Možná jsem ho chtěla spíš vystrašit, asi jako když lidé páchají sebevraždu tak, aby je někdo včas zachránil. Tehdy jsem to tak ale nevnímala, opravdu jsem se cítila zoufale. Nebyl problém zajít s kamarádkami večer posedět a tam se seznámit. „S někým jsem, ale rozcházíme se,“ tvrdila jsem muži, se kterým jsem se později líbala v parku. Už jsem mu ovšem neřekla, že o tom rozcházení se můj partner nic neví. Zrovna tohle si ale nevyčítám, podle mě takhle muži postupují pořád. Dala jsem mu telefonní číslo a celou noc jsme si posílali vášnivé zprávy. Lubor spal vedle mě a já cítila pocit zadostiučinění: „Dobře ti tak, když si mě nevšímáš.“
Ničeho si nevšiml. Už chápu, že lidé můžou být klidně nevěrní dlouhé roky, protože já, kdybych chtěla, mohla jsem to dělat každý den. Kamarádky věděly, že se scházím s někým jiným, a protože jsou to kamarádky, napůl mi to přály a napůl se mě opatrně ptaly, co Lubor. „Nic, říkala jsem vám, že jsem mu úplně fuk,“ říkala jsem s hořkým vítězstvím. „Vůbec neřeší, kde jsem a kdy přijdu domů.“ Na to mi ale jedna namítla: „To bys měla být dost ráda, že ti tak věří.“ Nebyla jsem ochotná poslouchat, že by to mohlo být i takhle. Zahrávala jsem si s ohněm dál a můj nový přítel se už nemohl dočkat, kdy spolu opravdu strávíme noc. Byl zamilovaný, přesně jak jsem si přála, nebo se tak aspoň choval. Milostné smsky, kytka do práce, zamilované pohledy přes okno k nám do kanceláře. Cítila jsem se božsky, asi tak z devadesáti pěti procent svého těla. Těch zbylých pět procent se drželo zpátky a pořád čekalo, až si Lubor něčeho všimne. Jeho nezájem mě přiváděl k zoufalství, najednou mi došlo, že si vlastně hrozně přeju, aby nás potkal a nastal nějaký výbuch. Nebyla jsem schopná udělat poslední krok k rozchodu, pořád přemílala pro a proti. Jako by místo lásky měl fungovat rozum.
Pak nás Lubor opravdu potkal. Drželi jsme se zrovna za ruce a nebylo co říct. Nic neřekl ani Lubor, jen se otočil a šel domů. „Promiň, já musím,“ vymluvila jsem se tomu druhému a nic nevysvětlovala. Domů jsem ale nešla, stejně jako předtím jsem totiž nevěděla, co bych tam měla říkat. Bylo mi jasné, že je čas to celé rozseknout, ale jak? Co je dobře? Měla bych přece vědět jistě, co je dobře, copak jsem o tom nepřemýšlela tisíckrát, že náš vztah nemá cenu?
Pak jsem přestala být zbabělá a ve tmě kráčela domů. Nesvítilo se tam, jen jsem viděla přes okno modré světlo z počítače. Aspoň si konečně promluvíme, a jestli to má skončit, tak to skončí. Lubor seděl u stolu a vypadalo to, že něco dělá. Pohyboval myší a zdálo se, že se naprosto soustředí na obrazovku. Copak jsem mu opravdu tak jedno, že ani nebude řvát? Pak jsem si všimla, že brečí, měl zavřené oči, ze kterých tekly slzy a hýbal nosem, aby to nebylo pokud možno vidět ani slyšet. Sedla jsem si proti němu na židli a mlčela. Bylo ticho, jenom na počítači přebíhaly nějaké rozsvícené čáry. On to nakonec nevydržel. „Odcházíš?“ Pořád jsem nevěděla.
Odcházím? Došlo mi, že sama odpověď opravdu neznám. „Já nevím. Pořád sis nenašel čas, abychom si my dva promluvili.“
Lubor zas dlouho mlčel a nakonec řekl: „Já myslel, že se chceme vzít.“ Čekala jsem všechno, jenom ne tuhle větu. Na počítači dál přebíhaly čáry, ale v místnosti se náhle oteplilo. Když mi došlo, co řekl, byly moje pochyby pryč, náhle jsem věděla, co je dobře. Jako když ze sochy zahalené látkou tu látku strhnete. „Ty si mě chceš vzít?“ Teď už prý asi ne, když mám někoho jiného. „Já ale nikoho nemám, to byla jenom náhoda, já to tak nemyslela, já myslela...“
Zamotala jsem se do toho. Naštěstí byl Lubor tentokrát ochotný poslouchat. A já jsem pochopila, co mi pak říkal. Že se podle něj v našem vztahu nic divného nedělo, že byl takhle spokojený a myslel, že já jsem taky, proto nechápal, co pořád chci řešit... Že jsou muži z Marsu? Jsou. Ale stejně jsem si ho vzala.
ZDROJ: časopis Vlasta
