Byla jsem zdravotní sestřička a po maturitě dostala místo v úrazové nemocnici. Cítila jsem se užitečná a byla jsem tam moc ráda, plná elánu a bezstarostná, jako už lidé zamlada bývají, když ještě netuší, že to krásné období bez tíže se už nikdy nevrátí. Zkrátka jsem pracovala na úrazovém oddělení, denní služby, noční služby, jak bylo potřeba. Jednou navečer k nám přivezli studenta se třemi zlomenými obratli. „Byl trošku nametený a normálně s doktorkou flirtoval jak někde ve vinárně,“ líčila mi kolegyně, která byla u toho, když ho přijímali. Alkohol hrál v jeho zranění svou roli, byl prý na oslavě u kamaráda a z bujnosti přelézal na kolejích z jednoho okna do druhého. Nepřelezl. Spadl z prvního patra na chodník. Naštěstí to nebylo vysoko, ale obratle jsou obratle, mohl dopadnout špatně.

Byl to kluk se silnou vůlí, když mu to druhý den po probuzení všechno došlo, byl na smrt bledý, ale přečkal dlouhé měsíce léčení i rehabilitaci. A navíc tak, že se stal miláčkem všeho ženského osazenstva, koketoval s každou sestřičkou, byl sice nesmírně slušný, ale jeho podmanivý úsměv lámal skoro každé srdce. Moje ne, já o někoho, kdo flirtuje s každou, nestála.

Čtěte také

Sprcha dokáže člověka probrat

Čtěte také

Lunární kalendář: V úterý si dejte studenou sprchu, v sobotu jezte ořechy

Tenhle donchuán dostal na pokoj dalšího studenta, taky se zlomenými obratli, ale povahou úplně jiného. Byl zodpovědnost sama, žádné dvojsmyslné vtípky, vlastně se pořád jenom učil a nechtěl za žádnou cenu studium přerušit. Dokonce se mu podařilo zařídit, aby za ním zkoušející přišli přímo k nemocničnímu lůžku. Jeho přístup se mi líbil, připadal mi mnohem dospělejší. Byl u nás taky hodně dlouho, a když potom z nemocnice odcházel, pozval mě na rozloučenou do cukrárny. „Pojďte, tak hezky jste se o mě starala, rád bych vám koupil dort a kávu se šlehačkou,“ prosil. Nechtělo se mi, měla jsem po noční, ale tvářil se tak prosebně, že nešlo odmítnout.

Po téhle první schůzce přišla ale druhá a třetí, pak jsme spolu začali chodit a brzy jsem zjistila, že jsem těhotná. Vlastně se zdálo všechno v pořádku, takhle to přece tehdy chodilo, mladí se většinou brali, protože „museli“. Chvíli jsme bydleli i s miminkem u něj na kolejích, ale pak dokončil školu a my se přestěhovali na vesnici k jeho rodičům. Docela jsem se na novou životní etapu těšila, ale přišlo peklo.

Já z velkoměsta jsem se ocitla v úplně jiném světě, ve světě, kde jde všechno postaru. Já, která se původně chtěla ještě přihlásit na studium medicíny, jsem se stala vlastně služkou. Měla jsem na starost malou a k tomu získala mimo jiné povinnost pro všechny uvařit, ale ani ne po svém, jen podle jejich představ. Tchyně chodila prodávat do konzumu a vždycky večer předem mi zadala, co mám druhý den navařit. A běda když jsem někdy někam dala špatné koření nebo třeba změnila přílohu. V poledne jsem servírovala pro tchána, který byl jako důchodce celý den doma, ale jeho jedinou starostí bylo přečíst si noviny a pak skuhrat, že mu nechutná. Odpoledne jsem oběd předkládala tchyni a večer manželovi a vděčnosti jsem se v podstatě nedočkala. Naštěstí pak manžel v práci povýšil a dostal služební byt, což byla aspoň od téhle povinnosti záchrana.

Čtěte také

Kopřivy jsou zdravé

Čtěte také

Naučte se říkat ne. Pomůže vám k tomu kopřiva a dalších 9 bylin

Ale jeho závislost na rodičích byla tak velká, že jsme u nich stejně trávili každý víkend a se vším jim pomáhali. Stěhovali jsme se pak ještě třikrát, vždycky podle práce, ale nikdy to nesmělo být tak daleko, abychom se k rodičům nedostali.

A pak byla v místě našeho posledního bydlení hospoda. Hospodští měli kravičku, a tak měl manžel každý večer záminku: „Já dojdu pro mlíko.“ Většinou ho pak ovšem přinést zapomněl, není divu, protože zůstal u půllitrů do noci, a jak jsme bydleli naproti, slyšela jsem s dcerou skoro denně, jak se po vsi rozléhá jeho hlas: „Sedííí sokóóól na javorííí…“

Po čase se nám narodila druhá dcera a všední dny ubíhaly tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala, jak a v čem vlastně žiji. Každodenní vaření, péče o rodinu i jeho stárnoucí rodiče. Snad by to tak ale bylo v pořádku, vždyť lidský život takhle obyčejně běží, zvlášť ten ženský, ale to by v jeho finále nesměla následovat velká zrada a zklamání. Můj manžel, kterého jsem si vybrala, protože nebyl sukničkář, se po dvaceti letech zamiloval do někoho jiného. Nahradila mě žena, která stejně jako můj muž měla ráda myslivost. Učil ji střílet, připravoval na zkoušky a usoudil, že s ní má společného víc než se mnou. Nenechal se nijak přesvědčit, nebral ohledy na nic, co jsme spolu prožili a co jsem pro jeho rodinu udělala, díval se jen na svoje pocity a požádal o rozvod. A tak už jsem se ani nebránila a rozhodla se s mladší dcerou, která s námi ještě žila, přestěhovat zpátky do domku, kde jsem vyrůstala. Tatínek už nežil, bydlela tam jen maminka.

Čtěte také

Psychologie barev

Čtěte také

Zelená pro klid, červená pro povzbuzení chuti. Jak funguje psychologie barev?

A pak jsem se zase učila být šťastná s tím, co je. Jenom ještě jedno zklamání mi život připravil, to když se starší dcera, která už dostudovala, bydlela jinde a měla vlastní rodinu, mnohem víc sblížila s bývalým manželem než se mnou. Neměla jsem jí nijak za zlé, že ho navštěvuje, ale ke mně cestu nenašla, i když jsme žily blízko. Její malý syn, tehdy můj jediný vnouček, ani nechápal, že jsem jeho babička, když jsme se výjimečně viděli. Nevím dodneška, co se stalo, čím jsem se jí tak vzdálila, snad to bylo tím, že děda měl dostatek peněz na to, aby ji různě obdarovával. To já ne, v novém zaměstnání jsem brala velmi málo, až teprve časem se nám začalo dařit líp. Dokonce jsme pak mohly s pomocí maminčiných úspor rozšířit domeček o další místnost, kde mladší dcera konečně našla svůj koutek ke studiu. Prostě jsme všechno zvládly.

A teď? Když sedím v křesle a vzpomínám, mám před očima obrázky jako ve fotoalbu. Jak jsem se s mužem seznámila a jak jsem vařívala tchyni a tchánovi, jak jsme se pořád stěhovali, narození dcer i zařizování bytu. Pak holky vyrůstají a manžel přijde s tím, že se rozvede. Jak strašná rána to byla a kolik ode mě chtělo sil, abych všechno překonala, ten rok si skoro nepamatuju, a když si na něco vzpomenu, pořád zatínám zuby, abych to vydržela. Manžel už není na světě, objevili mu nemoc a během pár měsíců odešel. Starší dcera už cestu k nám našla, vídáme se častěji než dřív. A mladší je moje srdíčko. Vdala se a má vlastní rodinu, a když byl covid, ani chvíli nezaváhala a vzali mě i s pejskem k sobě. Její muž je dobrý člověk, a když mi vnouček a vnučka řeknou „babi“, jsem šťastná. Všechno to mělo smysl a dobře to dopadlo.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Lásku najdete často nečekaně

Čtěte také

Se zlomeným srdcem z Česka do Itálie. Letní láska mě přenesla až do Anglie