Pětatřicet let, to už by žena měla mít dost životních zkušeností na to, aby nenaletěla sladkým řečičkám. Ale obávám se, že my ve skutečnosti naletět chceme, zvlášť pokud nám biologické hodiny skutečně dávno tiše netikají, ale odbíjejí jako orloj. Teď ráda kamarádkám opakuju větu, kterou v mém oblíbeném filmu Anděl s ďáblem v těle říká hlavní hrdinka, bordelmamá zvaná Šmrncgábi: „Takových chlapů jsem v životě měla, a stejně jsem blbá jak Vánoce.“ Já tolik chlapů jako ona neměla, ale pár by se jich našlo, a vždycky se po několika málo letech ukázalo, že jsem to já, kdo do vztahu investuje podstatně víc všeho: lásky, času, energie a vlastně i peněz.
Když jsem potom potkala Tomáše, byla jsem přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Citlivý, přitom energický, laskavý, ale přitom vůdčí typ, se zkušenostmi se ženami, ale přitom žádný playboy. Když mě obejmul, cítila jsem každou buňkou svého těla, že právě s ním chci konečně mít děti. Hormony se mnou přímo třískaly! Tak ráda jsem si s ním povídala, i když na vyprávění o sobě byl celkem skoupý, ale často se zmiňoval o své bývalé manželce. Že je rozvedený, to mě nijak nepřekvapilo, ve svém věku jsem těžko mohla hledat panice, a že má dvě pubertální děti, to bylo taky v pořádku. Nepochybovala jsem, že se dobře sneseme, protože kvůli mně se přece jeho manželství nerozpadlo. Vůbec jsem se ale nedivila, že to tak dopadlo, podle toho, co Tomáš říkal. Podle všeho byla jeho bývalá žena neskutečně náročná, nevěděla, co si přát dřív, pořád by jenom jezdila k moři a utrácela za nesmysly. A navíc byla strašně hádavá. „Musel bych se udřít, abych splnil všechno, co si usmyslela,“ vyprávěl a já ho litovala.
Při jiné příležitosti zase zmiňoval, jak s ní není rozumná domluva v péči o děti: „Holky u mě měly být přes víkend, ale něco na mě lezlo, tak jsem je odvezl zpátky už v sobotu. No ta byla nepříčetná, prý měla něco domluvené v práci!“ A já nepochybovala, na čí straně je pravda. Litovala jsem ho, že si musel prožít takové peklo, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že to prohlédl a nakonec se rozvedl. Jejich tahanice ovšem pokračovaly i po rozvodu, hádky o výživné neměly konce a já žasla, jaké mohou být ženy potvory. „Já ale taková nejsem, jsem slušná, soběstačná a poctivá,“ byla jsem sama na sebe hrdá a přesvědčená, že já si takového báječného muže zasloužím mnohem víc než jeho bývalá žena. Nemohl jí mimochodem nikdy přijít na jméno, vždycky říkal jenom „ex“.
My se ale s Tomášem milovali a rychle jsme se vzali. Stejně rychle přišly i moje vytoužené děti a najednou se s mým životem udála nějaká změna. Najednou jsem nemohla být tak samostatná a soběstačná, jak jsem vždycky byla, náhle jsem se stala zranitelnou a závislou, mnohem víc, než bych si byla přála. „Opravdu musíme tohle kupovat?“ ptal se mě ale Tomáš, když jsem chtěla vybrat nějaké věci pro miminko. Je to už pár let, takže tehdy se neprodávalo tolik zbytečných pitomůstek jako dnes, chtěla jsem vážně jen to základní. Ale zato nové, ne z bazaru. Nepohrdám věcmi z druhé ruky, ale on vydělal dost na to, abychom mohli mít postýlku i matraci novou, zvlášť když jsme plánovali dětí víc, takže po sobě všechno zdědí. Bylo mi strašně nepříjemné se doprošovat, aby Tomáš na postýlku přispěl, takže jsem radši šla a koupila ji z úspor sama. Většinu věcí jsem vlastně koupila já, když na to tak vzpomínám, a stejně tak u druhého dítěte. Dodneška si pamatuju, jak se divil, že chci pro druhé miminko koupit nové lahvičky na mléko, protože s těmi prvními si mezitím náš chlapeček hrál na písku: „Copak to nemůžeš jenom umýt?“ Ale jistě ano, jistě by to šlo umýt a vyvařit, ale pro miminko přece chce každá máma to nejbezpečnější a nejhezčí, snažila jsem se mu vysvětlit.
Takových situací pak bylo čím dál víc a jen to, že jsem tehdy získala domácí práci jako překladatelka, mě zachraňovalo. Vydělala jsem totiž dost peněz na to, abych mohla „zbytečné věci“, což bylo podle Tomáše skoro všechno, kupovat sama. Další problém ale nastal, když jsem potřebovala, aby mi s dětmi víc pomáhal a staral se o ně, když jsem musela překládat. Vysvětloval mi, že přece překládání klidně můžu dělat doma, když děti spí, zatímco on si je do práce vzít nemůže. „A uznej, že vydělávám víc než ty,“ dodával. To byla pravda, vydělával víc, ale jen proto, že já jsem se doma starala o naše děti a na plný úvazek jít nikam nemohla. Začala jsem být roztrpčená z jeho názorů a také z věčných debat, které jsme vedli. Někdy jsem měla pocit, že žije v nějakém paralelním vesmíru, že k němu moje slova vůbec nedoléhají. Byl šťastný, že jsou děti na světě, a když se jim věnoval, byl skvělý táta. Jenže se jim věnoval jenom tehdy, když se mu to hodilo. Nebyl ochotný se jakkoli, třeba jenom maličko, omezovat v tom, co bude ve svém čase dělat.
Že mají děti zrovna „jarňáky“ a je potřeba nějak zařídit, aby o ně bylo postaráno? To vůbec nebyl jeho problém. Tak jsem navrhla, že si tedy vezmu volno, nebudu brát na ten týden žádné zakázky a pojedu s nimi na hory. Jeho ale ani nenapadlo, že by ten pobyt měl zaplatit on. Platila jsem já. Hrozně mě to začalo štvát. Najednou, teprve tehdy, mě začínalo napadat, že to možná v jeho manželství bylo stejné. Že vlastně znám jenom jeho stranu té situace. A dokonce jsem se jednou zaslechla, jak mu v hádce říkám: „Já se nedivím, že se s tebou bývalá rozvedla, protože s tebou se žít rozumně nedá!“ Nikdy by mě nenapadlo, že to vypustím z pusy. Začala jsem mít pochopení pro to, že chtěla pro děti jen nejlepší, a zjistila, že z Tomáše něco vydobyde jenom hádkami a scénami. A od těch je jenom krok k tomu, že se začali nenávidět. Vím to, protože mně se stalo to samé. Když jsem zase jednou potřebovala vyřešit peníze za kroužky a dozvěděla se, že to je zbytečné, že se hrát na flétnu dá naučit i z internetu, rozčílila jsem se do běla: „S tebou se nedá žít! Musím se s tebou rozvést, abys mi peníze na děti dávat musel! A stejně se jim už věnuješ tak málo, že rozvod ani nepoznají!“ Sice jsem to na něj křičela ve vzteku, ale byla to pravda, přesně tak už jsem náš vztah cítila. Tomáš si myslel, že si dělám legraci, ale ve mně už láska k němu zmizela v každodenních starostech. Už mi bylo jedno, že s ním nebudu. A tak jsme se rozvedli a já předpokládám, že i o mně zase nějaké ženě vykládá, jak jsem hrozná, náročná a nesnesitelná.
ZDROJ: časopis Vlasta