Bylo mi jasné od začátku, že vztah mezi námi nemá šanci. Tehdy starší žena a mladší muž bylo naprosté tabu. Ne že by se to nedělo, ale tajně, za zavřenými dveřmi. Takže i my jsme vztah tajili, já a sedmnáctiletý mladík, kterého jsem potkala v kavárně, kam si stejně jako já přinesl knihu. Rozhlížela jsem se a prohlížela si lidi a viděla jsem rozčepýřeného studenta, který něco soustředěně louská. „Co tak může číst? Nějakou verneovku? Co takoví kluci čtou?“ běželo mi hlavou, když vtom knihu zvedl tak, že jsem viděla obálku. „Anna Karenina! To se mi snad zdá,“ nevěřila jsem vlastním očím, za prvé proto, že něco takového četl mladý muž, a za druhé proto, že stejnou knihu jsem měla s sebou i já. Vždycky jsem byla impulzivní a tak jsem vzala kabelku a šálek s kávou a šla si přesednout k němu. Nepochybovala jsem, že mi to dovolí. „Promiňte, ale všimla jsem si, že čtete stejnou knihu jako já. Vím, že se nehodí, abych si k vám přisedla, ale je mi to jedno, ráda bych si o ní s vámi popovídala,“ řekla jsem mu a usadila se. Usmál se a přikývl: „Bojím se, že vám toho moc neřeknu, jsem teprve na začátku.“ „Proč to čtete?“ zajímalo mě. „Chtěl jsem vědět, jaké jste,“ pokrčil rameny. „Tak si půjčuju v knihovně knížky o ženách.“ Usmála jsem se: „Co byste chtěl o ženách vědět?“ Zamyslel se a kolem očí se mu objevil nádherný výraz. „Rád bych řekl, že všechno, ale to by asi nešlo. Zajímá mě, proč jste podle všeho středem světa. Taky jestli se dá nějak ovlivnit, do koho se zamiluju. Skoro všichni muži, které znám, jsou ženatí a mě zajímá proč.“ Jeho otázky mě zaujaly. Každý mladík se zajímá o dívky, ale tenhle o tom přemýšlel víc, než bylo obvyklé. „A vám se ženy líbí?“ Podíval se na mě, jako bych mluvila z cesty. „Jasně, jste krásné. Vy jste nádherná. Ale stačí to k tomu, abych se zamiloval? Znám spoustu dívek, ale žádná mě nezaujala víc než nějaký obrázek. Tak bych chtěl přijít na to, proč po vás muži tolik blázní.“

Neznám ženu, pro kterou by tahle slova nebyla výzvou. Snad každá musí cítit touhu ukázat tomu hezkému chlapíkovi, jakou má ženská krása moc. A nejen krása, ale taky něha a divokost. „Třeba vám v tom výzkumu pomůžu,“ nabídla jsem. „Myslím, že literatura je moc teoretická. Chtělo by to praxi.“ Neváhal ani chvilku a tím mě zaujal definitivně. „Pojďte do kina,“ navrhl a já souhlasila. Našli jsme termín hned další den. A tak začal tajný vztah. Můj muž měl taky takový, ale na rozdíl ode mě pořád a pořád s nějakou jinou, od samého začátku našeho manželství. Byla jsem do něj zamilovaná, když jsem si ho brala, ale nikdy jsem nepochopila, proč si mě vzal on. Nechtěl se vázat, a kdyby bylo tehdy obvyklé se rozvádět, dávno bych to udělala. Jenže obvyklé to nebylo, a tak jsem se smířila s tím, že život prožiju v nějakých náhražkách. Původně jsem si myslela, že těmi náhražkami budou příběhy v knihách, ale když jsem se seznámila s Mirkem, stal se náhražkou i on. To slovo není hezké, já ho měla ráda, ale vždycky jsem věděla, že ani kvůli němu se rozvádět nebudu. Vždyť mu bylo sedmnáct. Byla jsem nakažená jeho mládím, cítila jsem se znovu jako dívka, a ne jako utrápená manželka bez lásky. Tehdy v tom kině mě chytil za ruku a já ji neodtáhla. Všechno šlo rychle a já jsem vymyslela, že se budeme scházet v bytě mojí sestřenice, od kterého jsem měla klíče, když ona studovala v jiném městě. To se mnou přišel o panictví a bylo to nádherné nejenom pro něj, ale i pro mě. Můj manžel byl sexem snad už znuděný, spali jsme spolu jednou dvakrát za měsíc, a to jsem se divila, že vůbec projevuje zájem. Zato Mirek byl neuvěřitelný, nejdřív něžný a pak silný a vášnivý a pořád plný touhy.
Když jsme si ve volných odpoledních leželi v náručí, někdy spřádal plány o tom, co s námi bude dál, ale myslím, že věděl, že to jsou jenom sny.

A pak jsem se rozhodla, že je čas skončit. Cokoli dalšího by nevyhnutelně vedlo k úpadku, začali bychom mít na sebe požadavky, které ten druhý nemohl splnit. On by chtěl, abych se rozvedla, a já bych to nikdy neudělala. Byla jsem starší a musela jsem mít rozum, od něj jsem ho čekat nemohla. Nechápal to, ale já jsem využila pracovní nabídky, kterou můj manžel dostal ze zahraničí, a odjela s ním.
Odjezdem do zahraničí se kupodivu vylepšil i můj vztah s manželem, jako by mě začal znovu vnímat, našli jsme si k sobě cestu a po roce se nám narodil syn. V zahraničí jsme zůstali deset let a pak jsme se vrátili. Mirek mi dávno zmizel z dohledu a já ho ani po návratu nevyhledala. Nebyl důvod, proč ho rušit, když jsem já teď navíc žila docela šťastně.

Než jsem se otočila, proběhly další a další Vánoce, další a další narozeniny, můj syn mi v osmnácti oznámil, že se musí ženit, a narodila se mu dcera. To se ví, ráda jsem nebyla, přála jsem mu víc svobody, než jsem si kdysi užila já, ale ukázalo se, že si vybral správně a se svojí ženou je dodneška šťastný. Co víc bych si mohla přát? Moje vnučka mi rozzářila každý den, a když se pak v šestnácti rozhodla, že odjede studovat do Spojených států, nevěděla jsem, jestli mám víc starostí, nebo radostí, že je tak samostatná a nebojí se. „Bude se mi strašně stýskat, Lucinko, ale moc ti to přeju a přiletím za tebou co nejdřív,“ slíbila jsem jí a taky jsem to každého půl roku udělala. Při našem posledním setkání mi ale připravila speciální překvapení: „Babi, musíš mi pomoct. Hrozně jsem se zamilovala, ale táta se zblázní, až se to dozví.“ Smála jsem se, že v osmnácti už se její táta ženil, tak nemá na nějaké názory nárok. „No jo, ale můj přítel je starší než já.“ To mi taky připadalo celkem normální, než to děvče přiznalo, že je starší skoro o čtyřicet let! „Babi, já vím, že to je divný, ale já ho miluju. On je tak vtipný a všechno ví, připadám si s ním jako princezna.“ Co jsem mohla dělat jiného než souhlasit, že se s tím speciálním mužem seznámím, i když jsem prskala, že by se hodil spíš ke mně. V životě by mě nenapadlo, jakou jsem měla pravdu. Muže, který vstoupil do kavárny, kde jsme měli všichni tři schůzku, jsem poznala hned ve dveřích i přes ty desítky let. Mirek! To přece není možné! Ale možné to bylo. On stál v těch dveřích taky jako solný sloup a zíral na mě jako na zjevení.

Myslela jsem si, že jsem se strašně změnila, ale poznal mě hned. Pak ale odhodlaně přišel k nám ke stolu a mlčky jsme se očima dohodli, že budeme mlčet, aspoň protentokrát. „Proč jsi jak vyměněný? Babička nekouše,“ říkala mu Lucka několikrát, protože se podle ní její přítel nechoval jako obvykle a ona nechápala proč. Schůzka skončila rychle a my jsme se nenápadně domluvili, že se sejdeme ještě večer sami. Probrali jsme celý život a Mirek mi řekl, že se dneska rozhodl: „S Luckou se rozejdu. Mám ji rád, ale vidím, že je to nesmysl, jenom bych jí bránil v nějakém normálním vztahu.“ Namítla jsem, že mu nic nezakazuju. „Já vím, že ne, ale nejsem takový hlupák, abych na to nepřišel sám. Byl bych směšný.“ Udělal to. Pak jsme si psali, aby o tom Lucka nevěděla, a stali se z nás tiší přátelé na dálku. Lucka ho oplakala, ale pomohla jsem jí se vzpamatovat. „Věř mi, láska má moc podob a zatáček, a určitě na tebe čeká ta správná,“ přesvědčila jsem ji, protože tomu sama upřímně věřím.

ZDROJ: časopis Vlasta