Bylo to v sedmdesátých letech a moje teta Maruška byla vesnickou učitelkou v západních Čechách, v místě, které jí po vysoké tehdejší úřady našly. Kromě docela velké školy tam byl konzum, jak se říkalo obchůdku, hospoda, hasičárna, sokolovna a JZD. Vysvětlivka pro ty mladší: jednotné zemědělské družstvo. Vesnice to byla docela hezká a lidé milí, všichni se minimálně od vidění znali, vždyť se potkávali pořád dokola. Všechno se řešilo jednoduše, i když to bylo za komunistů, kdy byl jinak ledacos problém. Tam ale ne, když například bylo něco potřeba ve škole opravit, zavolali se na to řemeslníci z JZD, a s dětmi zas Maruška chodila pozorovat krávy a slepice. Často se přitom potkala a někdy i zapovídala s Tomášem, agronomem, jenom o trošku starším, než byla sama, který se tam dostal podobným úředním postupem jako ona. Nijak víc se ale neznali, jen z těch náhodných setkání. Takže když za ní jednou přišel po vyučování do školy s tím, že by potřeboval s něčím pomoct, neměla tušení, o co by mohlo jít.

Čtěte také

Bohémský styl

Čtěte také

V létě vsaďte na bohémský styl. Etno vzory, kožené sandálky a masivní šperky

Když to z něj vypadlo, zůstala zírat. „Já totiž jedu domů na svatbu, ne svoji, žení se bratranec u nás na Moravě. A tak bych potřeboval holku,“říkal v rozpacích. Na co holku? Maruška nechápala. „No, abych tam nepřijel sám, všichni jsou pozvaní s někým.“ A prý kdyby přijel s kamarádem, bylo by to divné, a že do něj máma pořád vrtá, aby si už někoho našel, tak že by chtěl mít od takových řečí aspoň na svatbě pokoj. „Však víš, jak to chodí, všichni jsou na každé svatbě jak diví, aby všechny poženili a povdávali, pořád se mě někdo ptá, kdy už do toho praštím.“ Maruška to ale nevěděla, protože ještě nikdy na žádné svatbě nebyla. Vyrůstala jenom s rodiči a ti se moc nepovedli, zabývali se spíš sami sebou než holčičkou. Navíc neměli ani žádné použitelné příbuzné, se kterými by se pravidelně stýkali. Když se od nich Maruška po studiích odstěhovala, vlastně se jí od dusné domácí atmosféry ulevilo.

Čtěte také

Cameron Diaz

Čtěte také

Letní účesy, které vás omladí. Inspirujte se slavnými kráskami

Tehdy když Tomáš s tímhle nápadem přišel, se jí ta akce moc nezdála. Nechápala, proč si na to vybral ji, proč ne jinou dívku z vesnice. Tak dobře se navíc opravdu neznali, aby spolu jeli přes celou republiku a pak spolu ještě někde na svatbě přespávali. „Neboj, to se pořeší tak, že baby budou spát porůznu v baráku a pro chlapy se postaví na louce stany. Navíc já nebudu nikomu vykládat, že spolu chodíme, prostě řeknu, že seš Maruška. A tebe jsem si vybral, protože jsi tady jediná normální,“ vysvětloval. A tak si řekla, že proč vlastně ne, i když to vůbec neodpovídalo její povaze, dobrodružka nikdy nebyla. Tomáš si půjčil od kamaráda auto, aby jeli pohodlně, a cesta přes celou republiku jim při povídání uběhla rychleji, než by se čekalo. Ovšem když dojeli, hned ve dveřích se ukázalo, že si nikdo nebude myslet, že to děvče vedle jejich Tomáše je jenom nějaká Maruška. „Taks ju dovézl! Podívajte sa, aji náš Tomášek si konečně našél děvčicu!“ volala hlasitě hned první paní v šátku, kterou potkali ve dveřích. „To je moja kmotra,“ představoval ji Marušce rozpačitě Tomáš. Za kmotrou se nahrnuly další ženy, některé dokonce v krojích, a Marušce došlo, že tohle tedy malinká rodinná svatba, jak si ji představovala ona, nebude. Ale pochopila, že by nebyl dobrý nápad někomu něco vysvětlovat, všichni se chtěli radovat z toho, že nevěstu má taky Tomáš. Tak si řekla, že to nechá na něm, aby jim po svatbě vysvětlil, proč už ta jeho nevěsta nikdy na návštěvu na Moravu nepřijede.

Čtěte také

BB krémy

Čtěte také

Kouzlo letního půvabu udělá BB krém: Co všechno umí a jak na něj

Byl tam ruch a mumraj, na který nebyla Maruška zvyklá ani ze školy, a že tam se děti uměly hemžit a dělat kravál. Přijížděli další hosté, pořád jí někdo nabízel koláčky, štamprlu, kus klobásky, a za chvilku už v kuchyni pomáhala dávat na talířky cukroví a rozdělovat koláčky do výslužkových košíčků zdobených papírovou kraječkou. Na otázku, kde se s Tomášem seznámili, odpovídala po pravdě a na otázku, kdy budou mít taky svatbu, se usmála a pokrčila rameny. Zjistila, že to stačí. Naštěstí tam bylo tolik lidí, že Tomášovi rodiče, kteří samozřejmě přišli taky, neměli šanci si s ní promluvit nijak soukromě. Tomáš si povídal s ostatními, ale často se na ni podíval a jeho oči se smály. Maruška se pak pokaždé rozesmála taky, protože se mezi tím davem příbuzných cítila neuvěřitelně dobře. Nikdy nezažila v jednom domě tolik lidí, kteří by se navíc pořád radovali, vtipkovali, připíjeli si a dávali se každou chvíli do zpěvu. Vždycky přemýšlela, jaké by to bylo, mít velkou rodinu, a tady ji píchlo u srdce pokaždé, když si připomněla, že k nim vlastně nepatří.

Čtěte také

Jednoduché jednobarevné modely

Čtěte také

Minimalismus trochu jinak. Noste jednoduché střihy ozvláštněné drobnými detaily

Nastal večer a noc, většina mužů byla už hodně rozveselená alkoholem, a tak když jeden z nich uviděl Marušku, jak sama stojí venku u stodoly a zírá na měsíc, dostal nevhodný nápad. Chytil ji za ramena, přitáhl ji k sobě a pokoušel se ji líbat. Maruška ho odstrkovala a jak se tak spolu přetahovali, najednou někdo toho muže odtrhl a vrazil mu jednu pěstí. Tomáš. „On je normálně hodný, ale jak se ožere, otravuje každou,“ říkal překvapené Marušce. Popadl ji za ruku a odvedl ven ze zahrady. „Jestli se chceš dívat na měsíc, počkej tady minutku,“ prohlásil a nechal ji stát u plotu porostlého ostružiním. Za chviličku byl zpátky, s lahví vína a dvěma skleničkami v ruce. „Já jsem ještě nic nevypil, dělal jsem od rána řidiče, tak si dám s tebou.“ Chvilku šli polní cestou a pak dorazili k malému rybníku uprostřed stromů. Bylo to vlastně blizoučko od hlučné svatby, ale tady byl klid, jenom cvrčci se ozývali v měsíčním světle. Tomáš s Maruškou seděli na trávě, pili víno a nevěděli, co by měli říkat. Oba mlčeli, ale přišlo jim to jako nejpřirozenější věc na světě, jako by byli jen sami se sebou, jako by ten druhý nebyl vůbec cizí, jak by byl součástí jich samotných.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Fotograf Tomáš Beran: Některé věci nikdy nepřebolí

Uvědomili si to asi oba najednou, protože se ve stejném okamžiku na sebe podívali. A pak k sobě natáhli ve stejném okamžiku ruku.

Do domu je od jejich rybníka vyhnal až ranní chlad. Tomáš nechtěl, aby mu nastydla, a tak ji odeslal na její matraci nachystanou v podkroví. Když pak Maruška sešla k snídani, on už seděl s ostatními u stolu na dvoře a zrovna odpovídal na otázku, kdy že se ožení on: „No, teta, esli mi vystrojíte takú slavnú svatbu, jak měl váš Jožinek, klidně hneď!“ Hned ta jejich svatba nebyla a nebyla ani v té moravské vesnici, konala se tam, kam teď už oba patřili. Ale aby mohli dorazit všichni moravští příbuzní, vypravili autobus!

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Folklor

Čtěte také

Milujeme folklór! Něžná výšivka na světlých halenkách hlásí návrat