Když mi bylo necelých dvacet let, seznámila jsem se s Antonínem. Byl o třináct let starší než já, živil se jako automechanik a měl ve výhradní péči pětiletého syna Jakoubka. Matka dítěte je opustila a chlapce vídala jen párkrát do roka, pokud vůbec. Když mi o tom vyprávěl, naprosto mi to trhalo srdce. Strašlivě mi tenkrát imponovalo, že se o synka stará sám. Připadal mi vyzrálý, věděl, co od života chce, a uměl perfektně vyprávět. Někdy až moc. A já tak ráda poslouchala. Také někdy až moc. Holt jsem byla mladá, blbá...a zamilovaná. Tedy jen do té chvíle, než mi spadly růžové brýle. Díkybohu za to. Ale pojďme to vzít hezky od začátku...
Prvotní nadšení a obdiv
Antonína mi do života přivála absolutní náhoda. Měla jsem tenkrát čerstvý řidičák, možná na něm ještě ani nezaschlo razítko, a rodiče mě pověřili důležitým úkolem - zavést auto do servisu na přezutí zimních pneumatik a u toho se pokusit našeho zánovního fiátka nenabourat. Když jsem vjížděla na parkoviště, srdce mi začalo tlouct a zachvátila mě lehká panika. Nikde jsem totiž neviděla dostatečně velký prostor na zaparkování, aniž bych "modroušovi", jak tatínek občas našemu autu přezdíval, sedřela lak. Mé nerozhodné popojíždění po chvíli zaujalo sympatického blonďáka v montérkách, který se na tu holku s očima navrch hlavy zoufale točící volantem přišel podívat. Chvíli mě pobaveně pozoroval a poté galantně nabídl, že mi káru zaparkuje. Líbil se mi. Strašně. A bylo vidět, že ani já jemu nejsem lhostejná. Ještě ten večer jsem na displeji svého telefonu objevila zprávu s pozváním na rande. „Kluk se toho nebojí,“ říkala jsem si, když jsem si uvědomila, že si číslo musel zjistit z kontaktního formuláře, který jsem vyplňovala v pneuservisu. Na smsku jsem odpověděla až ráno, nechtěla jsem působit moc urputně. Ale na setkání jsem se už začínala těšit. Byla jsem zvědavá, co z toho vyplyne.
Seznámení se synem
Tonda byl velmi milý a pozorný kluk. Byl sice o skoro třináct let starší než já, ale mně to nevadilo. Přiznám se, že věk jsem absolutně nevnímala. Jen jsem na něj zírala a byla z něj úplně vyřízená. Tím spíš, když mi prozradil, že má ve své péči pětiletého syna, se kterým bydlí v rodinném domku za městem. Miluju děti a nemohla jsem se dočkat, až toho pidižvíka, o kterém tak láskyplně vyprávěl, poznám. Ten večer jsme si povídali dlouho a mně přišlo, jako bych ho znala léta. Tak nějak přirozeně jsme spolu začali trávit stále více času. A na jedničku dopadlo i první seznámení s Jakoubkem, který si mě okamžitě zamiloval. Tak takhle vypadá štěstí, říkala jsem si a začínala přemýšlet o tom, že by Antonín mohl být ten pravý.
Ukázal se v pravém světle
Jenže znáte to - když ptáčka lapají, hezky mu zpívají - a nejinak to bylo i u nás. Čím častěji jsem u Antonína pobývala a přespávala, tím rychleji vyplouvaly na povrch jeho stinné stránky, které se mi ani za mák nelíbily. Zpočátku mi přišlo přirozené, že když k němu přijedu, pomůžu mu s úklidem. Časem nám to ale sklouzlo k tomu, že vyžadoval úklid automaticky a když něco nebylo podle jeho představ, zlobil se. A já? Blbka láskou zaslepená lítala s hadrem přesně tak, jak on diktoval, jen aby byl klid. Co mi ale vadilo ještě víc, bylo, že se přede mnou přestal ovládat, co se chování vůči svému synovi týče. Začal na něj být zlý a přehnaně přísný. Malý Kubík si musel ve svém věku sám uklízet celý pokojíček! Kdyby se jednalo jen o rozházené hračky, neřeknu půl slova. Jenže Antonín po něm vyžadoval, aby utíral prach, luxoval koberec, stlal postel, zaléval květiny a spoustu dalšího, co by pětileté dítě rozhodně samo dělat nemělo. Navíc když začal plakat, dostal na zadek. Nejednou jsem zasáhla a všechny úkoly raději v mžiku udělala za něj. Bylo mi ho líto, ale při sebemenším protestu proti Tondovým výchovným metodám se na mě obořil s tím, že je to přece jeho dítě a já mu do toho nemám co mluvit, a ať si raději hledím plotny. Začínala jsem tušit, že je v našem vztahu něco hodně špatně.
Trpělivost přetekla
Byla jsem sice naivní dvacítka, která toho v životě ještě moc nepoznala a nezakusila, ale jedno jsem díky láskyplné výchově rodičů uměla odmala - mít se ráda. Takže když milý Antonín otevřel nový šuplík výčitek a navezl se do mého vzhledu, že se kvůli němu ani neupravím, že mi nezáleží na tom, jestli se mu líbím a že mi možná malinko narostl zadek, jestli bych s tím milostivě nechtěla něco dělat, aby ze mě za chvíli nebyla tlustoprdka, byla to pro mě konečná. "Tak já mu otročím na baráku, dělám mu služku, ihned po probuzení chystám snídani, vyvařuju teplé obědy a večeře, starám se o Jakoubka, zatímco milostpán se vyvaluje na gauči a kouká na televizi, a on je schopen po necelých pěti měsících vztahu pronést něco takového? Tak to teda ne!" dunělo mi v hlavě. Sbalila jsem si svých pět švestek a utekla k rodičům.
(Ne)správné načasování
Věděla jsem, že si o všem musíme promluvit a že se tudíž ještě uvidíme. Byla jsem však rozhodnutá náš několikaměsíční vztah ukončit. Bylo mi líto Kubíka, ale já už dál nemohla. Jenže Antonín měl zjevně jiné plány a to, co vymyslel, by nevymyslel ani ten nejhorší režisér hollywoodských dojáků. Po pár dnech totiž zazvonil u vchodových dveří s velkým pugétem růží, nechal si zavolat mé rodiče, kytici vtiskl do náruče mé překvapené mamince, a hezky postaru je požádal o moji ruku. Užuž se táta chystal Tondu pozvat na štamprličku k uvítání do rodiny, když v tom jsem nahlas vykřikla: ‚V žádném případě! My dva jsme skončili!‘ Úsměv z tváře zmizel nejen jemu, ale i rodičům, kteří se zjevně začínali těšit na veselku. Když se ale za tím ničemou zavřely dveře a já celý příběh rodičům převyprávěla, dali mi za pravdu. Utekla jsem právě včas. Byl to prachsprostý manipulátor a šovinista, který nepotřeboval rovnocennou partnerku, kterou by miloval a sdílel s ní životní radosti i strasti, ale obyčejnou služku a matku pro svého syna.
Zdroj: vlasta.cz