V takovém rozpoložení jsem nastoupila do pobočky naší banky na druhé straně republiky.

Poslali mě tam za trest, tedy dali mi na výběr, buď odejdu úplně, nebo půjdu, kam mě pošlou. Nespravedlivé bylo oboje, ale na hledání nového místa jsem se necítila, tak jsem radši brala, co je. Dnes už chápu, že z pohledu vedení to byla vlastně velká laskavost, ale tehdy jsem měla pocit, že mě posílají do vyhnanství. Na druhou stranu, do té doby jsem byla úplně spolehlivá, takže asi o mě nechtěli přijít kvůli jedné chybě. Do vedení naší malinké pobočky mimo hlavní centra nikdo nechtěl nastoupit, tak takhle vyřešili dva problémy najednou. Obsazení neatraktivního místa a potrestání manažerky, která zneužívala ředitelské auto. Co na tom, že jsem v tom byla nevinně, že jsem si myslela, že všechno je domluvené a povolené. Ale to byla moje vina, že jsem věřila darebákovi. Neměla jsem moc zkušeností s muži, mnohem víc jsem se vyznala ve fungování banky než ve fungování vztahů, a tak jsem byla snadná kořist pro svého nadřízeného. Když říkal, že musíme naši lásku udržet v tajnosti, naprosto jsem to chápala, patříme do velké mezinárodní společnosti, která má hodně přísná pravidla vztahů na pracovišti. Jakmile by se ukázalo, že spolu něco máme, nesměli bychom být zaměstnaní ve stejném městě.

Já sice o několik profesních stupňů pod ním, ale tím spíš to bylo zakázané. „Miláčku, chtěl bych se s tebou pochlubit celému světu,“ šeptal mi Mirek, a byla jsem to já, kdo ho přesvědčoval, abychom nikde nic neříkali. Nevěděla jsem, že to je právě to, k čemu mě chtěl přinutit a manipulacemi to dokázal. Půl roku jsme se tajně scházeli u jeho kamaráda v bytě a on mi dal na schůzky s ním k dispozici služební auto, které jsem si vyzvedávala v garážích. Klíčky jsem mu vždycky druhý den nechala na recepci, nenápadně, aby nikdo na nic nepřišel. Jenže pak to prasklo. Bohužel ne naše láska, ale to, že jezdím služebním autem, na které nemám nárok. „Ale to je přece v pořádku, nárok na něj má pan zástupce ředitele, ten mi ho dal k dispozici,“ hájila jsem se před personalistou. „Pan zástupce onemocněl. Volali jsme mu a řekl, že o tom nic neví,“ zněla odpověď a já nevěřila vlastním uším. „To není možné! To jste určitě mluvili s někým jiným, já myslím pana K.,“ přesvědčovala jsem je, ale marně. Mirek jim všechno zapřel a nechal mě v tom. Já jsem z toho byla tak v šoku, že jsem ani nemluvila o tom, že mezi námi byl milostný vztah, určitě by si stejně mysleli, že si vymýšlím. Takže vedení rozhodlo, že už na centrále dál pracovat nemůžu. Protože jsem ale měla výborné výsledky, nabídl mi personalista, že můžu přestoupit do jiné pobočky. Odpracuju si tam pár let a pak se uvidí. Když jsem tehdy z jeho kanceláře odcházela, měla jsem pocit, že se za mnou otáčejí i květináče na chodbě. Byla jsem červená před každým kolegou, který se ptal, proč měním působiště. „Chtěla jsem změnit prostředí,“ hlesla jsem vždycky a málem se propadla studem. Měla jsem pocit, že si všichni myslí, že okrádám firmu, že jsem vlastně zlodějka. Mirek mi samozřejmě nebral telefon a já jsem mu pak ani nevolala, došlo mi rychle, že nešlo o nějaký omyl, ale že mě celou dobu jenom zneužíval.

Takže jsem si sbalila svých pět švestek, kostýmky a lodičky do práce, tenisky na běhání a svou kočku, a přesídlila. Rodiče se ničemu nedivili, těm jsem řekla, že se firma reorganizuje a neměla jsem na výběr. Popřáli mi hodně štěstí a řekli, že jen co se usadím, přijedou mě navštívit. A tak jsem se ocitla sama, bez přátel a vůbec někoho známého tři sta kilometrů daleko. Byla jsem otupená, zrazená, vyhublá a vyčerpaná, ale rozhodnutá to nějak přežít a co nejdřív se vrátit, kam jsem podle svého mínění patřila. V práci jsem se snažila na sobě nedat znát ani to nejmenší a podávat výkony, na jaké jsem byla zvyklá. Večer jsem brečela do polštáře, četla časopisy do zhloupnutí a přecpávala se. „A dost, takhle to dál nejde,“ došlo mi po třech měsících, zrovna když začínalo jaro. „Koukej se sebou něco dělat, jinak skončíš jako troska,“ vynadala jsem si a vytáhla běhací tenisky. Ještě jsem ani nezjistila, kam tady lidé chodí, když se chtějí proběhnout, však taky byla pořád zima, ale sluníčko už vylezlo a tak jsem se rozběhla podél řeky. Byla to pěkná fuška po té dlouhé pauze, ale za chvilku jsem už dusala pravidelně, jak jsem byla zvyklá. Až do té doby, než jsem špatně došlápla a křuplo mi v noze. Skácela jsem se na chodník jak podťatá a bolelo to pekelně. „Počkejte, nevstávejte sama, já vám pomůžu,“ ozval se vedle mě mužský hlas, a i když jsem odmítala, podal mi ruku. Zkusila jsem vstát, ale žuchla jsem znovu. „Je to asi horší, než jsem myslela,“ přiznala jsem zoufale. „Přidržte se mě, já vás posadím tamhle na lavičku a dojdu pro auto, za pět minut jsem zpátky,“ prohlásil neznámý velitelsky a já musela souhlasit. Nic jiného mi nezbývalo. Odvezl mne do nemocnice, kde zjistili, že zlomenou nohu sice nemám, ale sama bych domů nedošla.

Filip, jak se neznámý představil, mě odvezl i domů a trval na tom, že mi nakoupí, co potřebuju k jídlu, když zjistil, že bydlím jenom s kočkou. Když se po hodině vrátil, byla v tašce navíc i krásná bonboniéra. „Chtěl jsem původně koupit kytku, ale na bolesti je podle mých zkušeností čokoláda lepší,“ řekl a trval na tom, že si ode mne vezme telefonní číslo, aby mohl zjistit, co budu potřebovat zítra. Marně jsem se vymlouvala, že si objednám nákup přes internet. Omlouvala jsem se, že jsem ho zdržela od běhání, ale on se smál, že chtěl být vždycky pro někoho Superman. Byla jsem z jeho pomoci celá nesvá, protože jsem rozhodně nechtěla navazovat vztahy s muži. Aspoň rok, říkala jsem si, než trochu zmoudřím. Filip měl ovšem jiný názor. Staral se o mě po celou dobu, kdy jsem nemohla chodit. Pak už byl náš vztah vlastně úplně přirozený, pořád ale jenom přátelský. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych mu důvěřovala víc. Když mi říkal, že mě má rád, cítila jsem sice to samé, ale nebyla jsem schopná nic říct. Nakonec jsem ale roztála. Vyprávěla jsem mu o zradě, kterou provedl Mirek, a Filip byl úžasný. Naprosto mě chápal a ujistil, že počká, jak dlouho bude potřeba, než se mi zahojí nejenom noha, ale i srdce. A nemusel čekat ani dlouho. Už od podzimu spolu i bydlíme, aby prý nemusel lítat s taškami, až se zas někde natáhnu. Takže vzkaz pro vás ostatní: i když všechno vypadá úplně v háji, může se z toho nakonec vyklubat rajská zahrada.

ZDROJ: časopis Vlasta