Když jsem se ptala kamarádek, jestli znají někoho, kdo se dal dohromady na třídním srazu, překvapené odpovídaly, že měly za to, že tyhle příběhy si redakce ženských časopisů vymýšlí. Nevymýšlí! Našli jsme ženy, které své muže potkaly na třídních srazech – a i když to červenou knihovnu trochu připomíná, je jejich vyprávění dost realistické. Na škole jsme stejně staré kluky spíš ignorovaly, ale po letech už nám mají možnost imponovat.

„Líbil se mi už na střední, ale kdybychom spolu chodili už tenkrát, asi bychom spolu nezůstali,“ svěřila se mi známá, která už tři roky žije se svým bývalým spolužákem. Potřebovala poznat jiné vztahy, bolest z rozchodu a teprve pak najít toho pravého – který seděl v lavici za ní po celé čtyři roky na gymnáziu.

Čtěte také

Maminka mi dělá velké starosti

Čtěte také

Hedvika (57): Moje máma vyvolává zbytečné hádky. A táta mluví v 80 o rozvodu!

Společné vzpomínky vám nikdo nevezme

Třídní srazy jsou podle psychologů ošemetná záležitost. Člověk váhá, jestli na ně vůbec jít. „Lidé se mohou zdráhat jít na setkání po škole, protože se cítí trapně kvůli svému fyzickému vzhledu nebo kvůli nejistotě z nedostatku úspěchů od ukončení studia. Představa, že lidé budou srovnáváni se svým dospívajícím já nebo se svými dospělými spolužáky, může vést k lítosti nad tím, jak jejich život dopadl,“ vysvětluje Linda Weindberger v časopise Psychology Today. Stojí ale za to obavy překonat a vyrazit – sevřený žaludek má totiž skoro každý z vašich spolužáků. „Setkání s našimi bývalými spolužáky a sdílení vzpomínek na staré časy, dobré i špatné, nám může pomoci lépe porozumět tomu, kdo jsme teď a jak jsme se dostali tam, kde teď jsme,“ dodává psycholožka s tím, že lidé, kteří se nakonec rozhodnou na sraz jít, pak obvykle oceňují uvolněnost, s jakou mohou znovuprožívat staré události. Ať už totiž máme jakékoli pochybnosti, společné vzpomínky nám nikdo nevezme, přičemž těm, s nimiž je nesdílíme, se těžko vysvětlují.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Proč máme tak rádi třídní srazy? A jak je snadné se tam zamilovat?

Bezpečí i překvapení

Psycholožka Randi Gunther, která se specializuje na lásku a vztahy, vysvětluje, proč nás šimrá v břiše, když se máme potkat se starými láskami ze školy: „Většina nezadaných hledá svůj možný protějšek na sociálních sítích nebo obecně na internetu. Jsme tím oloupeni o rozšířené klany, které se dřív staraly o lidi po rozchodu nebo jim třeba takzvaně dohazovaly své nezadané známé a přátele – to anonymizované sítě tak dobře neumí.“ Proto je třídní sraz svým způsobem bezpečné místo: bývalí spolužáci jsou svým způsobem důvěrně známí, přesto současně do jisté míry neznámí ve své současné životní etapě, jde tedy o skvělý mix pocitu bezpečí a překvapení.

Gunther navíc píše i o tom, co se děje s našimi emocemi, když revidujeme svoje současné vztahy a přemýšlíme, jaké by to mohlo být, kdybychom si vybrali někoho jiného – kdo někdy negoogloval, co dělá jejich dávná láska ze školy, nebo nekoukal na Facebook svého partnera ze střední, ať hodí houbou! Jít v takové chvíli na třídní sraz znamená stanout „obklopeny lidmi, kteří pomáhali formovat naše raná léta, a dočasně pozastavit životy, které jsme si vybraly, a prozkoumat ty, které jsme odmítly“.

Láska z třídního srazu není pro ztroskotance, ale pro odvážné: třídní sraz je na pár hodin, vztah, který se na něm „upeče“, ale brzy ten první dojem zreviduje.

Jestli se vám pořád zdá, že si vymýšlíme romány, přečtěte si následující dva příběhy. Jsou autentické. A přesto plné lásky!

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Jak opravit lásku? Stojí to hodiny těžké práce, ale je to smysluplná investice

První příběh: Můj muž býval snaživec s ledvinkou

Markéta Davidová a Vojtěch Sedláček spolu chodili do jedné třídy celou základní školu. Tančili spolu na škole v přírodě, hráli scénky v hodinách angličtiny – a nic. Jiskra přeskočila až na třídním srazu po jedenácti letech. Dnes mají tři děti. A společné vzpomínky na učitele a bývalé spolužáky.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé potkali?

Má první vzpomínka, to je moment možná až ze třetí třídy, to nám bylo tak devět let. Vojtěch vynikal na naší hodině angličtiny, všechno věděl a furt se hlásil, což mě dovádělo k šílenství a závisti. Pak jsme spolu dokonce měli nějakou divadelní etudu v angličtině, jen my dva, měla jsem mu prodat hamburger a on mi ho vrátil, že v něm jsou brouci! Seděl v řadě u okna v uličce za mnou a já se na něj v jednom kuse otáčela a probodávala ho pohledem, protože se pořád hlásil. Velmi často nosil takovou oranžovou mikinu s klokaní kapsou a manšestráky a hlavně ledvinku, kterou měl denně, a podle toho, jak byla veliká, jsem si vždy říkala, že v tom má snad všechno na světě. Což mi později i potvrdil, že v ní měl opravdu vše na světě. Tuhle „úchylku“ má dodnes, miluje batohy, kde je plno kapes.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Pro krásu se musí trpět, říkaly babičky. Proč je to úplná blbost?

A kdyby vám někdo řekl, že ten snaživec s ledvinkou bude jednou váš manžel?

Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že s ním jednou budu mít tři úžasné děti, smála bych se.

Byl to drobný kluk, chytrý, ale já trpěla spíš na frajírky, tak jako většina mých spolužaček. Takže já jsem asi moc nezajímala jeho a on zase tolik nezajímal mě, byli jsme spolužáci, nic víc ani míň. On bydlel na druhou stranu chůze od školy než já, takže ani společné možnosti potkávání se po škole moc nebyly. A hlavně: byl přece kluk, a s klukama se tenkrát moc nekamarádilo.

Kdy jste se potkali znovu?

Na srazu po jedenácti letech. Bylo mi šestadvacet, naposledy jsem ho viděla ve svých patnácti v osmičce. Sraz uspořádala jedna naše spolužačka, skrz portál Spolužáci.cz, který tenkrát byl dost in. Ten sraz se konal kousek od naší školy v jedné restauraci. Strašně moc se mi tenkrát nechtělo tam jít.

Jaké to setkání bylo?

Pamatuju si, jak jsem přišla před školu a on tam už stál, v kabátu a čepici do čela, byl leden, koukla jsem na něj a říkám mu: „Sedláček?“ A on: „Davidová?“ Úplně vidím, jak moc mu ten kabát slušel. Myslím, že ho má pořád někde ve skříni, i když ho už dávno nenosí.

Čtěte také

Dělám si, co chci. Rodině to vadí

Čtěte také

Jana (55): Děti vyrostly a já se přestěhovala do USA. Rodina mě vydírá

A jak přeskočila jiskra?

Na sraz dorazilo jen pět dalších spolužaček a pak on. Všechny nás pozval na skleničku a opíjel nás. Pak mi jednou řekl, že už tam si vybíral, která by stála za rande. A očividně jsem vyhrála já, protože mě pak doprovodil v dešti domů a dali jsme si na sebe telefonní čísla. Pracovala jsem kousek od něj, v centru města, a dohodli jsme se, že třeba někdy zajdeme na společný oběd.

Hned další den?

Ne, čtrnáct dní se neozval!

Já jsem strašně napnutá, jak se to tedy semlelo?

No, po těch dvou týdnech mi napsal jednoduchou zprávu: „Oběd?“ Tak jsem ze zvědavosti šla.

Čtěte také

Dcera likviduje celou rodinu svou posedlostí

Čtěte také

Milada (55): Moje dospělá dcera je postižená uklízením! Nedá se to vydržet

Jaké to bylo?

Byl neskutečně galantní, což je doteď, to mě totálně ohromilo, protože ne všichni muži, s kterými jsem se do té doby setkávala, takoví byli. Pamatuju si, jak jsem přišla zpět do práce, a z toalety jsem hned volala své nejlepší kamarádce, že jsem se asi zamilovala. Že jsem byla na obědě s úžasným klukem. A vím, že jsem se jí hned ptala, jestli není ale trochu blbé, že je to můj bývalý spolužák ze základky. No a asi o měsíc a půl později jsme spolu začali vážně chodit. Brzy nato jsme byli s dalšími spolužáky na diskotéce a na bar za mnou přišla jedna naše bývalá spolužačka a povídá: Prosím tě, proč on na tebe furt tak kouká? O co mu jako jde? A já jí na to řekla: No víš, my spolu chodíme. Tak si šla dát panáka na mírný šok.

Je to výhoda, chodit s bývalým spolužákem?

Trochu je. Společné vzpomínky, zážitky. Byť je to zvláštní, ale on má z naší společné cesty základní školou trochu jiné vzpomínky a hlavně pocity než já. Ale je sranda si občas popovídat o učitelích, spolužácích, lyžáku či o školách v přírodě. Pak třeba v rádiu hraje písnička a oba víme, že v době, kdy to byl hit, jsme na ni společně tančili, zrovna třeba na té škole v přírodě, kdy nám bylo jen deset. Mimochodem, mám před očima doteď jeho řekněme dosti kreativní tanec s naší spolužačkou, se kterou se také občas vídáme i dnes a vždy se tomu všichni, no možná víc já a ona, zasmějeme.

Jak dlouho už spolu jste?

V březnu to bude čtrnáct let, co jsme spolu, třináct let manželé. Už jsme byli na pár akcích, kde byli i naši ostatní spolužáci. Všichni už to vědí a spousta z nich nám i byla na svatbě.

Komentují to ještě nějak?

Myslím, že to vůbec nikdo v našem věku už neřeší. Spíš to dáváme k dobru na akcích, třeba na grilování se sousedy nebo na narozeninách našich dětí. Jako kuriozitu ukazuji lidem naše dvě fotky z focení tříd. Jedna je z první, druhá tuším ze třetí třídy. Jen málokdo nás tam najde. A i poté, co jim nás ukážu, kroutí hlavou. Vtipné je ale to, že na těch fotkách, kde je vždycky celá třída, stojí on vždycky za mnou. Náhoda? Spíš osud!

Čtěte také

Iva Hadji MOUSSA miluje léto

Čtěte také

Iva Hadj Moussa: Co je to život? Vlastně jen nekončící řetězec problémů k řešení

Druhý příběh: Velkým přátelstvím začala naše láska…

Šárka Lolková se dala se svým manželem Honzou dohromady na třídním srazu po deseti letech od základní školy. Měla před státnicemi na vysoké – a protože jí staronový kluk popletl hlavu, státnice napoprvé neudělala.

Honzu jsem poprvé poznala v šesté třídě na základní škole, kam jsem přestoupila odjinud. Nevím, jestli jsem se mu líbila, nic jsem neregistrovala. Spíš jsme byli kamarádi. On ode mě opisoval úkoly. Mně se moc nelíbil, měl vysunutou dolní čelist, ale bylo na něho spolehnutí. U spolužáků i učitelů byl oblíbený, dělával předsedu třídy. Já si víc všímala starších kluků a spolužáci anebo kluci stejně staří jako já mě moc nezajímali. Navíc mi přišlo srandovní jeho příjmení. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že budeme spolu, tak bych určitě nevěřila.

Po základní škole jsme se občas potkávali na diskotékách, kde jsme prohodili pár slov, víc se bavil s mojí kamarádkou. Každý rok jsme se potkávali na třídních srazech, ale nikdy jiskra nepřeskočila. Navíc jsme každý měli jiné vztahy. Pořád jsem ho brala jako fajn kamaráda.

Čtěte také

Ségra žárlí, že mě její děti mají rády

Čtěte také

Veronika (36): Neteře mě mají radši než svoji matku. Sestra mě za to nenávidí

Změna nastala na srazu po deseti letech, kdy jsme byli oba po rozchodu se svými partnery. Já jsem v tu dobu navíc nechtěla do žádného dalšího vztahu, chtěla jsem si dát prostě pauzu. Možná mu ta moje nedostupnost imponovala. Studovali jsme oba vysokou, on měl po operaci čelisti a já jsem si poprvé všimla, že je vlastně hezký kluk, a přitom je pořád stejně fajn.

Po srazu mi začal psát, občas jsme zašli na pivo. Já se připravovala na státnice, takže jsem naše srazy ze začátku brala jako zpestření dne. Několik týdnů jsme se takhle kamarádsky scházeli, povídali jsme si o základce a bylo to moc milé, vzpomínat na tu dobu. Měli jsme si toho hodně co říct a na naše setkávání jsem se začala hodně těšit. Až jsem jednoduše zjistila, že jsem se do kamaráda zamilovala. On do mě prý o něco dřív.

Po státnicích (neúspěšných, protože jsem byla myšlenkami mimo) jsme spolu začali chodit a brzy nato i bydlet.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Rada Vacátko: Kdo byl inspirací k seriálu o prvorepublikových detektivech?

Společní kamarádi byli překvapení, když jsme spolu randili, asi ani nevěřili, že nám to vydrží. Každopádně nijak to špatně nekomentovali a nakonec si zvykli, že jsme spolu. Po dvou a půl letech jsme se vzali a na svatebním oznámení jsme měli napsáno: „Velkým přátelstvím začala naše láska, velkou láskou končí naše přátelství.“

Nyní máme dva chlapečky, domeček a pořád se máme rádi jako na začátku.

Čtěte také

Miroslava Šafránková svou starší sestru Libuši milovala.

Čtěte také

Miroslava Šafránková: Princezna, která slavnější sestře Popelce nikdy nezáviděla