Štěpán se v maturitním ročníku zamiloval do svojí spolužačky a byla to velká láska. „Když mi poprvé představil Gábinu, říkala jsem si, že je to taková ta první láska, která nebude mít dlouhého trvání. Začali spolu chodit, když jim bylo 18. Gábina u nás byla často, ale kromě pozdravu se se mnou moc nebavila, i když jsem se snažila najít nějaké zajímavé téma. Ptala jsem se Štěpána, jestli proti mně něco nemá, ale říkal, že ne, že je jen stydlivá,“ říká Lenka. První velká láska nakonec Štěpánovi a Gábině vydržela a po několika letech Lence řekli, že jsou zasnoubení a chystají svatbu.

Čtěte také

Hlídáte vnoučata? Měla by to být radost a ne povinnost

Čtěte také

Je hlídání vnoučat povinnost? Ne, nikde v Evropě to prarodiče nedělají tak často

Rok jsme bydleli společně

„V té době neměli kde bydlet, tak jsem se jim nabídla, že by prozatím mohli být u mě, byt mám velký, takže jsem byla vlastně ráda, že v něm nebudu sama, a také jsem jim do začátku chtěla pomoci a říkala jsem si, že s Gábinou prolomíme ledy a budeme si více rozumět, když už je součástí rodiny. Nic moc se ale nezměnilo.“ U Lenky bydleli novomanželé více než rok, pak Štěpán sehnal bydlení přes kamaráda a nastěhovali se do podnájmu, který byl nedaleko Lenčina bytu.

Čtěte také

V menopauze může řada žen pociťovat smutek či úzkost.

Čtěte také

Menopauza a psychika. Proč se mohou objevit úzkostné stavy a deprese?

Těšila jsem se na roli babičky

Po třech letech od svatby Gábina otěhotněla. „Měla jsem velkou radost a těšila jsem se na první vnouče, představovala jsem si, jak ho budu hlídat, chodit s ním ven a rozmazlovat ho. Když se Honzík narodil, chtěla jsem za Gábinou do porodnice, ale Štěpán volal, že si to nepřejí, ať počkám, až přijedou domů. Mrzelo mě to, ale respektovala jsem jejich přání.“ Na první návštěvu šla Lenka až po šestinedělí a trvala asi jen půl hodiny. „Gábina mi řekla, ať se nezlobím, ale že jsou unavení. Tak jsem se zdržela jen chvilku a šla jsem zatím domů, ale měla jsem radost, že jsem Honzíka viděla aspoň chvilku, a těšila jsem se, že s ním brzo vyrazím ven v kočárku,“ říká Lenka.

Čtěte také

Čtěte také

Domácí násilí zhoršují mobily, které násilníci kontrolují. Aplikace tomu zamezí

Proč nemám chodit na návštěvu?

Vždycky když Lenka navrhla, že malého pohlídá nebo navštíví, objevil se nějaký důvod, proč to není možné. Jednou to byla únava, pak nemoc, dovolená… „Bylo jasné, že nechtějí, abych k nim chodila. Když jsem si to plně uvědomila, hrozně mě to ranilo, těšila jsem se na vnoučka a teď si ho nemůžu ani pochovat. Zavolala jsem Štěpánovi a zeptala jsem se ho, proč se mi vyhýbají,“ svěřuje se Lenka. „Štěpán se chvíli vykrucoval, že to není pravda a že byl Honzík nemocný – zase dokola ty samé výmluvy. Pak ale přiznal, že si Gábina nepřeje, abych k nim chodila, protože si se mnou nerozumí. Rozbrečela jsem se a zeptala jsem se ho, co si myslí on, že na to přece mám právo. Štěpán řekl, že si s ní zkusí promluvit. Už je to několik týdnů a stále se nic nezměnilo.“

Pohled odborníka: Libor Činka, psychoterapeut a hypnoterapeut 


Lenka zmiňuje, že se od počátku snažila s Gábinou navázat komunikaci na nějaké zajímavé téma, ale nedařilo se jí to. Jednou z překážek komunikace obecně jsou podvědomé programy, které rozhodují o tom, na co člověk slyší. Existují tři základní typy lidí, podle toho, jakou komunikaci preferují. Například zrakový a pocitový typ může slovně komunikovat výrazně méně než slovní – auditivní typ. Je možné, že Gábina je pocitový, tzv. kinestetický typ, který nemá potřebu si moc povídat. Takoví lidé vnímají a komunikují jinak než zrakový a sluchový typ. To neznamená, že nemluví, ale reagují na slovník, který je plnější pocitů a emocí. Kinestetici se méně dívají druhým lidem do očí, protože oční kontakt pro ně není tak důležitý jako prožívání. Jejich mluva může být pomalejší. Zrakový typ naopak potřebuje oční kontakt, mluví často rychle a popisuje hlavně vše, co je vidět.

Často se setkávám s případy, kdy mezi sebou mají rodinní příslušníci problémy nikoli proto, že by se neměli rádi, ale proto, že komunikují rozdílnými styly. Pro vznik komunikace, kde si lidé budou naslouchat, je důležité ovládnout umění takzvaného raportu. Jde o postupy vytvoření komunikačního mostu, který umožní domluvit se v jakékoli situaci. Základem raportu je odsunutí jakýchkoli svých zájmů a zvědavé naslouchání, které umožní zmapovat si svět druhého a začít jej chápat. Teprve pak je možné velmi jemnými manévry upravovat směr komunikace. To je něco, co je potřeba velmi dobře načasovat na dobu, kdy je druhá osoba (Štěpán, Gábina) sdílná, kdy je v rozpoložení, kdy navázání komunikace vnímá jako přirozené a nikoli spojené s nějakou snahou.

Lenka by měla být trpělivá a vytvořit větší pauzu ve snaze pečovat a „rozmazlovat” vnoučka, protože možná to je právě to, čemu se chtějí mladí vyhnout. Je důležité pozorným nasloucháním zjistit, jakou mají Štěpán a Gábina představu o zdravé výchově. A zároveň myslet na sebe v jiných rolích, než je babička. V 55 letech mají lidé před sebou ještě několik desetiletí života, které je možné naplnit třeba tím, co člověk odsunul při výchově dětí. Oživit dřívější koníčky či přidat do života nové. Člověk se může takříkajíc znovuzrodit a žít naplněný život. Takové rozpoložení mu umožní maximálně moudře rozvíjet komunikaci a respektující vztahy. 

Kontakt: www.liborcinka.cz