Jste důvěřivý člověk?
Celý život se s tím učím pracovat. Dost dlouho jsem byla hodně naivní, což s důvěřivostí souvisí. Pak jsem pochopila, kolika lidem jsem nalítla, a nastala fáze s druhým extrémem, tehdy jsem zas nikomu nevěřila…
Čím se to dá vybalancovat a najít správnou míru?
Zkušenostmi, větším zájmem o různá témata, střízlivostí v myšlení, zdravým odstupem, udržováním osobní bubliny a nadhledem.
I věkem?
Určitě. Je to věc věku a zkušeností.
Takže byste se nevrátila o deset let zpátky?
Zastavit stárnutí nebo být o osm let mladší by mi nevadilo. Ale s dnešními zkušenostmi. Díky nim už se pohybuji jinde, pracovních možností je čím dál víc. Navíc jsem se teď ocitla v další fázi svého osobního života a z tohoto titulu jsem na jednu stranu osvobozenější, mám větší nadhled. Cítím se vlastně čím dál líp.
O jaké životní fázi mluvíte?
Žiju s dětmi, ale bez partnera. Bylo to vykoupené různými daněmi, ale zároveň je to pro mě v mnohém cenné. Je to rozhodně další zajímavá zkušenost, která přináší spoustu pro mě nečekaných momentů a jiných stavů duše. I když ten předěl ze začátku nebyl lehký, tak nemůžu říct, že bych v tom viděla jenom negativa.
Je úžasné, jak to berete. Vyprávíte mi o rozchodu a vyjmenováváte pozitiva, která vám to přineslo.
Ano, dnes už v tom nacházím spoustu plusů a nově objevených momentů a nových podob života. Ale také je to tím, že je moje duše už v tuhle chvíli v další, klidnější a ošetřenější fázi.
Je to zcela poprvé, co se o rozchodu veřejně zmiňujete.
Ano, a je to možná i proto, že Vlastu čtou hlavně ženy, a já nejsem zdaleka jediná s podobným životním příběhem. Sama jsem byla překvapená, že se to stalo, protože to rozhodnutí nepřišlo z mojí strany.
Co se stalo?
Konkrétně to rozebírat nechci, nezlobte se. Prostě je to tak, jak to je.
Žijete sama už delší čas. Kdy jste dospěla k jakési harmonii?
Nejsem asi úplně schopna to časově určit, ale plus minus asi po roce. Po nějakém vnitřním vývoji jsem se postupně probouzela do pocitu jiné sebeúcty, jiného nahlížení sama na sebe, objevení sama sebe.
Proč to do té doby nebylo možné?
Protože zvlášť žena je v tlaku dnešní doby semílaná touhou po seberealizaci a zároveň funkčnosti rodiny. A já se snažila obojí skloubit, a když se na to dívám zpětně, tak mi z toho vychází, že jsem vůbec nevěnovala čas sobě, ve smyslu vnitřní péče. Zapomínala jsem, kdo jsem já, snažila jsem se často vyhovět ostatním, a to včetně mých rodičů nebo i mého muže.
Člověk přemýšlí, co se stalo, co bylo důvodem rozluky, probírá to shora dolů a zpět. Na co jste za ty dva roky přišla?
Myslím, že dysbalance jsou logickým doprovodným jevem v každém manželství. Záleží na ochotě obou partnerů na tom pracovat.
Samozřejmě pestrost mojí práce ve vztahu k partnerskému a rodinnému provozu je náročným faktorem, ale buď máte v tom druhém oporu, nebo ne. Ve finále je to tedy o tom, jaká jsme kdo osobnost a jak se ve vztahu vypořádáme hlavně každý sám se sebou. Takže se dá říct, že teď už to beru jako nějaký logický vývoj, který přestože mi toho spoustu vzal, tedy hlavně jsem to vnímala jako újmu pro mé děti, tak mi toho spoustu dal.
V jakém smyslu?
Ve smyslu osobního vývoje, přemýšlení o sobě, věnování se vnitřně sama sobě, uvědomění si podstaty sama sebe, kdo vlastně jsem, možná i nějaký rozměr znovunalezení jakéhosi vnitřního klidu. K čemuž mi pomohla určitě i cesta do Peru, kam jsem poměrně záhy po tomto životním předělu odjela.
Co jste tam dělala?
Měsíc jsem víceméně sama cestovala. Nejdřív jsem tam jela z důvodu nějaké fyzické očisty, ale nakonec mi po psychické stránce cesta hodně dobrého přinesla. Ve finále jsem samozřejmě pochopila, že mi to bylo shůry naděleno v pravý čas.
Jste věřící?
Nejsem klasicky věřící, ale věřím v nějakou vyšší moc nebo sílu, možná andělskou. Ať si to každý nazývá podle svého, ale já po určitých zkušenostech v nějaké anděly věřím, protože se mi nejen v Peru staly těžko vysvětlitelné věci, a kdybych je nezažila, tak tomu nevěřím. Takže si od určitého momentu myslím, že každý má tolik andělů, kolik si dovolí zasloužit.
Co se stalo v Peru?
Potkala jsem někoho, kdo mě provedl nebo uklidnil během velké části cesty a kdo mi ukázal na svém příběhu, že když chcete, tak je všechno možné. Ale konkrétní být nemůžu, protože je to strašně křehký, citlivý a intimní zážitek ve smyslu toho, jak na to celé reagovalo i moje tělo. A myslím, že mi to mělo ukázat, že když budu chtít, bude o mě vždycky postaráno, že se není čeho bát, že můžu jít cestou i sama, že k tomu nepotřebuji někoho, kdo se bojí možná sám sebe. Je to nepopsatelné, ale je to bohatá zkušenost a dnes už asi vím, proč se to všechno stalo, co mi to mělo ukázat. Že všechno je možné, není důvod se bát, a už vůbec ne sám sebe.
Tak to je hodně silné poznání.
Zkraje jsem myslela, že to nezvládnu, pak se mé zážitky najednou skládaly jako puzzle a já pochopila, že nic není náhoda. A dnes se cítím paradoxně možná nejlíp v životě. I když to nebylo zadarmo.
Pro vaše syny to taky nebyla procházka...
No hlavně pro ně. A proto já jsem v první fázi ošetřila samu sebe, abych pro ně mohla zůstat pevnou oporou, věděla jsem, že to bude nutné. Že nepotřebují doma někoho, kdo pláče u sklenky vína. Bylo to jako v letadle, nejdřív nasaďte masku sobě, až potom dětem. To jsem udělala.
Myslíte si, že dnes už jste pro vaše syny oba s manželem pevné body?
Nechci manžela posuzovat, ale rozhodně vím, že kluky miluje natolik, aby jim vždycky pomohl a udělal pro ně to, co bude v jeho schopnostech v danou chvíli. Ale co se týká opory morální a psychické, to si říct netroufám, protože mám pocit, že už jsme každý na jiné lodi, co se celkového pohledu na život a svět týká.
Už si dokážete vedle sebe představit nového partnera? Nebo už někoho máte?
To si nechám pro sebe… Myslím si, že je každého věc, jak to má, takže to je tajemství. Ale pro moji životní fázi to není zas tak podstatné. Pochopila jsem, že jde momentálně hlavně o sdílení s lidmi, kteří jsou mi blízcí humorem a naladěním, a těch mám kolem sebe dost.
Opravdu jste v Dejvickém divadle tak skvělá parta, jak mi svorně všichni vaši kolegové a kolegyně tvrdí?
V těchto životních situacích je strašně důležité mít kolem sebe v práci lidi, kteří vás baví. Humor, který spousta čtenářů zaregistrovala ve Zkáze Dejvického divadla a Čtvrté hvězdě, to je terapie, ať chcete nebo nechcete. Hlavně naši kluci, myslím teď hlavně Vaška Neužila s Jardou Pleslem, ti umí zlehčit opravdu úplně všechno a to tak chytře, že se prostě nemůžete nesmát. Oni mají nadhled, umí si z různých životních situací udělat hrozně chytrou a zároveň lehkou legraci. Beru to jako dárek a zázrak, že tam máme tuhle partu.
Ale tatínek se ze začátku na váš příchod do Dejvického divadla moc netvářil, že?
Já jsem v Dejvicích hostovala v režii Lukáše Hlavici v Bratrech Karamazových. Takže táta coby tehdejší umělecký šéf musel Lukášovi povolit, že budu hostovat pod jeho střechou, a už to mu bylo nepříjemné, byť nešlo o jeho režii. Karamazovi měli velký úspěch, a tak jsem dostala šanci ještě na představení Oblomov, což už režíroval táta. Tím se rozjela naše dejvická spolupráce.
Měla jste z tatínka respekt?
Z komunikace s ním, a ještě k tomu před Ivanem Trojanem, který byl tehdy mou modlou, jsem byla samozřejmě vyklepaná. Bylo to hodně napínavé, ale ani jeden mi nedal možnost myslet na věci okolo. Ta práce byla tak intenzivní, koncentrovaná a přísná, že jsem neměla čas myslet na to, že to je můj táta a Ivan Trojan.
V Dejvicích je možná tak dobrá parta taky z důvodu zvláštního „přijímacího řízení“. Jak to funguje?
Vždycky to bylo tak, že v rámci přizvání na hostovačku se hromadně řešilo, zda se vzájemně cítíme a stojíme o pokus to zkusit dohromady. Ani já to neměla jinak, byť tomu někdo nemusí věřit.
Z téhle věty mám pocit, že jste se musela vždycky dvakrát tolik snažit, abyste všem ukázala, že nejste protekční holčička.
To je pravda, měla jsem vnitřní potřebu to s kaž dou premiérou dokazovat, že jsem to nastudovala, jak nejlíp jsem uměla. Myslím, že pak už jsem budovala svoji pozici zkušenostmi s jinými režiséry. Měla jsem štěstí, že jsem si mohla vyzkoušet celou škálu charakterů.
Neodrazovaly vás v dětství od povolání umělce všední starosti spojené třeba s učením textu?
Ne, a to z jednoho prostého důvodu, rodiče nám tohle vůbec neodkrývali, my jsme rozhodně nebyly děti, které by trávily čas po divadlech a hereckých šatnách, naopak. Vždycky jsem měla pocit, že nám chtějí dát co nejvíc „normálního dětství“. Mezi herce jsme chodili jednou za rok na Mikuláše.
A kdy jste přišla na to, že chcete pokračovat v jejich stopách?
Měla jsem krátkou fázi v pubertě, kdy mi povolání herečky připadalo trapný, další fázi, kdy jsem se o to nezajímala, a na gymnáziu mě začalo najednou zajímat, co to vlastně obnáší. A taky s vývojem a mým zráním se najednou probouzel nějaký genový vklad, který podle mě neznamená nutně talent, ale touhu to zkusit. To je velký rozdíl, řada hereckých dětí má pocit, že jejich touha a chuť to zkusit je rovnítkem k talentu, ale to je často ten kámen úrazu.
Jste dcera herečky a režiséra. Opravdu jste neměla žádnou výhodu?
Jedno plus jsem měla. Máma byla v angažmá v Labyrintu, dnešním Švandově divadle, s Věrou Galatíkovou, která byla geniální pedagožka a herečka. Máma ji požádala, zda by se na mě nepodívala, jestli to v sobě mám, a případně mě na DAMU připravila. To bylo skvělé.
Rodiče vás tedy neodrazovali, ale pomohli.
Když viděli, že jsem se rozhodla přijímačky zkusit, tak mi to nezakazovali. Ale zpětně vidím, že táta se strašně bál, takže dělal takzvaného mrtvého brouka. Dělal, že nic neslyší, nevidí, že se ho to absolutně netýká. A protože jsem už ty souvislosti vnímala, podala jsem si přihlášku na činoherní větev, nikoliv na alternativní, kde učil můj otec, abych se mu co nejvíc vyhnula.
Bojovala jste s tátovou povahou třeba v období dospívání?
Samozřejmě, ale spíš ve smyslu pubertální nevědomosti. Tím tátu nechci omlouvat, protože si myslím, že ve spoustě věcí mohl být pro mě a mé dva bratry čitelnější. Byla jsem nejstarší, a navíc holka, takže jsem to vzhledem k jeho specifické povaze neměla úplně lehké. Cestu jsme k sobě hledali, kecala bych, kdybych řekla, že ne. Hledali jsme ji docela spletitě, zvlášť v pubertě.
Na pódium jste se nečekaně postavila ještě na gymplu, že?
To byl vlastně můj impulz k přijímačkám. Náš taneční soubor tančil křoví v Hřebejkově filmu Šakalí léta. Jednu z vedlejších rolí tam hrála Petra Špalková a všimla si mě. Tím se opět potvrzuje, že nic není náhoda. Oslovila mě s tím, že ji bavím a že v Divadelním spolku Kašpar potřebují záskok do hry Ondina na jednu z Rusalek. Koukala jsem na ni jako blázen, nikdy jsem nestála na jevišti, neuměla jsem mluvit, tohle jsem brala jako troufalost, cítila jsem respekt, strach, obavy, brala jsem to jako obrovskou drzost, takže jsem jí to vlastně nejdřív rozmlouvala.
Nakonec jste se postavila vedle hereckých bardů, jako jsou Bohumil Klepl, Jan Potměšil a Radek Holub.
Tehdy jsem našim zakázala tam jít. Pak jsem to v nějakém polooparu odehrála, proběhlo to víceméně dobře a při děkovačce jsem najednou zahlédla v šesté řadě otce. Prostě to nevydržel. Byl vykulený, ale tleskal a než jsem sešla dolů, už byl pryč. Ale mluvila s ním Petra a prý jí řekl něco ve smyslu „No, tak to ti teda pěkně děkuju“ a odešel. Ale celé to bylo v dobrém, myslel tím, že teď je jasné, že do toho asi padám. Měl o mě samozřejmě zároveň strach, protože moc dobře věděl, co to povolání obnáší. Je to vlastně hrozný život, furt někde v prachu, zkoušky, zájezdy, nejistota, kdy a co a s kým budete hrát a kdo vás bude chtít.
Napsala jste si druhou vysokou školu, nebo byste šla pracovat?
Víc jsem počítala, že se nedostanu, takže jsem už měla rozjednaný rok v Anglii coby au-pair. Po roce bych to buď zkusila znovu, nebo jsem přemýšlela o studiu žurnalistiky. Dneska si ale umím představit, že bych byla dobrá produkční, protože na vývoji rodinného provozu vidím, že mám dobré produkční schopnosti, umím věci vyřídit a vyjednat, diplomaticky jednat s lidmi.
Na DAMU ale rozhodli, že z vás má být herečka.
Když jsem zjistila, že jsem se dostala, byla jsem hodně překvapená, nicméně jsem věděla, že věk hraje u herečky roli, takže jsem studium nechtěla odkládat, do Anglie jsem tedy jela jen na tři měsíce a na podzim jsem nastoupila na DAMU.
Mluvily jsme o tatínkovi, říkáte, že drží pocity spíš v sobě, jaká je maminka?
Máma mi fandila. Asi to vychází jednak z její povahy a taky z toho, že je sama herečka, takže to vnímala jinak než táta, který tehdy vůbec netušil, že z něj coby režiséra bude po padesátce i herec. Máma umí být i kritická, ale umí i pochválit. Její podporu jsem cítila.
Přestože k divadlu byla cesta víceméně bez obtíží, jak strastiplná byla k filmu?
V době mých začátků se teprve rozjížděla spousta dnes už velmi respektovaných castingových agentur. Měla jsem na řadu věcí a setkání štěstí, zároveň ale byla konkurence. Jsem z generace Aničky Geislerové a Táni Vilhelmové, takže nemusím vysvětlovat, jak to bylo těžké. Castingy ale byly a jsou důležité. Chodí na ně i dnes známí herci, aby se zjistilo, jak si sednou v dialozích s partnery, což je pro mě zajímavá zkušenost, která mi může něco dát, i když mě nevyberou. Teď jsem zrovna dělala jeden těžký casting, který byl do hloubky, zkoušeli jsme různé polohy, i to mě učí.
Už na castingu dáváte do pléna nápady?
Už umím přemýšlet o roli, o scénáři, na casting jdu už s nějakou představou. Zkušenost mě vede k tomu, že mohu rozmlouvat o roli s režisérem, mohu říct, že některou roli lze hrát různými způsoby. Zda je pro režiséra ta postava kráva, nebo chytrá holka, která si vědomě hraje se situa cí a vlastně to kráva není.
Když mluvíte o krávě, zbožňovala jsem vás v seriálu Až po uši.
Děkuju, ale to už byl takový extrém, že jsem se už chvilku sama sebe bála, zda to není už moc a kam to vlastně vede. Pohráli jsme si s tím hlavně po stránce textové, hodně se měnilo, myslím k dobru věci, třeba i v den natáčení. Ta parta byla opravdu silná, Jirka Havelka, Anča Geislerová, Anča Polívková, Radek Holub...
Hrajete raději takové potvory, nebo spíše pozitivní postavy?
Jsem přesvědčena, že vždycky záleží na scénáři, to je základ, který tvoří sedmdesát procent úspěchu, nebo neúspěchu. S chytrým scénářem se dá pracovat mnohem víc do hloubky, rozvíjet charaktery postav a situace, jestliže obsahuje nápad, hloubku a přesah. Velmi mě v tomto ohledu naplňovali Zrádci. Ti mě bavili snad nejvíc ze všech dosavadních natáčení.
Zrádci vstupují na obrazovky České televize příští rok v únoru. O čem budou?
Scénář této šestidílné celovečerní minisérie napsal Miro Šifra, autor seriálu Rédl. Shrnula bych to jako takové temné psychologické kriminální drama, které se točí kolem působení současné vietnamské drogové mafie, která je provázaná s českou drogovou mafií. Je to i o marném boji s větrnými mlýny, protidrogová policie na něco přijde, stopa zase zmizí, někdo odletí, lidé se vymění, stále dokola. Kromě zápletky se rozvíjejí zajímavě i charaktery postav.
Koho hrajete vy?
Policejní analytičku, která se vrací po mateřské do práce a nechtěnou shodou okolností je najednou v terénu. Ocitne se ve vleku nelegální linky příběhu, zároveň legální linky a ještě osobní roviny. Což jsou pro herečku žně.
Takže se nedá jednoznačně říct, zda jste pozitivní. nebo negativní postava?
Ne. Je to celé nejednoznačné, nejen u mojí postavy, ale u všech. Všichni jsou namočeni do nějakého příběhu zčásti svou vinou, zčásti vývojem událostí a teď jde o to, jak se s tím kdo popere. Nic není černobílé.
Policajtku hrajete poprvé. Jaké to bylo?
Byla to zajímavá zkušenost, musela jsem se učit se zbraní a podobně, ale naštěstí nic velkého, tohle není parketa, ve které bych se cítila silná. Větší gros postavy je v charakteru, že je to máma a manželka, která se najednou ocitne na poli boje za nějakou pravdu a morálku, boje až skoro takové Johanky z Arku, válečnice, která jde sama za sebe do první linie.
Umíte si sebe představit v takové profesi?
Jo. Dlouho jsem si myslela, že ne, ale asi by mě to bavilo. Poznala jsem tam kluky policajty, kteří mi byli sympatičtí a blízcí, zdravě nohama na zemi, stateční, neohrožení. Bylo mi s nimi dobře, umějí mluvit na rovinu.
Jste raději v mužském kolektivu než v ženském?
Jak kdy, ale i když to nebývalo, tak poslední dobou jsem asi raději v tom mužském. Ale záleží samozřejmě na konkrétním kolektivu. Mám nejužší partu kamarádek, ale záleží také na tom, jak se člověk probudí. A nemluvím o ničem sexuálním. Chlapi jsou někdy přímější a s věkem rozeznáte, kdo vás jako ženskou respektuje a kdo ne. Ale každý den to může být jinak.
Jak to máte se sebevědomím?
Měla jsem tendence si nevěřit, nevím, do jaké míry to bylo tím, že třeba táta neuměl tak chválit, což mu teď ale nechci vyčítat. I když to s tím myslím může souviset. Ale samozřejmě člověk se to časem naučí vnímat jinak, rozkryje důvody. Je to věc práce na sobě. Samozřejmě k sebevědomí pomohou úspěchy, ale myslím si, že i kdybych neměla tolik štěstí, je to hodně věc zrání a životních zkušeností. Člověk pochopí, že se musí naučit si sám sebe vážit a mít se rád. Mít se rád je důležité. No, a když se rád nemá, tak se to odrazí na ostatních. Bez ohledu na moje pracovní úspěchy jsem si už dřív všimla, že když zůstávám vnitřně takzvaně u sebe a nic neočekávám a jenom se věnuji vnitřní péči a tomu, jak se mám ten den ráda, tak se to odráží na tom, jak mě vnímají ostatní.
Lenka Krobotová (42)
Lenka Krobotová (42)
- Narodila se v roce 1977 v Plzni herečce Haně Doulové a režisérovi Miroslavu Krobotovi.
- Vystudovala činoherní herectví na DAMU.
- V roce 2000 se stala členkou souboru Dejvického divadla.
- Za roli Jaruny ve filmu Díra u Hanušovic získala Českého lva.
- S muzikantem Václavem Havelkou má syny Šimona a Eliáše.
ZDROJ: časopis Vlasta, Rozhovor vyšel v časopise Vlasta 18. 12. 2019 a vedla jej Veronika Kábrtová
