Vztah přírody a duševního zdraví zkoumá věda zvaná ekopsychologie. A výsledky výzkumů vycházejí docela děsivě: lidé potřebují k životní pohodě trávit minimálně hodinu denně venku mezi zelení, ve větru, pod širým nebem, obklopeni co nejpřirozenější krajinou. V průměru přitom trávíme venku pouhou hodinu týdně – tedy sedmkrát méně, než by naše tělo i duše potřebovaly. Především obyvatelé měst často trpí zdravotními obtížemi, které by pomohl léčit, či dokonce by je úplně zažehnal častější a hlavně delší pobyt v lese. Jak to udělat, abychom se vrátili k divočině a tím i sami k sobě?

Čtěte také

Možná začínáte být trochu sobecká a konečně myslíte na sebe

Čtěte také

Proč se vám chce v padesáti objímat stromy? Protože znova začínáte!

Buďte divocí

Skupina mladých lidí jde krajinou. Na zádech batohy, na nich kotlíky, spacáky. Večer se utáboří, uvaří si na ohni, vodou musí šetřit, pramen mají podle mapy potkat až zítra. Večer si povídají u ohně, zalezou do spacáků, ráno se probudí pod zelenými větvemi a modrým nebem. Ptáci je rušili už od svítání. Rušili? Pro mnoho účastníků kurzu to byl balzám na jejich bolavé duše. Mezi lidmi je většina těch, kterým říkáme problémoví. Mají zkušenosti s drogami, útěky z domu, alkoholem, nedodělali školy. Jejich výlet je součástí dlouhé cesty, na níž ovšem tahle terapie divočinou hraje podstatnou roli. „Je to neuvěřitelné, ale sto procent z našich klientů si do roka od zahájení Wilderness therapy najde práci nebo se vrátí zpátky do školy,“ vysvětluje Jo Robertsová z nadace Michiganské univerzity, která se terapií divočinou dlouhodobě zabývá.

Výsledky ovšem nemá jen s problémovou mládeží, divočina vítězí i tam, kde selhávají antidepresiva u manažerů a manažerek nebo u vytížených matek. Robertsová má vypočítáno, že s investicí pěti tisíc liber do terapie divočinou se společnosti vrátí dalších sto tisíc na patologických jevech, které se díky „procházce lesem“ prostě nestanou – a nepotřebují tedy nápravu, sociální zásahy nebo medikaci.

Čtěte také

Někteří muži se prostě nechtějí rozhodnout

Čtěte také

Proč je nevěrný, i když je s vámi šťastný? Co změnit po 20 letech vztahu

Terapie divočinou je mladý obor, který pracuje se starými věcmi: s půdou, stromy, vodou, kamením, s rytmickou chůzí, se soběstačností. I v Česku už podobné iniciativy vznikají. Dokonce jsou schopné i u nás, nejenom v kanadských lesích, najít místa, kde je možné několik dní jít a nepotkat jinou živou duši. Jenomže jich není mnoho. Zatímco trvale zabetonovaných a zaasfaltovaných krajin u nás máme přes čtyři procenta, divočina pokrývá Česko ani ne z jednoho procenta území. Podle mnohých vědeckých zpráv nás právě přemíra umělého prostředí dělá nešťastnými, nebo dokonce agresivními, zatímco divočina léčí. A je nutné, aby „nemocní z civilizace“ měli i v budoucnu kam jezdit na léčení. Nebo raději za prevencí.

KAM JET: Rychlebské hory

Poté, co místní krajina zrodila Aloise Nebela, už tady není tak pusto jako dřív, i tak jsou Rychleby jedním z koutů Česka, kde je možné zažít skutečný klid a samotu. Dokonce před pár lety zrušili i jednu z místních železničních tratí. Přesto jsou tu turistické značky: vydejte se třeba na Venušiny misky, zvláštní skalní útvar s výhledem na krajinu, nebo na Borůvkovou horu.

Čtěte také

V menopauze může řada žen pociťovat smutek či úzkost.

Čtěte také

Menopauza a psychika. Proč se mohou objevit úzkostné stavy a deprese?

Buďte bez peněz

Ozdravné jsou cesty českou krajinou i proto, že vůbec nemusejí být drahé. Nejezděte autem na přeplněné parkoviště pod hradem, vydejte se vlakem na předposlední malou zastávku a po turistické značce dojděte na konečnou. Stačí vám chleba v batohu a lahev s vodou. Mylně hledáme štěstí na luxusních dovolených, přitom stejně blahodárně může na duši působit i český les.

„K poznání, že nejkrásnější kouty naší přírody se skrývají doslova za humny mého rodného města, jsem došel po velmi dlouhé cestě. Trvala dvacet pět let. A začala díky mému dědečkovi, který mě od útlého věku víkend co víkend bral na svou mysliveckou chatu, trpělivě mě zaučoval do tajů přírody a krás myslivosti, učil rozpoznávat ptáky podle jejich hlasu, zvířata podle stop, změny počasí podle vůně ovzduší. Za těch bezpočet nocí, které se mnou strávil v lese, vystřelil jen jednou. Na nemocného a viditelně se trápícího srnce,“ vzpomíná Jiří Beneš, šéf monitoringu velkých šelem v republice. Podstatnou část své práce tráví v terénu, v lesích, kde stopuje rysy a vlky. Přitom má za sebou cesty po celém světě.

Čtěte také

Neumíte odpočívat? Naučte se to!

Čtěte také

Jste ve stresu? Kašlete na jedničkářku ve vás a začněte být lehkomyslná!

„Spojené státy, Havajské ostrovy, Palestina. V žádném místě naší planety jsem ovšem nenacházel tu volnost, tu opravdovou přírodnost, kterou jsem měl z mládí zafixovanou z procházek s dědečkem. Oplocené pozemky v srdci národních parků, neskutečné množství odpadků, zákazové a příkazové tabule, masový turismus, deziluze – to byla skutečná tvář míst, jejichž zromantizovanou, a tedy od pravdy na hony vzdálenou krásu jsem si na základě cestopisných dokumentů představoval. Tohle jsem nechtěl. Chtěl jsem poslouchat ptáky, ležet půl dne v trávě, být v lese osamocen. Své touhy jsem zhmotnil v místech, kde se před mnoha roky začaly tvořit. Česká příroda i přes neustálý růst masového a především víkendového turismu stále skýtá dostatek míst, na kterých si můžete lehnout do trávy, prospat celý den nikým nerušeni. Můžete si užívat krásu ptačího zpěvu, jelení říje, vlčího vytí. Stačí sejít z turistické značky vedoucí na stezku v oblacích či k lesnímu baru,“ dodává Beneš.

Kde je jeho srdeční místo, kam chodí, jak sám říká, k lesnímu cvokařovi? „Neprozradím. Najděte si svoje vlastní. O to větší z něj budete mít radost. O to víc vám přiroste k srdci. O to hlouběji poznáte neskutečnou krásu naší krajiny, kterou pro její blízkost neprávem přehlížíme.“

KAM JET: Beskydy

V Olomouci sídlí hlavní štáb rysích a vlčích hlídek, najdete je na internetu www.selmy.cz. Každoročně pořádají několik školení, během kterých učí dobrovolníky chodit lesem (nejenom tím beskydským) a všímat si stop, které běžný turista ignoruje: tudy šla liška, tudy srnec – a tudy vážně rys? Vlci i rysi jsou plaší, zahlédnout je, to je zázrak, který chytá za srdce. Navíc jsou nesmírně užiteční, jejich přítomnost v lese řeší přemnožení vysoké zvěře, která má tendenci ničit malé stromky. Kurzy od „šelmařů“ jsou výborné ještě v něčem: kromě uspokojení z dobrovolničení sejdete díky nim z cesty. Pokud si běžně netroufáte opustit značené turistické trasy, abyste nezabloudili, tady vás to zaručeně naučí. Rysí hovínko totiž pod rozcestníkem KČT nenajdete.

Čtěte také

Čtěte také

Špatné vzpomínky: Má smysl je rozebírat a vracet se k nim?

Nebuďte smutní, chůze je lék

Milena Jesenská, statečná žena (zemřela v koncentráku, kde do poslední chvíle těšila své přítelkyně a pomáhala jim), novinářka a nadšená turistka, napsala v jednom svém fejetonu: „Věřte mi, není rozechvění ve světě, které by se nezrytmizovalo pevnou dobrou chůzí po neznámé silnici. Všecka neštěstí unesete na silnici. Jedna, dvě. Jedna, dvě. Neštěstí se dostává do pravidelných zákmitů, do pořádku, jedna, dvě, jedna, dvě. Neštěstí se pere s nohama, srdce říká: to bolí, a nohy povídají: svět je tady, svět je tady. Srdce se pomalu otevírá, převrací, něco se v něm překotí, přehází, pak urovná, uhoupá, najednou se srdce zasměje. Nohy bolest usmýkaly, je po ní, svět je tady, svět je tady.“ Její slova jsou tak trefná! Jesenská se odmítala zastavit – ne po pěti kilometrech, ale po dvaceti!

O skoro sto let později chodí krajinou spisovatelka Alena Ježková, která podnikla několik poutí do Santiaga de Compostela: „Nemusíte být psycholog, aby vám došlo, že na pětitýdenní cestě se mysl přepne do zcela jiného režimu. Asi už jen tím každodenním pohybem se člověku tělo dost aktivuje, energie začne proudit a ono je spokojené a funguje. My, kdo máme sedavé zaměstnání, ho přitom normálně nemáme v nejlepším stavu. Takže jít na cestu je ozdravné,“ vysvětluje.

KAM JET: Sněžka

Nemusíte rovnou do Santiaga (i když: přečtěte si knihu Nesmrtelná túra do Compostely nebo třeba cestopis Divočina, který vypráví o Pacifické hřebenovce, a vaše nohy vám nedají pokoj, dokud nevyrazíte na pořádně dlouhou pouť). Nechte lanovku lanovkou a jděte pěšky nahoru. Ale určitě mimo sezonu! Jděte brzy ráno, tak jak se to z úcty k horám sluší, vyrazte po šesté z Pece pod Sněžkou Obřím dolem, a dá-li Krakonoš, před devátou už se budete osamoceně kochat výhledy. Zrána bývá jasno, na časný oběd můžete být na Výrovce.

Čtěte také

Čtěte také

Báječný svět žen: Začněte si psát deník!

Buďte zvědaví a vyzkoušejte geocaching 

Jestli vás nebaví jen tak bloumat po cestách necestách, vyzkoušejte geocaching: to je taková celosvětová pokladovka pro dospělé. Stáhnete si aplikaci do mobilu a hledáte kešky (od slova cache), malé krabičky lépe či hůře ukryté v terénu. Jsou všude. A nenutí vás spěchat.

Najednou máte spoustu času chodit sem a tam na dvaceti metrech čtverečních, pořád dokola si opakovat nápovědu náležející té které kešce a říkat si: Přece to tady někde už musí být! Všímáte si jako indiáni jemně vychozených cestiček, nadzvedáváte kameny, koukáte do větví. A když pak kešku najdete, skáčete radostí – ale tiše, v úctě k okolí, keška je tajemství! A hned koukáte, kolik kilometrů od vás je ukrytá nějaká další. Kromě toho, že kešky dělají z obyčejné vycházky skutečnou výpravu za pokladem, se díky hledání a radosti z nacházení vyplavuje do těla endorfin, mysl je otevřenější a tělo šťastnější.

Čtěte také

Novinářka Renata Kalenská

Čtěte také

Glosa Renaty Kalenské o tom, proč nevěří horoskopům

KAM JET: Česká Kanada

Nejkrásnější kešku jsme našli v České Kanadě kousek od nádraží úzkokolejky v Hůrkách (už to zní jak z Hobita!), její tajemství samozřejmě neprozradím, ale podobně vychytaných kešek je po republice fůra. Tady je nějaká skoro u každého nádraží na trati Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Česká Kanada, tedy oblast mezi Slavonicemi a Hradcem, je plná turistických tras i cyklostezek. Jestli se chcete vyhnout davům a kešky už máte vysbírané, vydejte se po Graselově stezce. Grasel byl loupežník, skutečný pobuda, který sužoval jižní Čechy a jižní Moravu a severní Rakousko, žil v jeskyních nebo v místních vesnicích u pohostinných nebo slabých vdov a dopadl neslavně, ve Vídni ho nakonec popravili. Stezka je hodně dlouhá, ale napojit se dá kdekoli. Stavte se v Českém Rudolci na místní pivo, dejte si obří borůvky pod Vysokým kamenem a vykoupejte se v místních rybnících.

 Buďte bosí

„Myslím, že každý, kdo rád cestuje a chodí na výlety, časem narazí na místo, které je pro něj speciální. Kde nemáte kořeny, nemáte na něj žádné vzpomínky a ani jste tam v životě nebyli, a přesto se tam najednou cítíte příjemně, jako doma. I já takové místo mám: ač nepraktikuji chůzi na boso, tam mě to přinutilo zout si boty, projít se po padlém kmeni a prožít si mech, jehličí i kameny na vlastní plosky nohou,“ říká šéfka projektu Divočina z Hnutí Duha Jana Řídká.

Bosá chůze je lék sám o sobě, ve městě se ale bez bot chodí těžko: někdo „nedává“ civilizovanou špínu v podobě žvýkaček nebo plivanců na zemi, někdo se ostýchá bos nastoupit do tramvaje nebo vejít do obchodu. Veverkám a zajícům je tohle jedno, navíc žvýkačky vám v lese nehrozí. Prvních pár metrů nebude úplně příjemných, vyhněte se borovým šiškám (smrkové jsou o něco příjemnější) a kopřivám, nohy si ale obdivuhodně rychle zvyknou, a když takhle vydržíte chodit třeba půl hodiny, v botách už se jim pak znovu líbit nebude.

Jana Řídká se vrací ke svému srdečnímu místu v krajině: „ Nevím, jak to tam bude vypadat za deset nebo za sto let, nikdo to neví, ani lesní hospodáři, ani biologové. To moje místo se nachází v divočině, v Čechách, je ponecháno jen přírodě, nehospodaří se tam. Pokud jdete lesem, třeba krásným, ale hospodářským, můžete tušit, že tenhle strom se musí pokácet, protože brání v růstu tamtomu, který je rovnější nebo druhově vhodnější. Že jiný strom naopak zůstane, protože byl vybraný jako vhodný pro hnízdění ptáků. V divočině nevíte nic a to je na tom to krásné a trochu mystické. Možná to tam za deset let bude vypadat skoro stejně a možná přijde silný vítr a nějaké stromy popadají. Nevadí, k divočině to patří a pořád to bude ,moje‘ místo a já se tam budu vracet a sledovat, jak ho příroda přetváří,“ vysvětluje. To je jádrem péče o divočinu: žádnou péči nevyžaduje, naopak člověk se musí jen dívat. Nevadí divočině turisté, byť ukáznění? Ne – když se chovají slušně, příroda jejich stopy rychle zahladí.

Čtěte také

Čtěte také

Novodobé závislosti: Facebook, mobil, ale i zdravé jídlo! Jedete v tom také?

KAM JET: Údolí Křtinského potoka

O Macoše jste už asi slyšeli: jenomže lanovka, organizované jízdy na lodičkách a cesta dolů po asfaltce v zástupu turistů, to není to, co by uspokojilo duši toužící po divočině. Přitom o kousek dál v Moravském krasu vede jedna z cest, které jsou za divočinu dokonce oficiálně prohlášené – Údolí Křtinského potoka. Z Adamova do Křtin se vine potok a kolem něj cestička skrz Býčí skálu a kolem huti Františka, dole slyšíte silnici (nijak frekventovanou), přesto jste v divočině. Roste tady vzácný tis červený nebo některé druhy orchidejí. Cesta může mít patnáct i sedm kilometrů, dá se přizpůsobit vaší kondici – zkuste ale dojít až do Křtin. Tam stojí barokní chrám od Santiniho – a tak jako divočina je přirozeným chrámem, uhrane vás tenhle stánek zase jinak.

Co je divočina?

Divočina je definována jako místo o určité rozloze, kde jsou procesy ponechané jen samy sobě – člověk do nich nezasahuje. Neuklízí, netěží dřevo, nevysazuje nové stromky ani jiné druhy rostlin či zvířat, byť by byly ohrožené nebo na pokraji vyhynutí. Jde o to všímat si mechanismů, které příroda sama používá, aby byla skutečnou přírodou, ne civilizovanou krajinou. Ekologové dlouho chránili určité druhy – teď už je ale jasné, že namístě je spíš chránit celé systémy, aby mohly vznikat mezi jednotlivými druhy vazby a vztahy.