Jako dítě školou povinné jsem měla spolužáka Pavla, který toužil od chvíle, kdy začal rozum brát, stát se pilotem. V pubertě se do mě zamiloval a při všech cestách do kina či do parku nevykládal o ničem jiném než o letadlech. Domů mě zval zcela nezáludně na prohlídku svých modýlků, které sestavoval po nocích tajně při baterce (maminka ho chtěla vidět v nějaké bezpečnější profesi). V Pavlově společnosti jsem také zhlédla film Letiště a vzápětí si přečetla i román Arthura Haileyho. Na chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych se stala letuškou, ale z toho nějak sešlo.
Pavlovi se jeho sen splnil a přes různé nástrahy se po letech pilotem skutečně stal. Lítat začínal jako většina Čechů u ČSA, ale když nastala krize, začal pracovat i pro různé zahraniční letecké společnosti. Občas se mi ozval z Vietnamu, Kanady či Paříže nebo poslal exotickou pohlednici.
V pubertě však nebyl jediným mým ctitelem. Do třídy totiž v sedmičce přibyl spolužák Jiří, který mi padl do oka, a začala jsem randit také s ním. Musím říct, že Pavel i Jiří byli na svůj věk velcí džentlmeni. Dokázali se dohodnout na tom, že na schůzku se mnou půjdou klidně oba najednou. Dnes si to už neumím představit, ale několikrát jsem s nimi dokázala jít na procházku a nenuceně rozprávět a dělit úsměvy spravedlivě mezi oba dva. Po základce se naše cesty rozešly a o Jiřím jsem už nevěděla vůbec nic. Až jednou, po letech, se na školním srazu dozvídám, že se z něj stal stevard neboli – jak se dnes správně říká – palubní průvodčí! Že by ho naše společné debaty o letadýlkách nakonec tak inspirovaly?
Od té doby se i ze mě stal letecký maniak. Kupuju si letenky s pocitem, že konečně tentokrát potkám na palubě stevarda Jiřího anebo se z pilotní kabinky ozve Pavlův hlas. Zatím se však mé snažení nesetkalo ani jednou s úspěchem. Někdy si říkám, že Jiří se mohl za ta léta změnit natolik, že bych ho ani nepoznala. Všechny stevardy si vždy prohlížím s takovou pečlivostí, až se stávám podezřelou. Piloty si v letadle dost dobře prohlídnout nemůžu, ale někdy na ně číhám před odletem v jejich jídelně nebo při odbavování zavazadel. V uniformách jim to všem ohromně sluší, takže je to pozorování celkem zábavné. Zatím ale samá voda nebo vzhledem k tomu, kde se mí hrdinové nejčastěji pohybují, spíš samý vzduch. Věřím, že se ale přece jen jednou dočkám a oba své ctitele načapám na místě činu. Také se ale může stát, že dřív skončíme všichni v důchodu a potkáme se někde na srazu abiturientů, ne nepodobném tomu z nostalgického filmu Nezralé maliny. Do té doby však budu létat a vznášet se ve svých mladických snech.
Blanka Kovaříková
Blanka Kovaříková
• Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes.
• Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze.
• Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé.
ZDROJ: časopis Vlasta, bkovarikova.cz
