V roce 1938 nastoupila na vysokou školu v Praze na obor farmacie, ale v listopadu následujícího roku byly školy uzavřeny. Po mnichovské dohodě se stala Roudnice prvním českým městem před zabranými Sudety, mohla tedy sledovat jejich prchající obyvatele, z nichž mnoho se provizorně ubytovalo právě v Roudnici. Libuše vzpomíná, že když v září 1938 nastupovala na vysokou školu, ještě se mohly zapsat a zahájit studium židovské děti, ovšem po březnovém obsazení jim už bylo další studium zakázáno.

Když zavřeli vysoké školy, musela paní Nachtmannová pracovat v Praze v německé firmě. Protože byla členkou skauta a Sokola, byla přizvána do odbojové skupiny Obrana národa již v roce 1939. Hlavní složkou této organizace byla československá armáda, takže se často zapomíná na práci žen, které kryly vojenskou činnost. Libuše měla na starosti přesuny vysílaček a radiotelegrafistů na nová místa a doprovod odbojářů na útěk z protektorátu. Vysílačky se nosily rozebrané na kusy v nákupních taškách, proto je přenášely ženy, muž s nákupní taškou by byl ve 40. letech moc nápadný a do aktovky se vysílačky nevešly.

V koncentračním táboře

V roce 1941 byla činnost Obrany národa odhalena. Nejdříve byli zatčeni vojáci, poté byli postupně vyšetřováni ostatní členové organizace. V říjnu byla zatčena i paní Nachtmannová a bez soudu ji v listopadu poslali do koncentračního tábora Ravensbrück. Nacházel se blízko Berlína a byl určený pro ženy, vyráběla se zde výbava a oblečení pro německé vojáky. Později byla přiřazena do továrny Dachaubetriebe. Pracovalo se vždy týden v noci, týden za dne. Libuše šila slaměné boty pro vojáky v Rusku, za jednu noční směnu se musely ušít dva páry.

Mezi další práce v továrně patřila výroba kožichů pro důstojníky, pravděpodobně z ukradených židovských kabátů, které byly často dokonce zakrvácené, či našívání lebek na esesácké čepice. K jídlu dostávaly ženy zeleninovou polévku a tři často shnilé brambory. Naštěstí mohly dostávat balíčky z domova, v případě Libuše od její maminky.

Únik z tábora

Paní Nachtmannové se spolu s několika dalšími vězeňkyněmi podařilo utéct během pochodu smrti. Dostávaly tehdy už civilní oblečení s bílým křížem namísto pruhovaného vězeňského. Jednou namalovaly kříž zubní pastou, kterou v příhodnou dobu odrolily, a mohly se tedy vydávat za civilní obyvatele. Utekly nejdříve k Američanům, kteří je ale nepřijali, protože byli v ruské okupační zóně. U Rusů byla paní Libuše kvůli tyfu držena v karanténě, tak se dostala domů až v červnu 1945. Když se paní Nachtmannová vrátila vlakem do Roudnice, její matka ji nepoznala, jak ji léta strádání změnila.


Po válce se paní Libuše vdala za přítele z dětství, narodil se jim syn a dostudovala farmacii. Až do svého důchodu pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Nikdy nevstoupila do komunistické strany, protože jak říkala: Bývalí vězni v ní neměli žádný vliv, naopak do ní vstoupilo množství kolaborantů. Zemřela 28. srpna 2013.


Celý příběh si můžete přečíst na stránkách projektu Paměť národa.