V roce 1938 nastoupila na vysokou školu v Praze na obor farmacie, ale v listopadu následujícího roku školy zavřely. Po mnichovské dohodě se stala Roudnice prvním českým městem před zabranými Sudety, mohla tedy sledovat jejich prchající obyvatele, z nichž mnoho se provizorně ubytovalo právě v Roudnici. Libuše vzpomíná, že když v září 1938 nastupovala na vysokou školu, ještě se mohly zapsat a zahájit studium židovské děti, ovšem po březnovém obsazení jim už bylo další studium zakázáno.

Čtěte také

Láska nebeská, Semafor

Čtěte také

Tragický příběh zpěvačky Evy Pilarové: Za podpis anticharty se omluvila

Když zavřeli vysoké školy, musela paní Nachtmannová pracovat v Praze v německé firmě. Protože byla členkou skauta a Sokola, přizvali ji do odbojové skupiny Obrana národa již v roce 1939. Hlavní složkou této organizace byla československá armáda, takže se často zapomíná na práci žen, které kryly vojenskou činnost. Libuše měla na starosti přesuny vysílaček a radiotelegrafistů na nová místa a doprovod odbojářů na útěk z protektorátu. Vysílačky se nosily rozebrané na kusy v nákupních taškách, proto je přenášely ženy, muž s nákupní taškou by byl ve 40. letech moc nápadný a do aktovky se vysílačky nevešly.

V koncentračním táboře

V roce 1941 byla činnost Obrany národa odhalena. Nejdříve byli zatčeni vojáci, poté byli postupně vyšetřováni ostatní členové organizace. V říjnu zatkli i paní Nachtmannovou a bez soudu ji v listopadu poslali do koncentračního tábora Ravensbrück. Nacházel se blízko Berlína a byl určený pro ženy, vyráběla se zde výbava a oblečení pro německé vojáky. Později ji přiřadili do továrny Dachaubetriebe. Pracovalo se vždy týden v noci, týden za dne. Libuše šila slaměné boty pro vojáky v Rusku, za jednu noční směnu se musely ušít dva páry.

Čtěte také

Most přes rybník Vítek mezi Novou a Starou Hlínou na Třeboňsku

Čtěte také

Místa Paměti národa: Most u rybníku Vítek připomíná zradu heydrichiády i pohádky

Mezi další práce v továrně patřila výroba kožichů pro důstojníky, pravděpodobně z ukradených židovských kabátů, které byly často dokonce zakrvácené, či našívání lebek na esesácké čepice. K jídlu dostávaly ženy zeleninovou polévku a tři často shnilé brambory. Naštěstí mohly dostávat balíčky z domova, v případě Libuše od její maminky.

Útěk z tábora

Paní Nachtmannové se spolu s několika dalšími vězeňkyněmi podařilo utéct během pochodu smrti. Dostávaly tehdy už civilní oblečení s bílým křížem namísto pruhovaného vězeňského. Jednou namalovaly kříž zubní pastou, kterou v příhodnou dobu odrolily, a mohly se tedy vydávat za civilní obyvatele. Utekly nejdříve k Američanům, kteří je ale nepřijali, protože byli v ruské okupační zóně. Rusové ji zase drželi kvůli tyfu v karanténě, takže se dostala domů až v červnu 1945. Když se paní Nachtmannová vrátila vlakem do Roudnice, její matka ji nepoznala, jak ji léta strádání změnila.

Čtěte také

České lesy jsou pro všechny, to není v Evropě pravidlem

Čtěte také

Terapie divočinou: Nejlepším lékem je les a příroda, běžte bosi a bez cíle


Po válce se paní Libuše vdala za přítele z dětství, narodil se jim syn a dostudovala farmacii. Až do svého důchodu pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Nikdy nevstoupila do komunistické strany, protože jak říkala: Bývalí vězni v ní neměli žádný vliv, naopak do ní vstoupilo množství kolaborantů. Zemřela 28. srpna 2013.

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz