Byla mladá, celý život měla před sebou. S Juliem Fučíkem se seznámila, když jí bylo teprve 19 let. Odvahy ale měla na rozdávání, a tak se postupně i ona stala součástí odbojové skupiny. Té skupiny, kterou pak gestapo rozprášilo. „Vydal i Lídu, děvče pevné a statečné, které ho mělo rádo. Stačilo několik ran, aby řekl polovinu toho všeho. A když už byl přesvědčen, že jsem mrtev a že už se nebude muset nikomu zodpovídat, dopověděl všechno ostatní,“ napsal Julius Fučík do několika motáků, které později vyšly jako Reportáž psaná na oprátce o svém nejbližším odbojovém spolupracovníkovi Jaroslavu Klecanovi.
Sen o herectví a hrdinovi
Lída Plachá, rozená Ludmila, toužila stát se herečkou od dětství. Za svým snem si šla, účinkovala v ochotnickém divadle. Jenže pak přišla maturita a ona musela nastoupit do zaměstnání, pracovala jako laborantka a úřednice. Nakonec se dostala na konzervatoř, to už ale bylo za Protektorátu Čechy a Morava. V Praze žila u Josefy a Václava Baxových, tedy u její sestry a švagra. A právě v tomto bytě se seznámila s Juliem Fučíkem, novinářem a komunistickým funkcionářem, který od září 1940 měl u Baxů tajný byt.
„Přišel jsem k Baxům poprvé večer. Byla doma jen Jožka a drobné stvoření s pohyblivýma očima, kterému říkali Lída. Bylo to spíš ještě dítě. Spřátelili jsme se rychle,“ napsal v Reportáži o svém prvním setkání s Ludmilou Plachou Fučík. Dále popisoval, že díky věkovému rozdílu mezi nimi se stal brzy jejím důvěrníkem. Zároveň pro ni musela být představa odbojové činnosti romantická, takže začala dělat Fučíkovi spojku a průvodkyni.
Julius Fučík.
„Provázela mne, když jsem poprvé po půl roce vyšel z bytu, abych se prošel. Starší, kulhající pán byl méně nápadný, šel-li se svou dcerkou, než kdyby byl šel sám. Každý se podívá spíše po ní než po něm. Proto šla se mnou i na druhou procházku, proto šla se mnou i na první ilegální schůzku, proto šla se mnou i do prvního ilegálního bytu. A tak se to – jak teď říká obžaloba – vyvinulo samo sebou: stala se mou spojkou,“ popisoval to Fučík.
Nejprve jí nechtěl dávat náročnější úkoly, chtěl ji chránit před prací v odboji, a tak i informace, které dostávala, byly téměř žádné, maximálně kusé, protože čím méně toho člověk věděl, tím lépe pro něj. Tedy v případě, že by ho zatklo gestapo. Jenže Lída byla pracovitá, schopná a důmyslná, takže ji Fučík začal dávat čím dál tím více úkolů s větší důležitostí. A tak se seznámila s Jaroslavem Klecanem, dalším členem odbojové skupiny.
Láska ve stínu šibenice
V té době byl Klecan obestřen pověstí hrdiny, která působila i na Fučíka. Jeho pracovitost a verva, se kterou o ní vyprávěl, jí imponovala. Stejně jako zkušenosti ze španělské občanské války. Netrvalo dlouho a Plachá se do tohoto hrdiny zamilovala a nastěhovala se k němu do ilegálního bytu v Holandské ulici. Nadále působila jako spojka nejen jeho, ale i Julia Fučíka.
Zprostředkovávala velice důležitý kontakt mezi jím a Janem Zikou, který byl členem ilegálního vedení komunistické strany. Také se mu, jako jedinému, podařilo v únoru 1941 uniknout při zátahu gestapa. Zbytek členů 1. ilegálního ústředního výboru KSČ bylo pozatýkáno. On se však nezalekl a založil II. ilegální komunistické ústředí. Někdy v květnu téhož roku se s ním Fučík spojil a o rok později se Lída Plachá stala členkou. S tím souvisely i stále náročnější úkoly, které dostávala. Často šlo o varování ohrožených odbojářů a navazování přerušených kontaktů. Dlouho si však své nové funkce neužila.
Slavné zatčení
K zatčení Fučíka a Klecana došlo 24. dubna 1942 v bytě Jelínkových. Kromě těchto čtyř byla zadržena také Riva Friedová (později Kreiglová) se svým tehdejším manželem Pavlem. V Reportáži Fučík právě manželům Friedovým vyčítal, že se nedrželi pravidel konspirací. Riva Krieglová, která jako jediná ze zatčených přežila, ale odmítla, že by kdy něco takového řekl.
Fučík také po vstupu gestapa do bytu nestřílel, přestože měl dvě pistole a při vstupu gestapáků do bytu se jim ocitl za zády. Pistole místo toho zastrčil do postele. V Reportáži to vysvětloval obavou o životy ostatních odbojářů v místnosti, na gestapu svůj postup zdůvodňoval tím, že považoval za nečestné střelit někoho do zad.
Fučíkův postup se stal základem jeho roztržky s Klecanem – zatímco Fučík obviňoval Klecana ze zrady, protože ten začal na gestapu takřka okamžitě vypovídat o jménech spolupracovníků, Klecan ho napadal, že kdyby střílel, nic z pozdějšího dění by se stát nemohlo.
V rukách gestapa
Tři dny po zatčení u Jelínků si gestapo došlo i pro Ludmilu Plachou. A právě to také vyčítal Fučík Klecanovi, že Lídu zradil a vypovídal. Napoprvé z toho Plachá vyvázla, vyšetřující Josef Böhm ji propustil s tím, že má povinnost se každý den hlásit. Mezitím se z ní Klecan snažil sejmout břímě tím, že u výslechů tvrdil, že ona o odbojové činnosti jeho a Fučíka nic nevěděla.
Gestapo se ale nedalo ošálit a pro Ludmilu si přišlo ani ne za měsíc znovu. Přiznala se. Přiznala, že doprovázela Fučíka na schůzky, že vyřizovala jeho a Klecanovy vzkazy. Pořád se ale držela výpovědi, že nevěděla, že jde o protistátní charakter.
V tom ji kryli i oba muži, kteří na sebe jinak vzájemně útočili. Vyšetřovatelé nicméně soudili, že Plachá musela přinejmenším po čase poznat, o co jde.
K soudu se tedy měla dostavit s Klecanem a Fučíkem. Konal se 25. srpna 1943 v Berlíně. Na rozdíl od obou mužů, kteří dostali trest smrti, ji soud vrátil do Prahy gestapu. A to ji poslalo do Ravensbrüku, kde zůstala až do osvobození.
Lída Plachá úplně vpravo v roce 1983 ve Velké kočičí pohádce.
Konečně herečkou
Nakonec došlo i na její velký sen stát se herečkou. Do tajů tohoto umění ji zasvětily herečky Národního divadla Eva Vrchlická a Božena Půlpánová. Jako host začala vystupovat v divadle Větrník, v roce 1946 se dostala do Divadla pod Plachtou. Právě principál Jindřich Plachta za války ukrýval Jana Ziku a další, je tedy dost možné, že se tito dva setkali už za války. Divadelní soubor se později spojil s Divadlem 5. května, které se po komunistickém převratu spojilo s Národním. V něm pak hrála až do roku 1988, kdy odešla do důchodu. V divadle se seznámila se svým manželem Zdeňkem Šavrdou, který byl také velice aktivním komunistou.
Divadlem to ale neskončilo, zahrála si v několika televizních filmech, šlo ale většinou o epizodní role. Díky své minulosti komunistické odbojářky pak v 70. letech dostávala role v prorežimních filmech, které líčily válečné události a revoluční roky velice tendenčně. (Sokolovo, Vítězný lid, Tobě hrana zvonit nebude a podobně)
Objevila se také ve filmu Smrt stopařek – zahrála si babičku, která pronesla větu „Pane Charvát, my vás nemít“, když její soused přikládá v noci do domovního kotle, protože netuší, že tam přikládá oblečení zavražděných dívek. Lví podíl má také na poválečné dramatické rozhlasové tvorbě, věnovala se i dabingu, a to až do 80. let. V dramatizaci Fučíkova života nazvané „Lidé, bděte!“ si dokonce zahrála sama sebe.
Její poslední rolí byla pacientka ve filmu Městem chodí Mikuláš z roku 1992, který natočil Karel Kachyňa. Zemřela 14. října 1993.
Článek vyšel v časopise Vlasta č. 50 z 8. 12. 2021.
