Říct, že mateřství litujete, je ve společnosti stále ještě nemyslitelné. Jako byste tím narušovala jakýsi posvátný kult naší ateistické společnosti. Mateřství přece musí být naplňující, musí být smyslem života ženy, a pokud máte svého dítěte občas po krk, pak v očích společnosti prostě selháváte. Tečka. Matky, které něco podobného prožívají, o tom proto nemluví, a tím získávají pocit, že jsou jediné a špatné, kruh frustrace se uzavírá.

Matka matce vlkem

Smutnou skutečností je také to, že když už se rozhodnou s něčím takovým jít na světlo, klidně i anonymně na internetu, dostávají nejvíc naloženo od jiných matek. Stačí si přečíst komentáře na maminkovských serverech pod několika málo příspěvky tohoto typu. Zoufalá, psychicky i fyzicky unavená žena se dozví, že nemá fňukat, že to přejde, co je to za matku, nebo i drsnější výrazy, jako že je psychopatka.

Stavět mateřství na odiv a předhánět se v tom, kdo ho zvládá dokonaleji, je bohužel stále sportem, který ničí psychiku mnoha žen a do důsledku i jejich dětí. A nemusí jít ani o tak citlivé téma, jako o lítost, že děti máte. K pocitu méněcennosti bohatě stačí, když vaše ratolest začne chodit později než dítě vaší kamarádky, déle nosí pleny nebo cucá dudlík. Skutečnost, že každé dítě je jiné, bohužel jen málokdy dokáže přehlušit vnitřní výčitku, že jako matka selháváte.

Kdybych měla stroj času…

Pocit, že dítě musíte milovat, zcela se mu obětovat a ideálně ztratit vlastní osobnost a potřeby, je v ženách kvůli patriarchální společnosti zakořeněný tak moc, že se ho budeme ještě dlouho zbavovat. Přitom studie mluví jasně. Je to pět let zpátky, co socioložka Orna Donathová provedla v Izraeli výzkum, jehož cílem bylo zjistit, zdali mohou ženy litovat, že mají děti. Získala svědectví dvaceti tří žen ve věku od 25 do 75 let, které se nechaly slyšet, že svoje děti sice milují, nicméně kdyby měly možnost vrátit se v čase a rozhodnout se znovu, mateřství by si nevybraly.

Tento výzkum vyvolal bouřlivé reakce hlavně v Německu, které je nám v přístupu ke kultu matky velmi podobné. I zde je matka, která není po porodu s dítětem alespoň rok (ale ještě lépe tři) doma, považována za krkavčí. Ženy, které místo dětí „dělají kariéru, nosí kalhoty, pijí smoothies a chodí do fitness“, označil nejčtenější německý deník v Evropě Bild za ženy u moci a doslova o nich napsal: „Řeklo by se, že jsou to muži. Už to nejsou matky. Nebdí v noci, když se dítě bojí blesku a hromu.“ Není divu, že pod tímto tlakem zůstává více než třetina vysokoškolsky vzdělaných žen v Německu dobrovolně bezdětná.

Jak už to tak v době sociálních sítí bývá, internet zareagoval velmi rychle. Pod hashtagem #regrettingmotherhood (lituji mateřství) brzy německý Twitter a následně i média ovládly příspěvky žen, ve kterých svobodně vyjádřily negativní pocity spojené s mateřstvím, aby tak jednak zaujaly stanovisko a jednak podpořily jedna druhou. Doslova tak potvrdily slova Donathové, která říká, že „stejně jako může život ženy uvrhnout do propasti smrt partnera, rozvod, nezaměstnanost, nemoc nebo nehoda, může do ní vést i mateřství. Je potřeba, aby společnost přestala klást rovnítko mezi mateřství a štěstí a naplnění. Teorie, že každá žena je k mateřství od přírody vybavena a co nezařídí biologické hodiny, tomu pomohou poporodní hormony, je minimálně sporná.“

Není divu, že na základě původního výzkumu a laviny vyjádření německých matek si brzy nechala podobný výzkum vypracovat místní agentura na průzkum trhu. A nestačila zírat. Téměř pětina z 1200 dotazovaných rodičů obou pohlaví uvedla, že kdyby se mohli dnes rozhodovat znovu, děti by neměli. Přitom současně téměř všichni z nich dodali, že své děti milují.

Není Evropa jako Evropa

Je fascinující, že takto vysoké procento lidí, kteří rozhodnutí mít děti litují, najdeme v Německu, které od nástupu Angely Merkelové k moci výrazně rozšířilo počet míst v jeslích a podpořilo nástup otců na rodičovskou dovolenou. Zda by průzkumy dopadly stejně například i ve Francii nebo Belgii, kde se děti dávají do jeslí už ve třech měsících, nebo ve Švédsku, kde chodí na rodičovskou dovolenou velmi často i muži, je těžké odhadnout.

Faktem nicméně zůstává, že s úzkostí, že mateřství nezvládají a jsou špatnými matkami, přichází k psychologům a psychoterapeutům ženy čím dál tím častěji. Důvodem je i změna životního stylu. Zatímco dřív se matky střetávaly v kolektivech venku, kde se děti zabavily navzájem, ty dnešní na mateřské často pracují, ocitají se s dítětem, které jim visí na noze, často jen za dveřmi svého domova a cítí, že kvůli tomuhle nestudovaly, že jim chybí realizace a uspokojování alespoň některých vlastních potřeb, což je naprosto přirozené. Dokud ale bude na ženy stále vyvíjen tlak, že pokud je nečiní šťastnými se celé obětovat dítěti, jsou sobecké, a dokud se o frustraci z mateřství nezačne otevřeně mluvit, nedá se bohužel čekat, že by se toho příliš změnilo.