Autor rozhovoru:
"Ještě donedávna byly manželky politiků tabu. Neexistovaly. Dnes je můžeme potkat v metru (jako se mi to nedávno stalo s manželkou expremiéra Jiřinou Čalfovou), nebo v tramvaji (to vědí ti, co mají stejnou trasu domů jako manželka Václava Klause). Objevují se po boku svých manželů na recepcích, audiencích a mítincích. Závidíte jim? Já tedy ne! Opět mě v tom utvrdila Ing. Lívia Klausová, CSc., se kterou jsem prožil příjemné odpoledne v kanceláři Ekonomického ústavu ČSAV, kde od roku 1968 pracuje."
Prý jste se narodila a krátce žila v Bratislavě?
Narodila jsem se opravdu v Bratislavě. Rodiče byli Slováci, maminka pochází u překrásného Liptova, z Bobrovice. Takže místem, kde se na Slovensku cítím opravdu doma, není Bratislava – tam jsme žili jen dva roky po mém narození – ale Liptov. Je nás pět sourozenců, ale každý z nás se narodil jinde. Jedna sestra a bratr v Prešově, nejstarší sestra v Bratislavě jako já, další sestra už v Praze, kam rodiče odešli po válce za prací. Na Liptov jsem léta jezdila na prázdniny.
V roce 1961 jste začala studovat na Vysoké škole ekonomické, poměrně exkluzivní obor zahraniční obchod. Politické ekonomie socialismu a marxismu–leninismu jste si užila…
Samozřejmě. Ale vždy tvrdím, že jsme se dobře narodili, protože v druhé polovině šedesátých let došlo k uvolnění. Měli jsme možnosti cestovat – byla jsem na praxi v Polsku, Bulharsku, existovaly pracovní brigády jinde ve světě.
Ve škole jste se seznámila s budoucím manželem. Čím vás zaujal? A mimochodem, v rozhovoru ho nazýváte Klaus, proč?
I děti se na mě často zlobí, ale já vážně nevím, proč mu říkám Klaus. Ale i on mě oslovuje Klausová. Byla jsem ve druhém ročníku, Klaus v pátém, oba jsme šli na hodinu nepovinné španělštiny, ze které jsme se pak ani jeden moc nenaučili. Už tehdy jsem si všimla, že má vždy kolem sebe spoustu děvčat, které mu pozorně naslouchají. Je těžké říct, čím mě Klaus zaujal. Asi sebejistým vystupováním, byl vtipný a příjemný společník.
Kdy jste měli první rande?
To trvalo dlouho. Zpočátku mě jen tak doprovázel k tramvaji. Stále byl pryč, hrál basketbal, měl spoustu zájmů. Ale kdy to bylo poprvé? Ženy si prý podrobně věci pamatují, ale já ne. Deníček jsem si nikdy nepsala. Vím jen, že jsme spolu chodili dlouho, svatba byla v červenci 1968, po šesti letech.
Vzpomenete si, kdy vás uvedl do rodiny, kdy požádal o vaši ruku? Pokud ovšem Václav Klaus na takové zvyky dbal.
Jeho rodinu jsme navštívili, i příbuzné. Je z Prahy, takže to nebylo složité. O moji ruku žádat nechtěl, na to si nepotrpěl. V té době už jsem pracovala po ročním pobytu v Centrotexu tady v Ekonomickém ústavu, kde jsem se zabývala mezinárodními financemi pod vedením Oty Šika. Pracoval tady i Klaus. Hned po svatbě jsem však odcestovala na roční studijní pobyt do Holandska, manžel na půl roku do USA.
Oba jste odcestovali po srpnu 1968. Neuvažovali jste o tom, že se do Československa nevrátíte?
Možná je to paradox, ale nikdy nás to ani nenapadlo. Oba jsme se vrátili, i když jsme neměli žádné závazky. Děti ještě nebyly na světě. Manžela ovšem nové vedení ústavu vyhodilo a pracoval v pobočce státní banky v Praze 1. Tam se vypracoval, až přešel do jejího ústředí.
Vy se věnujete stále stejné problematice?
V podstatě ano, i když dnes mnohem šířeji. Jsem vedoucí malého týmu monetární politiky, věnuji se problematice Mezinárodního měnového fondu.
Do listopadu 1989 jste žili normálním životem běžných občanů. Potom nastal zlom. Zřejmě se ze dne na den změnily vztahy lidí k vám, už jste nebyla inženýrka Klausová, ale manželka „toho Václava Klause“…
Jsou lidé, kteří se nezměnili vůbec, ani v domě, ani na pracovišti. Ale jsou tací, kteří náhle objevili, že by z toho mohli něco mít. Odkudsi se vynořila spousta známých a „přátel“, kteří prý se mnou chodili do školy. Ale jsou i lidé, kteří doufají, že jim opravdu pomohu, alespoň v tom, aby se dostali ke Klausovi.
S manželem žijete už téměř čtvrt století. Co vás na něm rozčiluje, rozhazuje třeba ponožky?
Je obrovský perfekcionista, takže mě může jen štvát, že ho málokdy nachytám na hruškách. Přijde třeba za mnou do práce a první, čeho si všimne, je uschlý list v květináči. Ale na to si člověk zvykne, i když jsou chvíle, kdy to vadí. Myslím si však, že Klausův perfekcionismus nejvíc vadí jeho politickým odpůrcům, málokdy ho totiž nachytaní na něčem, co nesedí.
Co máte na manželovi ráda?
Jsou to věci, které člověk ocení až po určité době. Například jeho vztah k našim synům Václavovi a Janovi. Není takový „tatínkovský“, co dává jen cosi hmotné. Je kamarád, se kterým se dá popovídat, je nablízku. I když má málo času.
Je vůbec možné vyrovnat se s tak velkým zásahem do rodinného života a soukromí?
Je to mnohem horší, než jsem předpokládala. Člověk soukromí prakticky ztratí, žije druhým na očích. Děti to těžko nesou a já také. Je to pro nás horší než pro Klause, protože ten zůstal viditelným Klausem, uznávají ho. To se však mě a synů netýká, jde jen o jeho úspěch. Chlapci dnes odmítají s otcem někam jít a já jsem mezi dvěma mlýnskými kameny.
Jste mu nejblíž, jak všechno stíhal třeba kolem voleb?
Klaus říká, že život se dělí pouze na práci a spánek. I dříve míval spoustu zájmů a vše dovedl perfektně zorganizovat. K tomu ale patří i věci, které jsou mu dané – je zdravý, umí se rychle zkoncentrovat, stačí mu relaxovat třeba jen pár minut a znovu se do něčeho pustí.
Máte ještě nějaký rodinný život?
Nemáme čas ani na to, abychom si normálně popovídali. Debatujeme o úrokových měrách, o rozhovorech s panem Mečiarem. Našemu rodinnému životu vládne politika a ekonomie.
Nemůže tenhle stálý tlak na rodinu vést až ke krizi? Exministr Miller se třeba rozvedl…
Je jisté, že kritické chvíle byly i u nás. Ale to přejde, zatím se snažíme.
Co dělají vaši synové?
Starší, dvaadvacetiletý Václav, studuje na přírodovědecké fakultně Univerzity Karlovy geografii a matematiku. Mladší, sedmnáctiletý Jan, je na gymnáziu. A na rodičovské sdružení chodím, jako jsem chodila vždy.
Nepochybně víte, co se o vás říká, že máte dva renaulty, stavíte vilu v milionářské čtvrti…
Renaulta má ministerstvo financí a Klaus ho může používat, když cestuje sám. Doma máme škodovku, stodvacetpětku, předtím jsme měli trabanta. Na chalupě v jižních Čechách jsme byli od listopadu 1989 asi pětkrát. A vila? Stále byt na Proseku, v Českolipské ulici. Tři místnosti – patnáct, deset a šest metrů čtverečních. S kuchyní a lodžií. Ale prý už jsme koupili zámek Zbiroh.
Když jste kdysi mívali čas, co jste jako rodina dělávali?
Že Klaus není doma, mi ani nepřijde. Dřív sportoval a také jsme si ho neužili. Ale jezdili jsme na hory, na slovenské v létě, na české v zimě. Lyžování, to bylo naše. U moře jsme byli jednou.
Nudila jste se někdy s manželem?
Ne, ne! Dovedete si představit někoho, kdo by se s Klausem nudil?
Paní Klausová, je vám co závidět?
Lidé mi závidějí. Je pravda, že když se váš muž stane ministrem, potkáte se třeba s prezidentem Bushem, s expremiérkou Thatcherovou či lady Dianou. Ale málokdo si uvědomí, že vždy platí – něco za něco. Myslím, že závidějí jen lidé, kteří si nedovedou představit i odvrácenou tvář tohoto života.
Jaký tedy máte život po boku Václava Klause?
Těžký, zajímavý, nepokojný. Ale takový byl život s ním vždycky. Znám málo lidí, kterým by šlo o věc tak, jako jemu. Nejen dnes, vždy, i když byl malým úředníčkem v bance. Není lehké s ním vyjít, je náročný k sobě, ale i k okolí. Klaus je Klaus. A dnes ho obdivuji i za to, že zůstal stejný. Zvlášť když vidím, kolik lidí se s funkcemi změnilo.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1992
