Jako malá holka byla divoká, lezla po stromech a prala se s kluky. S rodiči bydleli v Neratovicích, kde pracoval otec jako železniční úředník. Maminka byla nadšená ochotnice, která milovala kulturu, takže se doma často hrálo divadlo. Když se přestěhovali do Prahy, chodila Ljuba často do Divadla na Fidlovačce, které bylo kousek od jejich bydliště. I když si to otec nepřál, díky mamince se nakonec dostala na konzervatoř.

Čtěte také

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

Místo školy na divadelní prkna

Na konzervatoř se sice dostala, ale nikdy studovat nezačala. O prázdninách před začátkem školy totiž poznala ředitele Smíchovské arény Fencla, který jí nabídl roli v revue Jak se dělá milion, a Ljuba se moc dlouho nerozmýšlela. Proč studovat, když může rovnou hrát? Tak začala a od té doby střídala různá divadla. Brzo se z ní stala uznávaná sopránová zpěvačka a operetní hvězda. V žádném divadle ale dlouho nevydržela, maximálně dva roky a šla jinam. Hrála ve Švandově divadle, Národním v Bratislavě, dokonce i ve Vídni.

Přestože měla talent na rozdávání, ve filmu tolik příležitostí nedostala. Na kontě má asi dvacet snímků, což oproti jiným hereckým kolegyním není mnoho. První film, v němž se objevila, byla satirická komedie Voskovce a Wericha Peníze nebo život. Tam spolu s Hanou Vítovu nazpívala velký hit – Život je jen náhoda. Obě herečky později tvrdily, že píseň napsal Ježek právě pro ni, protože ji miloval. Které z nich skutečně píseň věnoval, to se už nedozvíme. Do roku 1939 si zahrála v několika filmech, například Jsem děvče s čertem v těle, Panenka nebo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Pak přišla dlouhá přestávka, protože jako poloviční Židovka hrát nemohla.

Čtěte také

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Rebelka, která si život užívala

Ljuba byla čertice, která se ráda bavila. S Adinou Mandlovou často chodily na večírky, střídaly milence, pily alkohol a šňupaly kokain. Její tahy městem byly pověstné, jednou dokonce chodila nahá po Praze jen v kožichu. Největší potěšení prý nalézala mezi muži a v sexu. Milenců měla nespočet a jeden kvůli ní dokonce spáchal sebevraždu. Do manželství pak vstoupila celkem čtyřikrát!

Prvním manželem byl boxer Hrabák, podruhé se vdala za elegána Lorence, který ji učil, jak se chovat ve společnosti. Toho si Hermanová vzala až po válce a později o něm řekla, že byl velmi trpělivý a nikdy se nehádal. Třetím mužem byl architekt Jiří Dvořáček, s nímž vydržela tři roky. Čtvrtým manželem se stal Karel Šmídek, který byl o téměř třicet let mladší a jehož poznala během brněnského angažmá. Ten ji ale později opustil kvůli její kolegyni a rozešel se s ní v den jejích sedmdesátin. Ondřej Suchý, přítel a autor knihy o jejím životě, prohlásil, že žádné manželství nebylo ono.

Vždy plná energie a humoru

Přestože toužila po štěstí v osobním životě, nenašla ho. Nikdy si ale nestěžovala a pořád byla veselá a plná optimismu. Možná plakala uvnitř, ale navenek nikdo nic nepoznal. I ve vyšším věku si neodpírala mladší milence a nechtěla stárnout. Byla jednou z prvních celebrit, které se veřejně přiznaly k tomu, že se nechávají „vylepšovat“ plastickými chirurgy. Cvičila, tančila, byla neustále aktivní. Teprve těsně před osmdesátinami ji začalo trápit zdraví. Po operaci dvanácterníku si zlomila krček a začínala zapomínat. Nějaký čas ležela v nemocnici Na Malvazinkách, kde jí dokonce povolili v ledničce šampaňské, které měla ráda. Zemřela v roce 1996 a její ostatky byly uloženy ve společném hrobě, který zřídila nadace Život umělce.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka