Váš tatínek byl myslivec, že vás tak zajímaly zbraně?

Kdepak! Za studentských let jsem provázela na zámku Konopiště, kde mají vysoce kvalitní sbírku zbraní včetně střelných. Po své tetě ji zdědil František Ferdinand d‘Este a nechal ji převézt z Itálie do Čech. Každé pondělí mě posílali, abych na těch zbraních utírala prach. A já jimi začala být úplně omámená.

Co vás na nich tak fascinovalo?

Obzvlášť mě okouzlila výzdoba barokních zbraní, takzvaných „těšínek“. Vyráběly se u nás na Těšínsku a slávu si získaly po celé Evropě. Jejich dřevěné části byly zdobené překrásnými intarziemi se zvířecími a loveckými motivy. Setkala jsem se s nimi dokonce i ve Francii v době, kdy se mi podařilo získat studijní stipendium. Před více než čtyřiceti lety jsem tak v pařížské Invalidovně objevila naprosto neuvěřitelnou sbírku těšínek.

Jak obtížně se v té době získávalo stipendium na studium v zahraničí?

S kolegy z ročníku jsme zjistili, že existuje poněkud utajovaná dohoda mezi Československem a Francií o kulturní výměně. Na základě této dohody bylo možné si zažádat o studium v zahraničí. K tomu jste ale potřebovala množství podpisů od vedoucího katedry až po rektora. Dát je v termínu dohromady se nám podařilo až napodruhé, ještě zbývalo uspět u jazykových testů. A pak už jsem mohla začít v Paříži studovat dějiny umění. Při psaní závěrečné práce o těšínkách se mi rozhodně poznatky z Francie velmi hodily.

Nejspíš jste se po škole poohlížela po práci v nějakém vojenském muzeu?

Skutečně jsem tam zamířila a všudypřítomní muži se na mě tehdy dívali dost divně. Navíc mi řekli, že zdejší zaměstnanci, stejně tak jako vojáci z povolání, nesmějí cestovat do kapitalistických zemí včetně bývalé Jugoslávie. A to se mi po osmiměsíčním pobytu v Paříži moc nelíbilo. Nakonec jsem své první místo získala díky kanadskému žertíku své nejlepší kamarádky.

To mi musíte vyprávět!

Namluvila mi, že na nástěnce Filozofické fakulty zahlédla zajímavé oznámení. Středočeští památkáři prý hledají člověka, který by jim na Konopišti zpracoval sbírku zbraní. Když jsem se ale k památkářům přiřítila, nikdo o žádném oznámení nic nevěděl. Nakonec však usoudili, že by se jim takový člověk opravdu hodil. A tak jsem denně dojížděla úžasnou krajinou na Konopiště a sepisovala různé zbraně včetně těšínek. Po roce bylo ale hotovo, a tak mě poslali do Mnichova Hradiště, kde měli ještě menší sbírku zbraní. A když i tam práce končila, nabídli mi, ať jim dám do pořádku kolekci divadelních kostýmů a textilu.

Co vy na to?

Přišlo mi to absurdní, už proto, že o textilu jsem v té době vůbec nic nevěděla. Kolega se mi ale nabídl, že mě dá dohromady se svou dobrou známou, doktorkou Janou Hornekovou, která pracuje v pražském Uměleckoprůmyslovém museu a umí téměř všechno. O víkendu za mnou skutečně přijela a poradila mi, jak s textilem pracovat. Právě od ní jsem se dozvěděla, že to, co jsem do té doby považovala za nevzhledný šmodrchanec, je ve skutečnosti dracounová krajka. Po čase mi paní doktorka zavolala, že se u nich v muzeu uvolnilo místo v textilu. Pořád se mi sice stýskalo po těšínkách, ale nakonec jsem se do konkurzu přihlásila.

Uspěla jste?

Napoprvé to nevyšlo, ale nakonec se mi přece jen podařilo v muzeu získat aspoň záskok za mateřskou. První tři roky jsem dělala pucfleka a při nákupech sepisovala pod dozorem starších kolegyň nové přírůstky. A to mi hodně dalo. Stejně tak jako práce průvodkyně v nové expozici, při níž jsem měla možnost se leccos dozvědět i o nábytku, zrcadlech a dalších muzejních exponátech. Když se po čase uvolnilo stálé místo, pořád jsem ovšem v lecčems plavala. Kolegyně byly neustále v jednom kole, pořád nestíhaly a já jim tiše záviděla. A snila o tom, že i já jednou nebudu stíhat.

A kdy se vám tenhle sen splnil?

Ve chvíli, kdy jsem dostala za úkol uspořádat výstavu americké textilní výtvarnice Sheily Hicks. To byl skutečný křest ohněm spojený s tsunami a uragánem. Už proto, že já byla ucho a ona star s manýry hollywoodských hvězd. A krátce nato přišla velká výstava textilního umění v belgickém Tournai, na které se naše muzeum podílelo. Já měla tehdy na starost muzejní sbírku autorské tapiserie a krajky, a tak jsem dostala za úkol sestavit kolekci a vybrat v Tournai vhodný prostor pro českou expozici. V té době už mi bylo jasné, jaké to je, když člověk nestíhá.

A jak jste se dostala k módě?

S tímhle nápadem přišla kolegyně Eva Uchalová, která je velkou odbornicí na historii odívání v 19. a 20. století do roku 1945. Potřebovala, aby po ní někdo převzal štafetu poválečné módy. Protestovala jsem, že mě móda vůbec nezajímá, ale… V muzeu tak dlouho naléhali, až jsem začala studovat různou literaturu a dobové časopisy.

Jaké byly?

Režim chtěl po roce 1948 vybudovat módu, jež bude přísně vycházet z komunistické ideologie. A tomu odpovídaly i autentické články v časopisech, jako byly Tvar nebo Žena a móda. Veškerá pozornost se měla soustředit na pracovní oděv, který měli navrhovat špičkoví návrháři z nejkvalitnějších materiálů. Modelkami byly traktoristky v montérkách nebo ženy v zástěrách a šátku s hráběmi přes rameno. Zestátněná výroba ale špatně fungovala, a tak se v rubrice dopisy čtenářů těchto časopisů občas objevovaly i kritické hlasy čtenářek, které si koupily montérky bez knoflíků nebo haleny s příliš krátkými rukávy. Uvědomila jsem si, jak úzce móda souvisí s mírou demokracie nebo totality ve společnosti. A v tu chvíli mě začala bavit.

Občas si ale i traktoristka chtěla jít třeba zatancovat. Jaký oděv jí doporučovaly tehdejší módní redaktorky?

Z hlediska komunistické ideologie byl společenský oděv skutečně velký problém. Komunistická žena měla totiž na muže působit především svými lidskými kvalitami a nepodbízet se mu dekolty, krajkami a hedvábím. Ale i manželky tehdejších politiků se chtěly líbit, a navíc si uvědomovaly, že jim oděv může dodat na vážnosti a prestiži. Marta Gottwaldová si paradoxně brala za vzor Hanu Benešovou, manželku druhého československého prezidenta. A potají si objednávala americký módní časopis Vogue. Když se jedno jeho číslo ztratilo, odpovědní úředníci z toho byli notně vystrašení, jak dokazují dopisy, které se dodnes dochovaly v hradním archivu.

Nakolik změnila práce v muzeu váš osobní vztah k módě?

Moje maminka vždycky dbala na slušné oblečení. A ani já jsem si nikdy na žádné módní výstřelky moc nepotrpěla, snad s výjimkou pubertálního období. Díky muzejní práci jsem se ale začala víc zajímat o to, z jakého materiálu jsou oděvy ušité, jak jsou střižené a vypracované. A také mi došlo, že to, co v Česku považujeme za haute couture, ve světě mnohdy tak vysoko nehodnotí. V poslední době mě ale hodně zajímá i vývoj textilního vzoru. Určitě to hodně přiživila i práce na výstavě věnované módnímu návrháři Zikovi Ascherovi.

Čím to, že jeho jméno dnes už u nás skoro nikdo nezná?

Takových jmen je velká spousta. Komunisté totiž přísně dbali na to, aby lidé, kteří dosáhli úspěchu v demokratickém kapitalistickém zahraničí, upadali v zapomenutí. A to byl také případ Ziky Aschera, který byl židovského původu a těsně před obsazením Československa nacisty se mu podařilo odejít. Společně s manželkou Lídou v Londýně založil firmu na potisk látek. Náměty na jeho látky tvořili takoví umělci jako byl Matisse, Braque nebo Derain. A inspiraci z nich čerpali světoví návrháři, jako byl Dior, Balenciaga, Lanvin nebo Saint-Laurent. Velmi zajímavá byla ale i Zikova sestra Jiřina, nadaná sportovkyně, která se provdala za pilota RAF Iva Tondera a sama vstoupila do pomocných sborů Královského letectva.

Jak jste vlastně přišla na nápad uspořádat Zikovi Ascherovi výstavu?

Na tenhle nápad mě vlastně přivedla dvojice, která se jednoho dne objevila v recepci našeho muzea. Žena, která mluvila lámanou češtinou, se mi představila jako neteř Ziky Aschera. Přítel, který ji doprovázel, se mě hned při prvním setkání zeptal, jestli bychom nechtěli jejímu strýci uspořádat výstavu. Výzvy mám ráda, a tak jsem nadšeně souhlasila s vědomím, že v našich sbírkách od něj nic nemáme.

A co bylo dál?

Po čase jsem jela do New Yorku a napadlo mě, že bych mohla zkusit zavolat synovi Ziky Aschera, Peterovi. Kupodivu mě pozval k sobě domů a já se rázem ocitla v naprostém transu. V jeho domě totiž všude visely nádherné šátky navržené slavnými umělci. Navrch mi přinesl ukázat šanon, kde byly originály dopisů, které si Zika psal s Matissem, Picassem nebo Derainem. Když napřesrok přijel Peter se svou ženou Robin do Prahy, dohodli se s naší paní ředitelkou, že výstavu skutečně uspořádáme. Mezitím se ale oba z New Yorku přestěhovali do domu na samotě v New Hampshire a veškerý archiv si vzali s sebou. Jeho důkladné prostudování by zabralo nejméně rok, ale mně bylo jasné, že tolik času mít rozhodně nebudu. Už proto, že v muzeích nemáme dostatek financí na dlouhodobé bádání v zahraničí.

Kolik času jste tedy nakonec měla?

Zikovi mi nabídli, že k nim mohu na měsíc přijet a z jejich archivu vybrat věci na výstavu. Zvládnout to sama, bez asistentky, to jsem si vůbec nedokázala představit. Navíc mě lákalo natočit o Zikovi film, ale bylo mi jasné, že peníze na něj mi nikdo nedá. Nakonec jsem zaplatila letenku dceři, která právě dostudovala dokument na FAMU. Pracovaly jsme čtrnáct hodin denně, někdy i víc, dostaly jsme se do takového zvláštního stavu, kdy přestanete vnímat čas a necítíte únavu. Dcera mi dělala excelové tabulky a přitom natáčela rozhovory s Ascherovými. Tehdy byl květen, všude kolem nás neuvěřitelně krásná příroda, i když úplně jiná, než na jakou jsme zvyklí. Po nějaké době jsme proto Petera požádaly, jestli by nás nevzal aspoň na hodinku někam na procházku. Udivilo nás, proč se kvůli tomu obléká do moskytiéry, bere si rukavice a kalhoty zasouvá do vysokých ponožek.

Přišly jste na to, jaký měl důvod?

Došlo nám to celkem rychle. Po krátké procházce jsme měly obrovská klíšťata i ve vlasech. A druhý den volala Peterovi paní, která bydlela v domě vzdáleném asi deset kilometrů, že mají na dvoře medvěda, který odchází naším směrem, ať si zavřou psa. V tu chvíli nám došlo, že zdejší krajina je sice krásná na pohled, ale člověk je v ní pouhý vetřelec.

Stihly jste za měsíc všechno, co jste chtěly?

Bohužel se nám to nepodařilo, do New Hampshire jsme se vypravily na měsíc ještě jednou, tentokrát už s mojí kolegyní. Sestavovala všechny potřebné tabulky, vyřizovala smlouvy a společně jsme balily vybrané exponáty a připravovaly je na dlouhou cestu do Prahy. Kromě toho bylo ale zapotřebí ještě vyřídit zápůjčky z muzea v Londýně a v Manchesteru a také z francouzského muzea v Cateau-Cambrésis, které nám na výstavu půjčilo obrovské Matissovy panely. Tahle výstava to byla prostě permanentní divoká jízda. Velkou radost jsem měla i z toho, že se dceři dokumentaristce podařilo přesvědčit Českou televizi, aby o Zikovi natočili dokument.

Kde jste měla možnost vidět největší textilní poklady?

Neuvěřitelné poklady mají ve Victoria and Albert Museu v Londýně, prvním uměleckoprůmyslovém muzeu na světě. Při přípravě výstav však hodně záleží na způsobu, jak jsou sbírky prezentované, a i v tomto ohledu mě londýnské muzeum okouzlilo a inspirovalo. O tom, jak je prezentace důležitá, se přesvědčuji při práci na každé výstavě. Včetně té současné, věnované krajkovým oděvům, ale hlavně krajkovým sochám z druhé poloviny dvacátého století.

Proč právě při ní?

Krajkové sochy, které máme v expozici, se dají vystavit tak, že to nikoho nebude zajímat. Anebo oslovíte nějakého výtvarníka, který je natolik empatický k exponátům, že dokáže uspořádat výstavní prostor, aby to návštěvníky zaujalo. Mně se už potřetí podařilo získat Pavla Mrkuse, který právě takovou instalaci dokáže udělat.

Jaká je hlavní úloha muzejního kurátora?

Především by měl vytvářet sbírku, což bývá někdy hodně obtížné. Do muzejní sbírky patří předměty, které přinášejí svědectví o své době a dokládají její vývoj. A my je chceme zachovat pro budoucí generace. U oděvu je to dost široké a naše hlediska se mohou zdát podivná. Před časem mi například jedna paní do muzea přinesla kostým, který si nechala v 50. letech ušít u bývalého Rosenbauma. Klasický model, který už ve svých sbírkách máme a nenese typické módní znaky doby vzniku, tedy ušití. Nedokázala pochopit, že o tenhle poklad, který léta opatrovala, nemám zájem. A ještě víc se divila tomu, když mě zaujal její neobvykle barevný barlonový svetřík. Muzejní poklad nemusí být totiž vždycky pokladem osobním.

Vypěstovala jste si během práce s textilem nějakou profesionální deformaci?

O jedné bych vážně věděla. Po sametové revoluci jsme začali s manželem pravidelně jezdit do Benátek na Mezinárodní bienále současného umění, což je jeho profesionální parketa. Před lety jsem tam objevila obchod, kde prodávají repliky krásných benátských interiérových látek. Ve dvou bedničkách tam mají zbytky těchto látek, které se hodí ideálně na polštáře. Máme jich už plný byt, manžel je z toho zoufalý, ale já tam přesto vždycky znovu zajdu a něco si koupím. A z doby, kdy jsem obdivovala těšínky, mi zůstala ještě jedna deformace. Pokaždé když jsme navštěvovali dnes již s velkými dcerami zámecké expozice, vždycky jsem pro všechny koupila lístky na okruh do zbrojnice.

KONSTANTINA HLAVÁČKOVÁ

  • Na Filozofické fakultě UK vystudovala obor dějiny umění. 
  • Je vedoucí kurátorkou sbírky textilu a módy Uměleckoprůmyslového musea v Praze a specialistkou na historii textilu.
  • Velmi úspěšná byla před třemi lety její výstava Šílený hedvábník: Zika & Lída Ascher. Úspěch slavila i nedávná repríza v Českém centru v New Yorku. 
  • Pozornost láká i její současná výstava nazvaná The Power of Lace. Krajka – objekt – oděv, kterou můžete vidět v Uměleckoprůmyslovém museu až do 11. září.
  • Dvacet let také učí na DAMU na katedře scénografie dějiny oděvů. 
  • Vydala mj. publikace Móda za železnou oponou, Kytky v popelnici, Česká móda 1940-1970: Zrcadlo doby, Šílený hedvábník: Zika & Lída Ascher - Textil a móda.

ZDROJ: časopis Vlasta