Pořád si nemůžu zvyknout, že tu není. Dlouho jsem věřila, že nemoc zvládne, také proto, že tomu naprosto pevně věřila ona. Ve víře a síle ji posiloval manžel a děti školou povinné, opravdu měla pro co žít. O rakovině děložního čípku jsem toho moc nevěděla, jen tak všeobecně, že ji často mají ženy mladší než 35 let a když se včas podchytí, naděje na uzdravení je. Protože Jiřina chodila na testy pravidelně, kvůli onkologickým pacientům v rodině, doufala jsem, že procento úspěšnosti bude vysoké, snad to našli včas.

Jiřina si prošla peklem

Samotné léčení bylo peklo. Trpěla hroznými bolestmi, často mi říkala, že už by radši nebyla, ale první kolo boje zvládla. Hodně nás to sblížilo. Rozhodly jsme se zavzpomínat, co jsme si na gymplu plánovaly a přály zažít, a podniknout to. Třeba jet nakupovat do New Yorku. Já se strašně bojím létat a představa osmi hodin ve vzduchu mě děsila, ale překonala jsem se. Vybílily jsme úspory a prožily super týden, i když na nakupování už nakonec moc dolarů nebylo.

Chemoterapii už nechtěla znovu podstupovat

O to horší bylo, když se jí po třech letech udělaly divné boule na zádech. Mohlo to být něco snadno léčitelného, co s předchozí diagnózou nesouviselo, ale… Když si šla pro výsledky testů, jestli se rakovina vrátila, tušila, že budou pozitivní. To už přitvrdila a vážně se mnou řešila, že znovu tím procházet nezvládne. Ačkoliv nádory byly i jinde v těle, odmítla ozařování i chemoterapii. Našla si na internetu léčitelku, která jí pravidelně zásobovala podivnými tinkturami a čajem, k tomu držela děsivou hladovku, vážila sotva 50 kilo. Začala cvičit jógu, meditovat, věřila na sílu dobré energie. Nikdo z nás neměl šanci ji přemluvit, aby šla radši do nemocnice, když si něco vzala do hlavy, prostě to udělala po svém.

Všichni jsme doufali v zázrak

Pak se její stav zhoršil a ošetřující lékař usmlouval pobyt v nemocnici na pozorování a aspoň posílení nějakými kapačkami. Jiřina asi přivítala nečekaný, ale rychlý konec při transfuzi krve, kdy nevydržela namáhaná tepna. Lidé, které tu nechala, to porazilo. Já to ještě ani pro roce nechápu. My jsme se ani nerozloučily. V nemocnici už jsem za ní nebyla, říkala mi do telefonu, že to nestojí za to, že bude brzy doma, a ví, jak nesnáším nemocniční pachy, kdo jiný než nejlepší kámoška by to věděl… Když se mi na telefonu objevilo číslo jejího manžela, myslela jsem, že třeba chce, abych jí koupila do nemocnice něco speciálního, nenapadlo mě, že uslyším, že Jiřina už není.

Strašně mi chybí

Ona už vážně není. Moc mi nepomáhá její stále „živá“ facebooková stránka, i když chápu, že její rodině možná touhle poslední pouto připadá důležité a vzpomínky jim ulevují od bolesti. Nepřipravila jsem se na to, že budu bez ní. Nikdy jsme o tom nemluvily. Naopak, poslední, co jsme spolu řešily, než ji odvezli do nemocnice, bylo, jak spolu půjdeme do útulku vybrat mi psa. Vždycky jsem si ho přála a domluvily jsme, že to bude mazlík sdílený, kterého budeme spolu nejen venčit, ale budu jí ho také půjčovat domů. Pro pejska jsem si nešla. Nemám sílu ho venčit sama.

Názor odborníka: Mgr. Kristýna Jurošková, Online psychologická poradna MOJRA     

Názor odborníka: Mgr. Kristýna Jurošková, Online psychologická poradna MOJRA     

Milá Lucie,

v příběhu jste popsala první i druhý a poslední boj své kamarádky s rakovinou. To, co právě teď prožíváte, je truchlení. Proces truchlení má různé fáze, včetně zmatení a toho, že situaci nedokážete pochopit či se s ní smířit. Jiřina vám byla velmi blízkou kamarádkou, dokonce jste spolu jely na dovolenou do New Yorku, kde jste určitě získaly mnoho společných zážitků. Je přirozené, že vám chybí a že její smrt nechápete. Možná vám to bude znít jako klišé, ale nejvíce vám pomůže čas. Rok je ještě krátká doba na to, abyste se svou ztrátou smířila. Dovolte si být smutná, naštvaná; dovolte si truchlit. Pokud už vám to nejde před rodinou či přáteli, můžete si zkusit najít svůj koutek, kde emoce pustíte.

Psala jste, že máte spoustu společných příběhů s Jiřinou, proto mě napadá, zda byste je nechtěla všechny sepsat. Společně s příběhy byste mohla vyzkoušet si vytvořit „vzpomínkovou“ krabičku, kde byste dávala různé předměty, která vám vaši kamarádku připomínají. Možná by to mohlo pomoci s procesem truchlení. Pokud už se cítíte přehlcená, popřemýšlejte nad tím, zda není čas si odjet někam na dovolenou vyčistit hlavu.

Pokud toto vše nepomůže, možná je na čase svůj smutek svěřit do rukou odborníku a najít si terapeuta. Existují i takoví, kteří se na ztrátu blízkého zaměřují ve své práci. Vyhledat odbornou pomoc je dle mého známka osobnostní síly člověka, ne selhání. Už jen to, že jste napsala a svěřila se nám se svou zkušeností, je hodno obdivu. Jste silná žena.

Kontakt: www.mojra.cz