Máte krásný kabátek, ten jste si šila?

To je takový přehoz. Slušel by vám. A ten, co máte vy, mám zase doma já. Máme podobný vkus. Já totiž, jak jsem vyučená švadlena, tak jsem vždycky tíhla k ručním pracím, ale než šicí stroj, raději věci cítím v ruce. Měla jsem různá období. Šila jsem medvědy, pak jsem háčkovala srdíčka pro Konto bariéry, těch jsem jim naposílala přes tři tisíce. Jsem dokonce v knize rekordů.

Aktuálně máte jaké období?

Teď mám velkou zálibu v korálcích. Miluju korálky. Dělám růžence a andílky a navlíkám náramky a prodávám to na koncertech a kupuju za to invalidní vozíky. Dala jsem taky peníze na opravu tří kostelů, například v Podunajských Biskupicích je 800 let starý kostel a zachránila jsem v něm 500 let staré malby. Korálkama.

Co vás vlastně k charitě přivedlo?

Ještě bych zůstala u těch korálků. Když jsem začala dělat růžence a zjistila, že se to lidem líbí, přemýšlela jsem, jak je k nim dostat, a protože mám ráda souvislosti, když do sebe věci zapadají, vymyslela jsem si, že budu opravovat třeba nějaké malé kapličky. A ještě mi zůstaly ty invalidní vozíky, teď už vydělávám na jedenadvacátý a koupila jsem už i bezbariérové auto.

Čtěte také

Vladimír Menšík

Čtěte také

Tajemství Vladimíra Menšíka: Připadal si ošklivý, odmala kouřil a pil alkohol

A to všechno z korálků?

Ano, protože než se dostanu na místo, kde mám koncert, tak musím strávit třeba tři hodiny v autě. To je strašná ztráta času. Jenže já jsem na to vyzrála a už se na ty cesty těším. Mám takové zařízení, že je můžu navlékat i za jízdy.

Nespíte, neodpočíváte. Navlékáte?

Mám tác, jakoby podnos, speciální lampu, takovou pojízdnou pracovničku. První, co si zabalím, nejsou ani šminky, ani mobil, ale speciální kufříky s korálky, a pořád motám. Korálky mám všude, všude. Už jsem i slyšela, že uklizený dům u mě znamená nedostatek korálků. Lidi už si na to tak zvykli, že moji fandové nosí náramky a andílky a růžence a mně to dělá strašnou radost. A krátím si tím chvíle čekání. Dřív jsem šila nebo háčkovala, ale to trvá dlouho, než něco vznikne. Korálky jsou rychlé. Když máte dobrý nápad a přijdete na grif, tak to jede. První růženec jsem dělala asi tři hodiny, teď ho mám za 15 minut. Dělám to pro své fanoušky, protože si z koncertu neodnesou jen hudební zážitek, ale můžou mít u sebe maličkost, která jim připomene pěkné chvíle. Ale vy jste se ptala, jak jsem se dostala k charitě!

Ano, jenže otázka zapadla mezi korálky…

Charita patří ke mně i k mé práci. Nedokázala bych jen štěstí přijímat a neumět se o ně rozdělit. Pěvecký kabát mi není malý, ale cítím velkou potřebu, krom hudby, nabídnout ještě něco víc lidem, pro které tu jsem. Proto se věnuji charitě celou svou kariéru a roky jen měním formy. Teď se moje charitativní činnost týká hlavně korálkování a získávání peněz i z mého dalšího úplně nového projektu – vlastní kávy.

Čtěte také

Lenka Krobotová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Lenka Krobotová: V Peru se mi staly těžko vysvětlitelné věci

Máte vlastní kávu?

To je novinka, mám ráda výzvy. Celou kariéru mě lidé zvou na kávu a já pozvání nemůžu vždy přijmout. Tak teď zvu všechny já. Mám čtyři druhy kávy a každá se jmenuje jako postavy rolí v muzikálech, které hraji nebo jsem hrála. Vše, co dělám, dělám z lásky k lidem a chci jim vracet to, co mi z hlediště posílají. Pořád u sebe nosím svoje výrobky, a když jdu třeba nakupovat a někdo se na mě usměje, už má andělíčka. Mě baví dělat lidem radost, a hlavně mě to uklidňuje. Protože když děláte něco rukama, tak se čtyřproudovka v hlavě zastaví, vidíte, jak to odsýpá, a to je pro mě psychický odpočinek. Vidím dokončenou práci a mám pocit, že je všechno v pořádku. Mám to už vychytané, koupila jsem si domů i speciální sedačku, která má šuplíky na… ano na korálky a lampu a dobře se v ní sedí i pracuje.

Neříkejte, že nemáte ještě nějaké jiné hobby.

Tohle je nejlepší. I když mě třeba češou a líčí na koncert, tak buď úřaduju a podepisuju papíry, nebo dělám andělíčky. Už je mi spíš divné, když rukama nic nedělám, a jsem za to mamince moc vděčná, protože mě k tomu vedla. Je to vlastně něco, co mě možná kolikrát vyvede z vnitřních zmatků, protože se uklidním. A na nic jiného nemám čas. Mně ta vaše otázka na hobby připomíná dotaz, proč jsem se nepustila do kariéry v zahraničí. Nevejde se mi do diáře. Těžko nacházím volné dny. Jsem denně na jevišti, v kontaktu s fanoušky. Každý den mám besedy, koncerty, muzikály. Tam už se toho moc nacpat nedá.

Čtěte také

Jan Rosák

Čtěte také

Jan Rosák: Baví mě koukat na hezký holky, ale v tom mě doma nepodporují

Ani žádný sport? Vypadáte ve formě.

Slíbila jsem svému tělu, že budu cvičit, to je moje povinnost. Cvičím ráno a teď už i večer a zjistila jsem, že večer je cvičení ještě lepší než ráno, protože tělo, které je v napětí, uklidníte a pak se vám lépe spí.

Co cvičíte?

Mám speciální válec (jmenuje se masážní válec nebo jóga válec, pozn. aut.), kterým promasírujete a uklidníte celé tělo, a k tomu míč. To každému doporučuju. Kupte si ho taky, je to skvělá věc. To by měl mít každý doma.

Další koníčky už nepotřebujete?

Nepotřebuju. Mám teď tak krásně stabilizovaný život, že si kolikrát po koncertě můžu zajít do kina, na večeři nebo mám nějakou romantiku. Žiju, jak jsem nikdy nežila.

Když jsem byla v létě v Tatrách, viděla jsem tam upoutávky na váš koncert na Štrbském Plese, jaké to tam bylo? Jezdíte ráda na hory?

Jak už jsem říkala, moc času nemám a na všechna místa se vlastně dostávám díky koncertům. Je pravda, že když někde zpívám, tak si to místo třeba ani nestihnu projít, ale Tatry mám ráda. Dokonce v Tatrách budu i na Silvestra, takže jsem si dovolila tam zůstat asi další čtyři dny. Doufám, že do toho něco nevpadne. Ale tenhle koncert letos v létě byl výjimečný tím, že se konal na doskočišti pod skokanským můstkem, na sjezdovce. To je jediný způsob, jak mě na sjezdovku dostat, protože nelyžuju a nikdy jsem na hory s lyžemi nejela. Jsem zodpovědná a nechci se polámat, když jsem pořád na jevišti. A já bych se stoprocentně polámala! Vlastně jednou jsem ve videoklipu k písničce V horách hrála, že lyžuju, ale měla jsem okolo pasu provaz a táhli mě…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Alice Nellis: Už jako malá jsem se často bála a dost mě to otravovalo

Ani v létě vás hory nelákají? Turistika, procházky?

Ne, že bych byla líná, ale prostě jsem na to neměla čas. Letos jsem si dovolila být týden v létě v Chorvatsku, kde jsem stejně i trochu pracovala, protože jsem se chystala na sezonu a nový krásný projekt, který budu rozjíždět.

Takže radši k moři než na hory?

Největší relax mám na jevišti. Když člověk něco dělá rád, tak je to meditace, takže já vlastně medituju denně, nikam vyrážet nepotřebuju, a když už, tak do Českého ráje. Tam mám chalupu a koně.

Nejkrásnější místo na světě?

Nejkrásnější místo je tam, kde se člověk narodil, ale kromě Otvovic, je to pro mě Český ráj, kam jezdím asi 25 let. Tam to miluju. Vždyť se to taky tak jmenuje, je to vážně ráj. To jméno si zaslouží.

Máte tam radši léto, nebo zimu?

Uvědomila jsem si, že mám ráda podzim, protože ho teď vlastně žiju. Už nejsem ani jaro ani léto, jsem podzim. Je barevný, klidný, vyrovnanější než bláznivé jaro. A mám před sebou zimu. Zní to děsivě, ale děsivé to není. Je to koloběh přírody. Sice jsem v pětatřiceti letech asi byla půvabnější, ale nechtěla bych to vrátit, protože jsem si s některými věcmi vůbec nevěděla rady. Teď už chválabohu vím a život si tak nekomplikuju.

Čtěte také

Jana Brejchová s Vlastimilem Brodským ve filmu Noc na Karlštejně

Čtěte také

Retro z Vlasty – Jana Brejchová: Závislost na obsazování bývá někdy krutá

Zjistila jste, co je pro ženu v životě nejdůležitější?

To má každá jinak. Myslím si, že na ženě poznáte, jakého má doma muže. Jakmile vidíte zmatek v očích a roztěkanost, tak to není jen její vina, ale taky těch, kdo ji obklopují a dělají ji šťastnou, nebo jí naopak život komplikují. V mém případě to tak bylo. Pro mě je nejdůležitější, když se kouknu na sebe do zrcadla a nevidím tam ty vytřeštěné oči a křečovitý úsměv, a víte, že jsem ho měla roky. Mám dokonce schovanou jednu takovou fotku, abych si o to víc vážila toho, co mám teď, protože na té fotce je mi mě strašně líto.

Bylo to jen špatnými vztahy?

Bylo to i tím, že jsem dovolovala něco, co jsem nemusela.

Nedávala jste hranice?

To je obecně můj problém s lidmi. Musím se to naučit, neumím dávat hranice. Lidi ty hranice potřebují.

Myslíte, že ten klid a vyrovnanost, o kterém mluvíte, způsobil i to, že vypadáte skvěle?

Mohlo by to být lepší. Ale určitě má vliv psychická pohoda na vzhled. Když přijdete na to, co vám nedělá dobře, a už konečně přestanete opakovat tu stejnou chybu dokola.

Čtěte také

Karolína Skórková

Čtěte také

Karolína Skórková: ADHD se mi projevilo naplno v mateřství. Mají ho i obě děti

Přišla jste na to sama?

Na to si musíte přijít sama, ať vám říká, kdokoliv cokoliv. Stejně nevěříte. Nikdo vám to do hlavy nedostane. Stokrát mi to mohl tatínek říkat a já měla pocit, že nemá pravdu, a on měl vždycky ve všem pravdu! Tatínek s maminkou měli vždycky pravdu. Kdyby byla možnost infikovat zkušenosti, syna tak pokoušu, aby všechno věděl a nemusel si to projít sám. Ale každého poučí něco jiného. Asi jsme tady proto, abychom přišli na to, co nám dělá dobře a čemu se máme vyhnout.

Vy už to víte.

Jsem teď zrovna v takovém období, že už to vím. A našla jsem si i parťáka, je to partner, který po všech stránkách ztělesňuje to, co mi chybělo, a on to doplnil. To hraje velkou roli.

Znamená to, že vás respektuje?

To znamená třeba i to, že se mnou nesoutěží. Naopak čím víc se mi daří, tím více je na to pyšný. Je to i jeho zásluha, protože je součást mého týmu, stará se o mě, nejen jako o partnerku, ale i jako o zpěvačku. Jsme jednokariérové partnerství a jeden tým.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Alena Mihulová: Nedávám si mety ani ultimáta a je mi vnitřně líp

To jste dřív nepoznala?

To se nedá tak říct a ani zobecňovat. Určitě jsem neměla smůlu v lásce. To v žádném případě. Naopak jsem potkala muže, kteří mě měli někam dovést. Někteří mi opravdu hodně pomohli, třeba Petr Kratochvíl nebo Petr Makovička, to jsou moji zásadní partneři. Pak jsem také měla vztahy, které mě naučily, třeba to, jak to už nedělat.

Tak to určitě mělo taky smysl.

Ano, všechno to do sebe zapadá. Díky tomu si teď vážím klidu, kusu obyčejného života, který mi ten člověk dává, aniž by se do toho nutil. Běží to přirozeně… A já najednou po představení mám sílu, kterou jsem nikdy neměla. Protože když nemáte místo, kde je klid a pořád jste v napětí, tak vás to strašně vysiluje. Dlouho se to nedá zvládnout a tělo se začne bránit. A proto pak ty vyvalené oči a tak. Ale teď je mi fajn.

Je to cítit z té nové desky i z vás.

Najednou si uvědomuju, jaký je můj úkol, co znamenám pro lidi, že to není jenom o mně. Vždycky jsem si uvědomovala, že hlas a talent není žádná moje zásluha, že jsou to jen dary, které jsem dostala a musím je dávat dál. Když se přestanete brát moc vážně, což je hodně důležité, tak se žije líp. Zjistíte, že vás všichni neřeší. Já, když se mně dřív něco nepovedlo, jsem si myslela, že to řeší všichni, že ani nemůžu vyjít ven. A ono to tak není. A to je úleva. A teď se raduju z nové desky Ta o mně a těším se na velký vánoční koncert 10. prosince v 02 areně a poté i na vánoční turné.

Jak se učíte novou písničku?

Poslouchám ji. Potřebuji ji dostat pod kůži, a to nedostanete hlavou. Potřebuji ji nacítit, vnímat. Třeba teď na nové desce jsem se ani některé písničky nemusela učit, protože byly tak logické a někteří autoři je psali přímo na mé zadání. Nejlepší v tom byl Marek Ztracený. Napsal to i slovy, která jsem mu řekla, takže jsem měla pocit, že jsem to napsala sama. On je báječný autor! Jsem moc ráda, že od něj mám na novém CD tři písničky, protože ty jsou do puntíku moje.

Čtěte také

Marek Ztracený

Čtěte také

Slavík se blíží a Marek Ztracený hlásí pauzu. Báječný autor, chválila Bílá

Jenom posloucháte? Nemáte žádné pomocníky, autory, kapelu okolo sebe?

Poslouchám hudbu dokola a ono se to někam zaryje a nejlépe se mi učí těsně poté, kdy se probudím nebo těsně před usnutím. Mysl tehdy asi nejvíc přijímá, nejvíc tam toho zůstane. Je to nějaký zvláštní stav.

A jde vám to lépe před usnutím, nebo při probuzení? Jste spíš skřivan, nebo sova?

Nikdy jsem to tak neměla, ale povolání mě donutilo, že spíš žiju v noci. Stává se, že musím mít budík na pátou, třeba když jsem teď natáčela klip k písničce Mám ráda život, ale to ráno jsem teda život moc ráda neměla. Začala jsem se líčit v pět ráno. Vizážistka u mě musela spát, aby nejela ráno ve čtyři z Prahy. Celý tým spal u mě, abychom začali včas. Nejradši bych chodila spát kolem desáté, což se mi málokdy povede, spíš je to dvanáct až jedna a pak spím tak do osmi.

Kde nejradši koncertujete, je vám bližší kostel, nebo vyprodaná O2 arena?

Mám to ráda barevně. Tím, že střídám žánry, střídám i prostředí, takže se nikdy nenudím a pokaždé mám pocit, že je to poprvé. Ale máte pravdu, jedno místo mám asi nejradši, a to je ten můj kulturák.

Čtěte také

Karel Gott a Jiřina Bohdalová

Čtěte také

Retro z Vlasty – Karel Gott a Jiřina Bohdalová: Tak vy, Jiřinko, a náš Karluša?

V Otvovicích.

Je to totiž místo, kde jsem začala. Zpívala jsem tam v sedmi letech poprvé. Na tom samém jevišti, kde jsem měla včera jako hosta na besedě Michala Hrůzu a předtím spoustu úžasných zajímavých lidí. Nedávno třeba Ivu Janžurovou, Elišku Balcerovou, Jiřinu Bohdalovou, Hanu Zagorovou, Martu Kubišovou, Štefana Margitu… Tak tam to mám nejradši, protože když vidím plný sál a vím, že ten sál by nebyl, kdybych ho nezachránila, tak to mi trošku dělá dobře.

Děláte si sama produkci, dramaturgii i moderujete?

Ano, jsem pořadatelka. Zvu si tam kamarády, lidi, které mám ráda, kterých si vážím a které nemám jindy šanci potkat. Třeba Chinaski, se kterými jsem si zazpívala.

Co posloucháte, když jste sama a chcete odpočívat?

Každý večer usínám, spíš správně usínáme, se speciální relaxační hudbou. Taky jsem si natočila ranní zpěv ptáků doma v Otvovicích, ty nejkrásněji zpívají kolem čtvrté ráno, to uklidní maximálně. Srovná to duši i hlavu do harmonie, že se vám pak krásně spí. Ale nejradši mám ticho.

Posloucháte ticho?

Nebo ty ptáky. Taky tím, že jsem se v té vesnici narodila, tak mám zvuky spojené s dětstvím. A na všechny emoce reaguji i fyzicky. Mám husí kůži, je mi dobře, nebo pláču. Jsem takový druh, ale pro tohle povolání stvořený. Slyším ty ptáky, zvuk vlaku, kohouty, kteří začínají kokrhat, psy štěkat a to mi dělá hezky. To je pro mě nejhezčí hudba.

Čtěte také

Saskia Burešová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Saskia Burešová: Můj první konkurz? Na Poštovní schránku!

Jaká vás dokáže rozplakat?

Když jsem prvně slyšela Ave Maria, kterou pro mě otextoval Pavel Vrba, to jsem měla v očích slzy. Anebo písnička Modi, kterou taky napsal Pavel Vrba a zhudebnil ji Petr Malásek. Plakala jsem už u demáče, který nazpíval Petr, a ten se za zpěváka opravdu nepovažuje. Hned jsem věděla, že je to pro mě zásadní.

Nestýská se vám po rocku?

Ne, vy toho o mně moc nevíte! Jsem stále členkou skupiny Arakain a letos jsme v létě jeli metalové koncerty po hradech. Jsou to dveře, které nezavírám. Začínala jsem s nimi, cítím se s nimi dobře a taky s nimi skončím, možná v kulturáku v Otvovicích. Takhle stejně ke mně patří třeba Petr Malásek, s tím jsem také celý život. On pro mě vybrnkával Neposlušné tenisky. I muzikál ke mně patří, je to zase jiný druh spojení mezi mnou a diváky.

Patří k vám taky nějaké celoživotní kamarádky? Věříte na ženské přátelství?

Samozřejmě! S holkama z Otvovic jsme vyrůstaly, chodily jsme do školky, do školy, je to přátelství léty ověřené a trvá. Cítím se tam jako normální člověk. Žádný mimozemšťan. Jsem pro ně Hana, Hanička a člověk, který patří do jejich života, a oni patří do mého. Jsou to kamarádi, se kterými děláme i ten kulturák. Za každou besedu či koncert vždycky poděkuji Srdci Otvovic, protože jsme se tak pojmenovali, a kdybychom to Srdce ztratili, tak bychom se neměli kde stýkat, dělat akce pro dospělé i děti. Takže jsem včera zase všem srdcařům poděkovala a rozdala vlastnoručně vyrobená srdíčka. Plánujeme spoustu akcí, budeme dělat Sametový ples k výročí revoluce a děláme věci, co nás baví.

Čtěte také

Stará paní

Čtěte také

Neříkejte seniorům: „Budeš tu s námi ještě dlouho“. Oni to slyšet nechtějí...

Slavíte také dva svátky?

To si pište! Nikdy si nenechám ujít příležitost dostat dárek. Za to děkuju Haně Zagorové, že mám druhé kratší a čitelnější jméno, protože když jsem začínala, tak ona byla naprostá hvězda a Hana Zaňáková je dost podobné. Haničko, děkuju! Protože kdybych měla na autogramiádách napsat tolikrát Zaňáková, tak to je dvojnásobek času. Bílá jde rychleji. Ale obě ta jména ke mně patří a mám je ráda.

Máte hrubý odhad, kolikrát jste se podepsala?

Já nemám ani odhad, kolik jsem udělala andělíčků, kolik jsem ušila medvědů. To nevím. Tisícovky to budou. Není to pro mě důležité. Důležitější je, že rozdávám radost.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kateřina Stryková: Umělci mě adoptovali. Tančila jsem s Geňou a slavila s Gottem

Lucie Bílá (1966)

  • Česká zpěvačka a herečka. 
  • Vlastním jménem Hana Zaňáková. 
  • Pochází z Otvovic. Hodiny zpěvu absolvovala na lidové škole umění. 
  • Vyučila se dámskou krejčovou. 
  • Začínala jako zpěvačka se skupinou Rock-Automat a Arakain 
  • V 80. letech s prvním manažerem Petrem Hannigem vymysleli pseudonym Lucie Bílá. 
  • Vystupovala v nejznámějších muzikálech uváděných v Česku (Les Misérables, Dracula, Krysař, Johanka z Arku, Němcová, Carmen, Aida a The Addams Family, Sestra v akci). 
  • Vydala řadu sólových alb, podílela se na několika filmech (jako zpěvačka i herečka), prodala přes dva miliony nosičů.
  • Je držitelkou 20 Českých slavíků.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Šlechta se ve středověku moc v jídle nehlídala.

Čtěte také

Jídelníček ve středověku. Držely se diety, půsty, ale vzrůstala i obezita

Čtěte také

Svačiny pro školáky

Čtěte také

Zapomeňte na oplatky a chleba s máslem! 3 tipy na vyvážené svačiny pro školáky

Čtěte také

Romantika ve vztahu je důležitá

Čtěte také

Romantika ve vztazích mizí: Vše, co potřebujeme vědět, máme přímo pod nosem