Odpusťte, že začínám tak povrchně, ale nedá mi to: jste jednou z průkopnic, které si přestaly barvit vlasy. Nezačínají se stávat šediny trendem?

To netuším, já si je přestala barvit, protože mě to strašně otravovalo, vlasy mi rostou rychle, takže byly odrosty za chvilku vidět, a tudíž bylo vidět i to, že si je barvím, což jsem samozřejmě nechtěla – to je ta praktická stránka. Ale druhým, důležitějším důvodem bylo, že jsem se s obarvenými vlasy cítila hodně nepřirozeně, připadalo mi, že se každým dalším kadeřnickým počinem oddaluju od toho, kdo doopravdy jsem, sama už to vlastně ani nevím, matu tělem, prostě to nejsem já.

A nepřekáží vám to v práci?

Vůbec, akorát když jsem se k tomu tehdy rozhodla, měla jsem roztočený seriál a děvčata v maskérně měla docela problém, protože první půlrok nebo rok odrůstající vlasy vypadají dost blbě. Takže to chuděry musely různě maskovat, za což asi nebyly rády, že jim takhle přidělávám práci, ale já si byla tak jistá, že to chci, že jsem byla neoblomná.

Vládne tu kult mládí, lidé nechtějí žádné vrásky, žádné šediny… a pořád se spíš říká, že šedivé vlasy přidávají na věku. To vám nevadí?

Jednak tohle nesdílím, jednak si nepřipadám, že vypadám starší. Ale možná kdybych si udělala průzkum, lidé by mi třeba řekli, že jo… Chci být samozřejmě hezká a líbit se, ale to nesouvisí s věkem. Otázku, jestli vypadám starší, si tudíž fakt nekladu, zásadní je pro mě cítit se dobře a přirozeně a je mi jedno, jak to navenek vypadá, jestli mi rozumíte.

Snažím se, ale jsem spíš fiflena.

Když jsem si přestala barvit vlasy, jako bych shodila slupku, která byla umělá. A reakce okolí jsou všechny naprosto pozitivní, opravdu. Ale je to asi i tím, že mám – proč to neříct? – tak dobré vlasy. Kdybych je měla nekvalitní, možná bych si netroufla, ale tím, že se můžu chlubit, jak jsou bohaté a pěkné, tak ano, i to je důvod, proč jsem do toho šla.

Některým herečkám vyloženě vadí, když se mají na jevišti nebo před kamerou zošklivovat, štve je, když jim to nesluší.

Tohle taky neřeším, vždyť je to role, já jen rozlišuju, jestli v ní mám být ošklivá zvnějšku nebo uvnitř. Měla jsem roli, kdy ta žena měla být opravdu nehezká zvnějšku, nepřitažlivá, ošklivé líčení, divně spláclé vlasy, a nedělalo mi to absolutně problém, protože tohle jsou prostředky, které mi pomáhají roli vytvořit, je to profese, práce. Kdybych měla pocit, že musím být na jevišti vždycky krásná, nebudu dobrá. Tohle je na mojí práci strašně zajímavé a zábavné, že můžu být různá, ošklivá, krásná, hodná i zlá, nejenom pěkně namalovaná panenka.

Vy věru nebudete fanda boomu plastik a botoxů.

No to nejsem, ale zároveň vůbec nemám tendenci to u druhých posuzovat, jen poznám, když to někdo má, a nemívám z toho většinou úplně příjemný pocit. Ale nikdy bych si netroufla říkat, že je to blbě anebo že to nemá dělat, jsem vzdálená generalizování, každopádně osobně bych na to nepřistoupila. Jak jsme mluvily o tom kultu mládí, tak mně osobně to připadá jako hovadina a nerozumím tomu. Nejsem mladá a mám se tvářit, jako že ano? Proč? Umět hezky přijmout stárnutí je zajímavé téma. A hodně současné.

Znáte někoho hezky starého?

Mám dva neuvěřitelné vzory a příklady ve svém životě: léta jsem kamarádila se syny básníka a grafika Bohuslava Reynka, se kterými jsme se seznámili, když jim bylo kolem sedmdesáti, a dalších šestnáct let jsme za nimi jezdili. Navždycky pro mě zůstanou ideálem, jak krásně se dá zestárnout tím, že člověk přijímá fyzické chátrání, které je přirozené, nezakrývá ho. Jim zůstala neuvěřitelně čerstvá duševní a duchovní jiskra a náboj, tak živí lidé a mladí v tom krásném smyslu slova, že byli naprosto svobodní. Byli jako čerstvé plody, tak bych to asi nejlépe vystihla. Že jsem měla možnost se s nimi setkávat, bylo pro mě nesmírně obohacující a důležité.

Vy jste nejen herečka, ale děláte i dramatizace. Jak si vybíráte témata?

Vybírám si to, co rezonuje se mnou a oslovuje mě a co třeba mám i nažito podle svých zkušeností. Téma musí být zkrátka zároveň i moje, to je podstata tvorby. Pak můžu něco přidat i ze sebe, co je překvapivé. A zároveň pak ty postavy hraju, dávám jim svoje tělo, hlas i emoce, můžu jim dát k dispozici všechen materiál, který se ve mně nastřádal. A můžu tak kombinovat příběh, který dramatizuju, a můj osobní vklad coby základ.

Jak jste se k dramatizaci dostala?

Na to, že dokážu převádět literaturu, ale i poezii do dramatické formy a hrozně mě to baví, jsem přišla v pětadvaceti, kdy jsem byla poprvé těhotná a měla jsem rizikové těhotenství. Nepustili mě hrát. Byla jsem zvyklá opravdu hodně intenzivně pracovat, takže dřepět doma a nic nedělat byl strašně divný pocit. Tak jsem si vzala román Françoise Mauriaca, kterého mám ráda, a jen tak pro sebe jsem si zkusila převést ho do dialogů. Ani to tehdy nebyl divadelní, ale televizní scénář, co jsem vytvořila, neměla jsem tenkrát ani počítač, dokonce ani stroj, tak jsem to sepsala v ruce a poslala do České televize. A představte si, oni to zrealizovali.

No to muselo být skvělé! Navíc prvotina!

To si pište! Měla jsem hrozné štěstí, když se takhle na začátku o něco pokusíte a přijde zpětná vazba, že teda jo, že jim to připadá zajímavé a že to chtějí, tak to člověka nesmírně povzbudí a mě to navíc bavilo a baví.

Ale je to taky těžká disciplína, ke které asi musíte mít vrozené vlohy, talent, ne?

Mám ozkoušeno, že mám vrozené i vypěstované myšlení v dramatických situacích. Přemýšlení v této formě je mi velmi blízké, mám ji nějak podchycenou, ale nevím, jak to vysvětlit… Je mi to zkrátka přirozené, takhle přemýšlet.

Máte dramatično v sobě, pocházíte z herecké rodiny?

Právě že vůbec, jsem z Kolína, máma byla učitelka, táta zámečník-svářeč, nikdy u nás tendence k divadlu nebo jakémukoli umění nebyly. Tedy máma má vysokou školu, v knihovně samozřejmě nějaká základní literatura taky byla, i poezie, ale jako děti jsme k tomu vedeny nebyly, to jsem si našla až sama na gymplu, kdy jsem se o hudbu, literaturu a divadlo začala zajímat a hledala si sama cestu.

Co na to rodiče?

Mamka mě spíš zrazovala, ale učitelka na dramaťáku, kam jsem chodila, herečka kolínského divadla, chtěla, abych šla po základce na konzervatoř. Máma prohlásila, že mě do Prahy v žádném případě nepustí, a jsem jí za to dnes vděčná, myslím, že jsem ten gympl potřebovala. Jsem člověk, co se chce a potřebuje vzdělávat, chybělo by mi to. Šla jsem pak na DAMU, ale musím říct, že stejně jako divadlo mě přitahovala i literatura. Kdybych se tam nedostala, šla bych literaturu nejspíš studovat a asi bych i psala. Na herectví jsem nebyla fixovaná, nebyla to moje jediná cesta. Jenomže tím, že mě tam napoprvé vzali, se mi potvrdilo, že to moje cesta je. V té profesi jsem se našla a jsem v ní šťastná. Úplná.

Tomu se myslím říká naplnění.

Ano, naplnění.

Často zpracováváte témata víry. K té jste, předpokládám, také nebyla vedená, pokřtít jste se nechala až v dospělosti.

Ve čtyřiadvaceti. Když se dospělý člověk rozhodne dát pokřtít, říká se tomu konverze, tedy doslova obrácení, a já vlastně prožila dvojí konverzi: obrácení se k Bohu a k divadlu, světu tvorby a umění. Šlo to ruku v ruce, začala jsem nacházet potřebu nebo touhu po něčem, co se nedá slovy moc zachytit. I slovo Bůh může být pro spoustu lidí velmi zavádějící. Pro mě je to touha po něčem, co mě přesahuje, co je pro tyhle oči, pro tenhle svět neviditelné, ale co je přítomné v něm i za ním, jestli mi rozumíte.

Tentokrát absolutně. Vedete k víře svoje děti?

Když jsou děti menší, je to jiná situace, než co se stane kolem puberty. Do té doby to děti tak nějak přijímají, aspoň podle mé zkušenosti děti duchovní oblast přijímaly jako přirozenou součást našeho života, to že se jde do kostela, že se člověk pomodlí, poděkuje. Ale nikdy jsem je do toho nenutila. Pak si většinou děti kolem puberty začnou klást důležité otázky, zdali to chtějí ony samy, a někdy přijdou na to, že ne. Podle mě je to i součást vymezení vůči rodičům a jejich autoritě.

Nevadilo vám to?

Nikdy jsem netrvala na tom, že děti musí třeba chodit do kostela, když nechtějí, v tom jsem hodně liberální. Jsou rodiče, kteří řeknou: Já vím, že je to pro něj dobře, on si to teď neuvědomuje, ale musí to dělat. Pro mě je víra v životě tak důležitá věc, že vynucovat ji na někom mi připadá strašně nepřirozené, a ani bych si to vůči dětem nedovolila, dát jim v tomhle směru svobodu je pro mě zásadní. Ony vědí, že pro mě a manžela je víra důležitá, ale jak s ní ony v životě naloží, to už není na nás.

"Ve vztahu vždy nějaké problémy přijdou. Díky práci jsem si i v krizi uvědomila, proč toho chlapa miluju."

Za inscenaci Soukromé rozhovory jste získala ocenění Thálie – gratuluju! Velká radost?

Obrovská, samozřejmě, ale když člověk dělá tu práci tolik let, neznamená to, že jsem zrovna tuhle práci, tuhle inscenaci odvedla lépe než jinou. Když řekli moje jméno, byla jsem hodně dojatá, nesmírně si toho vážím, ale – jak to říct? – vlastně se nic nemění, pokračuju dál. Pro mě je důležité, že se o tom představení a divadle dozvědí lidé, které by možná ani nenapadlo přijít se podívat, to je skvělý dopad. Plus je to cena, kterou uděluje herecká asociace, tedy vlastně kolegové, ne kritici, i když i ti jsou tam zastoupení, ale nepřevažují. Za tutéž roli jsem dostala i Cenu Divadelních novin – za herecký výkon sezony napříč žánry, a to už je cena kritiků, která pro mě ale má nemenší význam. Fakt obrovská radost z toho, že hru tolik lidí vidělo a mělo chuť ji ocenit.

Ve hře se hlavně rozvíjí téma nevěry, když to zjednoduším, otázka: říkat, či neříkat? Co myslíte vy?

Já si myslím, že neříkat. Tedy samozřejmě pokud chcete manželství udržet a záleží vám na něm. Jsou situace, kdy je nevěra naopak cestou pryč z nefungujícího vztahu, v takovém případě může být to, že ji člověk pojmenuje před tím druhým, vysvobození pro všechny. Tak vidíte, asi na to nejde odpovědět jednoduše a jednoznačně. Naše představení je o tom, co může nastat, když se to řekne, jak vyslovená pravda může v určité situaci všechno zničit. Hlavní hrdinka dostane radu, že to její muž unese, že je silný, že to vztah posílí, ale rada to není dobrá. Na druhou stranu, kdyby dostala radu „neříkat“, neměli bychom o čem hrát! Na základě „říkat“ se rozpoutá úchvatná bergmanovská sonda do psychologie dvou postav a vztahu dvou lidí. To je tak nádherný materiál, kolik poloh tam můžeme s Martinem Pechlátem hrát, to je fakt čirá radost!

Čirá radost pro vás! Pro mě, jako pro diváka, to bylo tak přesvědčivé a děsivé, že jsem pak nebyla dvě hodiny schopná normálně mluvit! Na jevišti proběhla absolutní destrukce.

To je nádherné, co mi říkáte, moc krásné, děkuju! Když to takhle zasáhne, je to paráda, to mám radost. I když člověk nezažil třeba sám nevěru konkrétně, tak v tomhle představení je spousta nuancí, se kterými se mohou lidé identifikovat, aniž by touhle bolestnou a komplikovanou zkušeností prošli. Je to o partnerství a o tom, co se může odehrát mezi dvěma lidmi, kteří jsou si tak blízko. A uznávám, že je to šílené.

Když jsme u toho šílenství, se svým manželem úzce spolupracujete, režíruje všechny vaše hry, musíte být pořád intenzivně spolu, navíc v tvůrčím procesu a máte spolu tři děti. To se fakt dá zvládnout?

Pro hodně lidí je záhadou, jak to vydržíme, ale opravdu můžu říct, že společný život i práci pro vztah vnímáme jako obrovský dar. Každé zkoušení, každá nová práce znamená znovuobjevení toho druhého, je to příležitost znovu si uvědomit, jak a proč si toho druhého vážíme. Fakt, jak to říkám. Protože si ho vážím jako člověka, jako režiséra a vím, že on si váží toho, jak já k profesi, ke hraní, přistupuju. S každou inscenací se vzájemná radost a to všechno znovu obrozuje. V dlouhodobém vztahu nějaké problémy přijdou, někdy je to těžké ustát, ale když přišla nějaká krize, díky práci jsem si jasně uvědomila, proč vlastně toho chlapa miluju, a znovu si potvrdila, že s tímhle člověkem chci být, proč si ho tolik vážím a že nás společná práce spojuje a podporuje. Ale když to takhle říkám, zní to trochu divně, že?

Snad ani ne, ale nedokážu si představit, že by mě manžel-režisér od rána do noci komandoval…

Ale tvůrčí práce je jedinečný obor, u nás neplatí, že režisér má navrch, jen on ví a já jako herečka nevím, takhle to vůbec nemáme, nikdo s právem veta neříká, jak to bude. Oba se ptáme, tvoříme, je to, jako by obraz malovali dva malíři, v případě inscenace čtyři pět i víc malířů. On jako režisér nepřichází s hotovou a uzavřenou vizí, zajímá se o všechny spolutvůrce, nechá nás svobodně se pohybovat v rámci svých rolí, jak herce, tak výtvarníky, hudební skladatele. To, že nám dává takovou svobodu, je důležité. A přitom je zajímavé a krásné, že výsledek – tedy inscenace – nakonec vždy nese jeho jedinečný rukopis. Asi by mě štvalo mít za muže člověka, který je můj šéf nebo se chová jako šéf. Komandovat bych se ani v práci, ani ve vztahu nenechala, a to on naštěstí vůbec nedělá. 

LUCIE TRMÍKOVÁ (1969)

 

• Herečka, scenáristka.

• Pochází z Kolína.

• Vystudovala DAMU.

• Účinkovala v Divadle Komedie, v Divadle v Dlouhé aj.

• S manželem Janem Nebeským a s hercem Davidem Prachařem založila divadelní spolek JEDL, kde uplatňuje svoje autorské scénáře (Médeia, Pustina, Soukromé rozhovory, Zlý sen, Pan Pros…).

• Je držitelkou ceny Alfréda Radoka (1997), Ceny Thálie (2019) a Ceny Divadelních novin (2019).

• Má tři děti.

Článek vyšel v časopise Vlasta 22. 1. 2020.