Obec Jasenie se dostala do centra bojů, když v srpnu 1944 vypuklo povstání v Banské Bystrici, do té doby se zdála válka vzdálená. Tou dobou studovala Lýdia slovenskou učitelskou akademii, ovšem školní rok 1944/1945 v září vůbec nezačal. Mládež pomáhala vykládat zbraně z nákladního vlaku do aut a snášet partyzánské vybavení do údolí.

V říjnu 1944 bylo povstání potlačeno, což ve vesnici způsobilo paniku a strach z německé pomsty. Byla tedy vyhlášena povinná evakuace do hor. „Kdo nepůjde, bude zastřelen,“ slyšeli. V noci se tedy otec s dětmi vydali na cestu. První noc strávili v kolibě mezi poli. „V devět hodin večer vystřelili partyzáni z minometu z kopce Rígeľ do Podbrezové. Za chvíli začali Němci ostřelovat Rígeľ nad naší kolibou. Střelba trvala do čtyř ráno. Nikdy na to nezapomenu,“ vzpomíná paní Kovářová.

Čtěte také

Celá rodina pohromadě i s druhou narozenou dcerou Haničkou

Čtěte také

Pravdu o rodných Lidicích zjistila až po návratu z koncentráku, tatínek nepřežil

Během druhého dne došla skupina do Lomnisté doliny, kde si vybudovali provizorní kolibu. Ovšem po dvou dnech dorazil čeledín se zprávou, že kdo se nevrátí do vesnice do tří dnů, bude zastřelen. Mezitím už Němci v Jasenie popravili tři mladé muže, jejichž těla nedovolili dva týdny pohřbít.

Čtěte také

Čtěte také

USA jsou plné osamělých lidí, říká americký učitel, který se usadil v Praze

Ukrývání povstalců

V každé domácnosti byli ubytováni vojáci, u Kordíkových to byli důstojníci. Domy se prohledávaly, kontrolovaly se přítomné osoby, vojáci konfiskovali seno pro své koně, prádlo i dobytek.

Do této atmosféry dorazil v listopadu 1944 dopis od vzdáleného příbuzného MUDr. Pavla Svoreně, v němž prosil rodinu o pomoc. Působil tehdy jako vedoucí lékař 2. paradesantní brigády, která vznikla v Sovětském svazu a přijela na pomoc Slovenskému národnímu povstaní (SNP). Po potlačení povstání se spolu se dvěma dalšími zdravotníky a devíti civilisty skryli v horské chatě, ale nyní jim došlo jídlo. Lýdiin bratr s tovaryšem chatu našli a po nějakou dobu jim donášeli zásoby. Situace to byla ale neudržitelná, tak se rozhodli uprchlíky přestěhovat do vesnice a k partyzánům. Doktor Svoreň a oba zdravotníci, Ján Holič a Ondrej Slanina, se ubytovali u Kordíkových.

Čtěte také

Čtěte také

Sblížila nás až rakovina. I díky němu jsem ji překonala!

„Ve stodole jsme vybudovali skrýš. Měla kostru z dřevěných desek. Bylo na tom seno, potom sláma, vše se udupalo. Nemohl jste tam jít vrchem. Musel jste jít nejdřív spodem a počítat traverzy. Při třetí jste odbočil, lezl nahoru a pak se spustil do krytu. Byla tam spousta dek, konzervy a kýbl na exkrementy. Jednou tam muži uvízli deset dní, protože Němci měli pod nimi koně. Nemohli vyjít, takže to tam museli vydržet na konzervách.“

Protože bylo skrývání ve stodole příliš riskantní, přesunuli se Holič a Slanina nejdříve do úkrytu v kostele a později do hor za partyzány. Lýdiina matka Angela vyzvedla doktoru Svoreňovi legitimaci u jeho rodičů a tím mohli legalizovat jeho pobyt jako pacienta v rekonvalescenci po tuberkulóze.

Čtěte také

Čtěte také

Máte doma nešťastného despotu? Také ho nedokážete opustit?

Pomoc příteli

Rodina se ale dostala i do ještě nebezpečnějších situací. Když během Vánoc přišla nečekaně na kontrolu vojenská hlídka, měla Lýdia špatný pocit. Nenápadně přešla přes dvůr do stavení své tety, kde k jejímu zděšení seděl Ondrej Slanina, který si přišel pro proviant. Podařilo se jí ho schovat za velkou skříň, kam se postavil na stoličku. Když přišli vojáci na kontrolu, třásla se Lýdia strachy. Prohrabali skříně, koukali se pod ně, ale naštěstí schovaného zdravotníka nenašli.

Velké štěstí měli i v případě otcova přítele Jozefa Telgara, který bojoval v SNP, byl zajat Němci a vězněn spolu s dalšími zajatci ve škole. Vojáci ale nebyli připraveni, tak dovolili místním, aby vězňům donesli jídlo. „Tatínek byl vysoký a štíhlý, vzal si na sebe dvoje šaty a nic na něm nebylo poznat. Maminka připravila do kastrolu jídlo. Němec otce zkontroloval. Vešel tam. Jozef Telgarský se v rohu oholil na sucho a převlékl se do civilu. Tatínek mu strčil jeden kastrol a síťku, aby každý nesl něco v ruce, a vyšli ven. Odvedl ho k jedné rodině, která ho okamžitě odvezla do bezpečí.“

Než bylo Jasenie osvobozeno 21. března 1945, zásobovali Kordíkovi partyzány potravinami a teplým oblečením.

Po válce

Po válce Lýdia dostudovala a stala se učitelkou. Nikdy nevstoupila do KSČ a její bývalý manžel emigroval, takže měla problémy v zaměstnání. Řešila i potíže s bydlením, dlouhou dobu musela s dítětem bydlet v bývalé ordinaci, kde jim přes zimu občas nefungovalo topení. Odešla do důchodu v roce 1984, ale do 90. let nadále suplovala v různých školách. Zemřela 4. května 2017.

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.