Němci v Šuranech v dubnu roku 1944 zřídili ghetto, kam soustředili tamní židovské obyvatele, tedy i rodinu paní Magdaleny. „Všechny byty byly přeplněné lidmi. Nebyl tu dostatek vody ani jídla a hygienické podmínky strašné. To jsme ovšem nevěděli, co nás teprve čeká. Už nevím přesně, jak dlouho jsme tam pobývali. Myslím, že asi tak dva měsíce. Po tolika letech si to člověk už nemůže přesně pamatovat. Z ghetta jsme museli pravidelně chodit na polní práce.“

 

V červnu roku 1944 následoval transport šuranských rodin do katakomb v Komárně. Pár týdnů nato pak přišel další přesun dobytčími vagony do Osvětimi-Birkenau. „Chtěli jsme jako rodina zůstat pospolu, ale byl tam takový zmatek, že jsem se držela jen sestřenice Julie. A ztratila jsem ostatní. To bylo naposled, co jsem viděla své rodiče,“ vypráví paní Magdalena.

 

V Osvětimi byly se sestřenicí a dalšími děvčaty ubytovány v rozestavěném baráku, kde nejprve musely spát na zemi, později na patrových pryčnách. Zde nepracovaly, celé dny však musely stát nekonečně dlouho na takzvaném apelplatzu. K jídlu dostávaly každá kousíček chleba a řídkou polévku v hrnci, který koloval mezi vězeňkyněmi. Stávalo se také, že na poslední se nedostalo. Chléb si na spaní musely dávat k hlavě, aby jim jej nikdo nevzal. „Měly jsme strašný hlad a byla jsem svědkem, že hlad dokáže strašné věci,“ pokračuje.

Čtěte také

Dobová fotografie pamětnice

Čtěte také

V Německu ji měli převychovat. Po válce se ale vrátila za matkou

 

Práce v kamenolomu

Paní Magdalena si už přesně nepamatuje, jak dlouho v Osvětimi pobývala. Pak je odvezli do pracovního tábora Plašov na předměstí Krakova. Byl tam kamenolom a velmi špatné podmínky. Jediné štěstí bylo, že tam nebyla plynová komora. V pracovním táboře Plašov se rozdělily cesty paní Magdy a její sestřenice, která zde onemocněla.

 

Když se ke Krakovu přiblížila Rudá armáda, evakuovali nacisté vězně z Plašova zpět do Osvětimi. „Zase nám ostříhali vlasy, které nám mezitím dorostly. Vyhnali nás ven na mráz, musely jsme se postavit do kruhu. A začala selekce. Obcházel nás známý vrah – lékař Mengele.“

 

Za nějaký čas zařadili Magdalenu do dalšího transportu. Cílem se stal pracovní tábor v českých Sudetech Ober-Altstadt (Horní Staré Město) poblíž Trutnova. Vězeňkyně posílali do místní textilky. Tam se Magdalena nakazila skvrnitým tyfem. Byla přeřazena na nemocniční blok, kde se o ni starala ruská lékařka, která jí sehnala potřebné léky. „V té nemocnici byla ruská doktorka, nevím, jestli byla Židovka nebo ne. Ona sehnala od anglických vězňů, kteří tam byli s námi, nějaké injekce. Když mi dávala tu injekci, říkala mi, že tak úzký pas, jako mám já, ještě neviděla. Ta ruská doktorka mě z toho dostala, jen ty hnisající fleky zůstaly,“ vzpomíná.

Čtěte také

Erika Bezdíčková 2017

Čtěte také

V Osvětimi ztratila rodiče. Z pochodu smrti šla pěšky až do Rumunska za sestrou

 

Osvobození ruskými vojáky

Paní Magdalena se vyléčila a zařadili ji zpátky do práce. Protože se blížila Rudá armáda, nahnali dozorci vězeňkyně několik kilometrů přes kopec a les k Trutnovu na kopání zákopů. Tam je osvobodili Rusové.

 

Po osvobození Magdalena vážila 29 kilogramů a byla velmi vyčerpaná. Když se vyspala a nabrala sílu, vyrazila spolu s dalšími čtyřmi děvčaty na cestu domů. Vyčerpávající pouť by nezvládly bez pomoci lidí z měst a vesnic, kterými bývalé a zesláblé vězeňkyně procházely.

 

Doma ji ovšem nikdo nečekal. V domě, kde před válkou bydlela, žil nový majitel a rodinné věci byly rozkradené. Naštěstí se vrátila její sestřenice Julie, kterou z Plašova deportovali na práci v továrně do Německa. Ze Šuran se Magdalena a Julie vydaly do Budapešti, kde žila otcova sestra.

Čtěte také

Helena Šidáková se synem po propuštění

Čtěte také

Helena Šidáková: Při útěku přes hranice je prozradil pláč syna. Pak ji mučili

 

Bílé podkolenky

V roce 1947 pak přijela Magdalena za kamarádkou do Karlových Varů a už zde zůstala. Začátky ale nebyly snadné: „Stalo se, že jsem šla v Karlových Varech po ulici, a protože byla zima a kalhoty ženy tenkrát nenosily, měla jsem na sobě ty bílé podkolenky, které jsem si upletla v Ober-Altstadtu. Najednou se do mě pustila skupinka lidí, jestli to byla nějaká hlídka, to nevím. A začali říkat, že jsem Němka, a začali mě honit po ulici jako Němku. Já jsem byla modrooká, plavovlasá, měla bílé podkolenky. No, dalo mi to práci, než jsem jim vysvětlila, kdo jsem. Ukázala jsem jim vytetované číslo na ruce, nakonec mi uvěřili.“

 

V roce 1950 se Magdaleně narodil syn a až do důchodu pracovala jako administrativní pracovnice. Když bilancovala svůj život, říkala: „Měla jsem těžký život, ale vychovala jsem hodného syna. Než usnu, myslím na své blízké a vzpomínky se vynořují. Myslím na mladé lidi, aby je nic podobného nepotkalo a měli také vedení, které by je vedlo k tomu, aby nikomu neubližovali, byli čestní, ať už pracují v jakémkoli oboru. Teď už žiji jen pro svou rodinu a přeji si, aby byl jejich život šťastnější a spokojenější, než byl ten můj.“

Paní Magdalena Horetzká zemřela v roce 2017 v Praze.