Pavlina matka to neměla jednoduché, byla s dceru sama a jí, dítě narozené po druhé světové válce, taky nikdo pochvalami nekrmil. Proto zřejmě vznikla generace matek, které nevýskaly nadšením nad každou zavázanou tkaničkou a na skutečně chvályhodné úspěchy svých dětí reagovaly spíš slovy: „No konečně,“ nebo „Děláš to pro sebe.“ Že nás to v něčem zkříslo, to je jasné, ale v čem nám to pomohlo?

Máme střízlivý pohled na vlastní schopnosti

Za dob dětství dnešních padesátnic koloval vtípek, že optimista se učí anglicky, pesimista rusky a realista střílet. Jeho optikou jsme se všechny naučily perfektně střílet. Vyrostly jsme jako realistky. Nikdo nám netvrdil, že přenádherně zpíváme, pokud jsme trefily tři noty v Kočka leze dírou. Nikdo se neroztékal nadšením nad našimi obrázky Aurory s výkřikem: „Ty jednou budeš viset v Louvru!“ Děti se realistickou výchovou držely při zemi a nemusely pak projít ponižující zkušeností třeba u přijímaček na konzervatoř nebo akademii výtvarných umění.

Čtěte také

Dnešní matky už moc nevědí, co to znamená studený odchov

Čtěte také

Generační spor: Proč dnešní matky děti pořád nosí a kojí? Vždyť to není potřeba

Kompenzujeme s rozumem

Čeho má člověk málo jako dítě, to se snaží vynahradit nové generaci. Takže naše děti už byly chválené víc, ale snad bez přehánění, protože my poznáme falešnou pochvalu, když ji slyšíme. Taky máme za zády babičky, které by nám případné přehánění nad schopnostmi vnoučka omlátily o hlavu. Při vší úctě občas neškodí naše matky směrem k našim dětem trochu cenzurovat. „Babička ti gratuluje k reparátu,“ zní rozhodně lépe než: „Babička vzkazuje, že jsi blbej po strejdovi a bude z tebe maximálně popelář.“

Jsme samostatnější a odolnější

Do pracovního procesu teď zamířila generace mileniálů, kterým sociologové říkají i příliš chránění rozmazlenci, děti chované ve vatě, přechválené princezny a podobně (citát ze studie Styl výchovy a jeho vliv na sebevědomí dětí, Bellarmine University, 2017). Určitě máte i u vás v práci nějakou takovou princeznu či rozmazlence, proti kterým byl váš nástup do prvního místa triumfálním pochodem vítězství. Naše nechválící matky nás naučily si poradit v každé situaci, zorientovat se mezi lidmi, kteří nám nelezou kamsi a nejsou u vytržení z toho, že víme, jak zmáčknout kliku u dveří. Taky umíme lépe přijímat kritiku a nehroutíme se, když nás hned nemá každý rád.

Čtěte také

Některá témata je lepší nechat ležet

Čtěte také

Nebavte se s rodiči o politice. Babiš i Trump dokáží zcela rozdělit rodiny

Můžeme si užít sarkastickou radost a chválit svoje maminky

Právnička Pavla se o svou nyní sedmasedmdesátiletou maminku stará. Ta se samozřejmě nikdy nezměnila, takže ani padesátiletá dcera se velké chvály nedočká. Přiznává se ale k mírně zákeřným pokusům na vlastní rodičce: „Občas si to užiju a vynáším do nebe všechno, na co máma sáhne. Ten koláč je absolutně dokonalej, měla bys napsat kuchařku. Čím jsi vyleštila tu pánev, takhle se to mně nikdy nepodaří. Víš, jak jsi hádala, že nás ten obchodní partner podrazí? Tak podrazil! Máš neuvěřitelnou intuici,“ směje se Pavla. Chvíli je prý vidět, že maminka dočerpává chválu, které se ani jí nikdy nedostalo, ale velmi brzy pak Pavlu prokoukne a pošle do háje. Na nějaké mazání falešného medu není zvědavá. A my ostatně taky ne. Nejsme žádné přechválené princezny přece!

Čtěte také

Ale mamince to říkat nebudeme...

Čtěte také

Víte, kdo je to toxický prarodič a jak ho poznáte? Neříkáte tyhle věty také?