Pětadvacet, první láska, předtím sice nějaké slečny do kina a na vodu, ale nic vážného. To byla situace, ve které nám náš syn přivedl představit Dagmaru. Už z toho, jak oficálně to plánoval, jsme pochopili, že je to vážné, a měli jsme radost. Byla osmdesátá léta, takže v pětadvaceti už měli muži na ženění rozhodně správný věk a my jsme čekali, že se spokojeně usadí a s manželkou přivedou na svět naše vnoučata. Byl nervózní, jako snad před první nocí s dívkou, i když jsme věděli, že tenhle zážitek má za sebou už dávno. Ale dokonce chtěl, abych si vzala jiné šaty, než které jsem si na tu nedělní obědovou slávu oblékla. „Prosím tě, mami, ona Dagi chodí krásně oblečená, moc jí na tom záleží, aby se mi líbila,“ vysvětloval, proč bych se měla převléknout z víceméně domácích šatů do společenských. „Děkuju,“ díval se vděčně, když jsem se vrátila z ložnice v plné parádě. Vyhověla jsem mu ráda, však jestli má tu dívku opravdu rád, chápu, že chce před ní vypadat co nejlépe. Ani manžel se nezpěčoval, když jsem ho poslala se převléct z domácích kalhot do obleku. Stejně jako já byl zvědavý, jak ta Mirkova slečna vypadá a co je zač.

Velká budoucnost

A můžu vám říct, že vypadala krásně. Mnohem líp než dívky, které jsme běžně potkávali na ulici. Byla krásně namalovaná a oblečená určitě v Tuzexu, to se tehdy poznalo na první pohled. A byla taky milá. Uměla se chovat, manžela se vyptávala na jeho práci a mně pochválila svíčkovou, i když si vlastně jen ďobla a snědla dva knedlíky. Ale to jsem chápala, byla tenounká jak holky z Baletu Československé televize, které byly tenkrát pořád k vidění v televizi. „Míra je tak strašně šikovný, má před sebou v práci určitě velkou budoucnost,“ chválila nám syna, usmívala se na něj a on se prsil jako kohoutek. „Co by ne, elektro bude vždycky potřeba,“ souhlasil manžel a já taky, však jsem na sobě měla právě ty šaty, co jsem si nedávno vzala i na Mirkovu promoci.

„Určitě dostane nabídku někam do zahraničí, s takovými výsledky, vždyť ta jeho diplomka byla prý skvělá. Ačkoli musím přiznat, že já tomu vůbec nerozumím,“ rozesmála se Dagmar a já přiznala, že ani já nevím, co přesně můj syn chytrého vymyslel. O tom si může promluvit leda tak s tátou. No ale zkrátka celkově ten oběd dopadl výborně, Míra ji šel ještě doprovodit a my si řekli, že ta dívka je milá a hezká. „Jen si říkám, jestli není až moc nóbl oblečená, jestli na to Míra bude mít, aby ji takhle opečovával,“ soudila jsem, ale manžel mě uklidňoval, že to jen teď, že se holka chce líbit klukům. „To víš, až budou mít děti, to bude jiná,“ soudil.

A tak k nám Dagmar začala chodit častěji. Přespávala s Mírou v jeho pokoji, proč ne, nebyli jsme přece staromódní. Snažili se tam mluvit potichu, ale občas jsem zaslechla, co si povídají. Ovšem co jsem slyšela, to mě přivedlo k tomu, že jsem pak začala poslouchat i schválně. „Prosím tě, proč si tvoje máma nezajde ke kadeřnici? Vždyť má ty vlasy už hrozný,“ slyšela jsem jednou a to mě dost překvapilo. „Máma na to vůbec nemyslí, ona se stará spíš o to, co dobrýho nám uvaří,“ odpověděl tehdy Míra a já byla pyšná. „No nevím, já myslím, že ženská by pořád měla vypadat perfektně. Vem si, že třeba budeš mít nějakou návštěvu z ciziny a já bych takhle vypadala,“ pokračovala Dagmar a Míra se rozesmál: „Kde bych podle tebe sebral návštěvu z ciziny?“

Pořádně se obléknout

Jindy jsem ji zas slyšela vyprávět, jak její táta shání marky. Prý to není problém a Mírovi klidně vymění nějaké peníze, aby se mohl pořádně obléknout. Druhý den pak za mnou Mirek opravdu přišel, jestli bychom mu s tátou nemohli půjčit. „Mami, prosím tě, nechci vedle ní vypadat jak vesničan,“ objasňoval, když pochopil, že se na tu prosbu moc netvářím. No ale odmítněte něco dítěti. Takže dostal peníze, vyměnil je a přišel oblečený jak z televize, prý mu Dagmar pomohla všechno vybrat. „Nebojte se, všechno vrátím,“ slíbil a já o tom nepochybovala, vždyť měl dobré zaměstnání. Ale uplynula docela dlouhá doba a peníze nevracel, tak jsem se nakonec zeptala. „Mami, promiň, ona si Dagi taky něco koupila, tak teď nemám,“ vysvětloval trošku zaraženě. Přestávalo se mi to celé nějak líbit. Dagmar byla sice milá, vždycky se usmívala, ale možná má o naší rodině jiné představy, než jací opravdu jsme. Snažila jsem se o tom s Mírou promluvit: „Jsi si jistý, že je to ta pravá?“ Ale byl, tak jsem to nechala být.

Jednou pak přišel celý zkormoucený, že se pohádali. Prý mu její táta sehnal nějaké místo u nich v podniku, ale Míra odmítl. „Dagmara tvrdí, že to mám vzít, že se tam dělá něco pro Německo. Ale já jsem rád u nás, tak se hrozně rozčílila a odešla,“ povídal. Co na to říct? Uklidňovala jsem ho, že se určitě udobří, ale znovu jsem se zeptala, jestli si je jistý, že se k němu Dagmar hodí. „Jestli nemá o životě nějak jiné představy, Mirečku.“ Prý si je jistý, že je to ta pravá. Ještě párkrát jsem se ho nenápadně zeptala, ale protože se pak vztekal, že mu do toho mluvím, nechala jsem to být. Míra se nakonec nechal dostrkat i do toho podniku, kde mu místo zajistil tchán, a tak byla svatba. Dagmar byla opravdu krásná, šaty měla ona i její máma samozřejmě z francouzského svatebního katalogu. Míra byl šťastný, a když pak byl osmdesátý devátý, zářila i Dagmara.

„Konečně si ho někdo všimne, vždyť má takové vzdělání a praxi, určitě mu hned nabídnou práci v Mnichově,“ líčila mi hned v prosinci po tom velkém listopadu. „Přála bych mu to, holčičko, přála,“ souhlasila jsem, ale to se tedy nenaplnilo. Míra zkrátka nebyl ten typ, co by někam strkal hlavu, a tak ho všichni předbíhali. A Dagmařin otec už pak ztratil svoje postavení, co měl do té doby, a tak už nemohl nikoho přesvědčit, aby Míru někam vzal. Copak Míra, ten byl šťastný právě tam, kde byl, žádné ambice nikdy neměl, ale Dagmara to nemohla unést. Míra k nám chodil na návštěvy čím dál tím smutnější, ale když jsem se ho ptala, co se děje, tak prý že nic, že jenom něco v práci. Až nakonec se přiznal. Budou se rozvádět.

„Jsem prý nula, říkala mi, že bych mohl vyměňovat leda žárovky v kravíně,“ prozradil mi druh urážek, kterými ho ta krásná a kdysi milá Dagi častovala. Vadí jí, že zatímco jiní hned po revoluci začali bohatnout, Míra byl pořád stejný Míra. Šikovný, chytrý, ale bez ambicí. A tak se rozvedli a tehdy mi Míra řekl tu bolavou větu: „Mělas pravdu, mami.“