Tatínek byl můj svět, vždyť víš. S bráchou si tak blízcí nebyli, ale já mám svoje nejkrásnější vzpomínky z dětství spojené s ním. I přes všechny ty roky, co uběhly, vidím jasně před očima třeba to, jak mě učí jezdit na kole. Drží mě pod sedlem, utíká se mnou, až se zadýchá, a pak oba padáme a strašně se smějeme úlevou, že se nám nic nestalo. Pamatuješ, kde jsem se to učila? Na té staré polní cestě u babičky, co z jedné strany rostly brambory a z druhé obilí a mezi ním se červenaly máky. Když zavřu oči, cítím tu letní vůni, a jako by mě zaplavil teplý vzduch, co potom pokračoval vůní opečených buřtíků. To už táta přikládal klacíky do ohniště a vždycky mi opekl ten nejkrásněji naříznutý buřtík. Jednou mi ten můj spadl do ohně a jiný jsme už neměli a on oběhl všechny sousedy, než našel někoho, kdo měl zrovna v ledničce buřty, a jeden si od něj vyprosil. Říkal mi „křepelko“, pamatuješ? Když se potom jednou nevrátil z práce a už se nevrátil nikdy, myslela jsem, že chybí jenom mně. Zdálo se mi, že jsem nešťastná jenom já, že vy s bráchou žijete jako dřív. Vždyť si pamatuju, že jsi se i smála! Teď je mi jasné, že mi to všechno splývá, že se vzpomínky míchají a já nerozeznám, co bylo tehdy a co o pár let později. Nechápala jsem, co se stalo, nevěděla jsem, co znamená smrt, a vy jste nevěděli, jak mi vysvětlit, že tátovo kolo srazil neopatrný řidič, když se jednou večer vracel ze směny. Slyšela jsem tehdy, když už jsem ležela v posteli, jak přijelo nějaké auto, někdo zvoní a ty jdeš otevřít. Myslela jsem, že asi přijela teta, a tak jsem se běžela podívat, abych se s ní pozdravila. Ale byl to někdo v uniformě a tys mě poslala zpátky do pokoje za bráchou. Ten si ještě četl, tak jsem si vlezla k němu a v klidu usnula.

Čtěte také

Někdy láska vyprchá

Čtěte také

Plány bez manžela: Kdysi jsem k němu vzhlížela, teď zestárnul a mně ujíždí vlak

Čtěte také

Někdy si důležitých věcí nevšímáme

Čtěte také

Srdcervoucí prozření. Nepoznala jsem, že moji malou dcerku sžírá samota a strach

Druhý den bylo všechno jinak než obvykle. Teta u nás byla, ale nesmála se jako jindy a říkala, že si u ní uděláme speciální volno, že to domluvila ve škole. Byl to nečekaný a moc hezký týden, ale pak jsi přijela, byla strašně divná a řekla, že táta už není. „Jako že dneska nepřijede?“ ptala jsem se v naivitě druhé třídy, zatímco brácha osmák mlčel. „Ne, beruško, nepřijede,“ snažila ses mi ulehčit pochopení neodvratnosti, ale marně. Šli jsme na pohřeb, směla jsem si vzít nejkrásnější princeznovské šaty a byla bych si to hezky užila, kdyby už jenom přijel ten táta. Pořád jsem nechápala, že už nebude a proč je před tou divnou bednou s kytkami jeho fotka. Brácha mlčel a tys plakala. A pak jsme byli zase u tety a dneska už vím, že jsi byla tak zničená, že tě odvezli do léčebny, kde ses dávala měsíc dohromady.

Po návratu domů už tam tátovy věci nebyly. Jestli jsem už tehdy pochopila, co smrt znamená? Vůbec ne. Myslela jsem, že někam na dlouho odjel, jako tátové odjíždějí. Snad jsem byla duší pořád ještě ve školce spíš než na základní škole. „Kdy už táta přijede?“ ptala jsem se tebe i bráchy a chtěla si to napsat do kalendáře, abych se na to mohla těšit, jako se těšíme na Vánoce. Brácha neodpovídal a ty ses mi to snažila vysvětlit. Až postupně jsem začala tušit, že už mi nikdy neřekne „křepelko“. Ty moje otázky pro tebe musely být strašné a vůbec celé to období. Nemám v hlavě moc vzpomínek, ale pamatuju se, jak ses změnila, a když vidím nějaké fotky z té doby, mám co dělat, abych tě poznala. Úplně se ti změnila tvář, ne, to není správné slovo, tvář jsi měla stejnou, ale ten způsob, jakým se na nich díváš.

Čtěte také

Maminky umí být kritické

Čtěte také

Kvůli mamince jsem nedokázala dát výpověď. Táta mi odstartoval nový život

Čas letěl a ty jsi dělala mámotátu. Na tom kole jsme jezdili dál, už jsem to uměla a tys oprášila svoje staré a vymýšlela výlety, jako by tady táta pořád byl. Koupila sis ale nový batoh, abys nenosila ten jeho. Tehdy jsem nechápala, proč ho nechceš brát, když je pořád pěkný, ale dneska už vím, že ti to muselo rvát srdce. A pak jsem se na tebe začala i zlobit, že ten jeho starý batoh nebereš, vyhrabala jsem ho ze skříně a brala si ho s sebou tobě na vztek. To bylo v době, kdy jsem chtěla začít dokazovat, že s tebou nechci ve všem souhlasit, že mám svoji hlavu a svoje názory. Brácha byl vždycky při tobě, tak jsem se na něj zlobila taky. „Vy jste na tátu úplně zapomněli,“ křičela jsem na vás a nechápu, jak to, žes mi pokaždé nedala pár facek. Byla jsem asi nesnesitelná, že? A co teprve potom, když ses spoustu let po jeho smrti seznámila s Josefem. Brácha ještě bydlel doma, i když už mu bylo dvacet, ale měl svoji holku a byl asi rád, že se budeš zabývat něčím jiným než jeho životem. A asi ti to i přál. „Tobě to jako nevadí, že se máma tahá s nějakým debilem?“ ptala jsem se ho, když to vyšlo najevo. „Proč by mi to mělo vadit? Asi to debil nebude, když se mámě líbí,“ řekl mi zkrátka, ale mně to nestačilo. Taková zrada! Jak to mohla udělat! Užírala jsem se celé dny, s tebou vůbec nemluvila, a kdykoli jsem měla příležitost, hodila jsem po tobě nějakou jedovatost. Pamatuju se, žes mě jednou poprosila, abychom si promluvily. Chtěla jsi mi vysvětlit, že toužíš nebýt už na život tak sama a že stejně jako můj bratr i já brzo vyrostu, budu dospělá a půjdu si svou cestou. Skoro jsem tě nepustila ke slovu. „To jsou jenom kecy, prostě ses na tátu vykašlala, už ani nechodíš na hrob!“ ječela jsem. Nechodilas tak často jako dřív, to je pravda, ale dneska už vím, že to tak muselo být, abys vůbec měla sílu žít dál a starat se o nás. Musela ses přestat držet minulosti, aby ses dokázala postarat o budoucnost. Zato já seděla na tátově hrobě skoro denně, měla jsem takové období. Přišlo mi, že nikdo z živých mi nerozumí, že by mi rozuměl jen on, a tak jsem chodila za ním. Muselas ze mě být šílená. Že ses bála, že si něco udělám, viď? Však jsem tím vyhrožovala, že jestli se s Josefem nerozejdeš, půjdu za tátou.

Čtěte také

Láska přijde, když ji nejmíň čekáte

Čtěte také

Láska na výměnu. Ukradla jsem sousedce manžela a ona si půjčila mého

Děkuju ti, žes to se mnou přežila. Je mi jasné, že kdybych nevyšilovala, mohli jste se s Josefem vzít o pár let dřív a mohla jsi o pár let dřív zažívat zase štěstí. Takhle ti pitomá puberťačka kazila nový vztah, na který jsi měla právo. Až když jsem se v sedmnácti sama zamilovala, přestala jsem řešit tebe a pochopila, jak důležité je najít druhou duši, která se k nám hodí. Taky jsem vděčná Josefovi! Je to báječný člověk. Dávno vím, že se vůbec nepokoušel nahradit tátu. Byla jsem často šťastná, když se mnou později, když už jsem byla rozumnější, strávil večer tím, že jsem mu o něm vyprávěla. „Musel být hrozně fajn. Víš, nikdy bych si na tvoji mámu nepomyslel, kdyby žil. Ale ona je taky skvělá, tak bych chtěl, aby byla znovu šťastná,“ vysvětloval mi a já jsem to už konečně pochopila.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Dvojčata někdy pořádně umí překvapit

Čtěte také

Jako vejce vejci: Vybrala jsem si špatné dvojče a otěhotněla jsem s ním

Čtěte také

Vztahy s bývalými partnerkami nedělají dobrotu

Čtěte také

My dva, jeho bývalá žena a tchyně. Takhle jsem si to nepředstavovala

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra