Tři vnoučata přibyla do rodiny brzy po sobě. Nejdříve se „rozrodila“ dcera Lucie. „V pětadvaceti si pořídila první dítě, do roka otěhotněla znovu. Bydlí s manželem sto kilometrů od nás, ale poté, co jsme dostavěli dům se zahradou, jezdí k nám s dětmi skoro každý měsíc nebo mi tu děti nechává na víkend. Před dvěma lety se narodilo třetí vnouče synovi a ti sem se snachou jezdí pravidelně taky. Jsem za to ráda, ale už mi to leze trochu na nervy. Ne kvůli tomu, že máte najednou dům vzhůru nohama, ale kvůli mému muži,“ vypráví Lenka.

Každý podle vlastních not

V čem je problém? „Manžel vnoučata děsivě rozmazluje a čím jsou starší, tím je to horší. Už se kvůli tomu hádám i se snachou,“ kroutí hlavou Lenka. „Snachu mám ráda, i když mě moc nešetří. Rozhodně ne tak jako moje vlastní dcera. A byla to právě ona, která si začala na mého muže stěžovat. Jednoho krásného dne jsem jí musela dát za pravdu. Všechny tři děti mají dědu namazaného na chleba a mě jako babičku ignorují.“

Bohužel se není Lenka schopná se svým mužem domluvit skoro na ničem. „Snažím se zavést nějaký řád, ale vnoučata hned běží za dědou a ten jim to, co já zakážu, povolí. Přestávám být pro ně autorita. Už se ani v klidu nenají, nedaří se mi je zahnat do postýlek… Jsem na vedlejší koleji a vůbec nevím, co s tím. Jako máma jsem si nikdy nepřipadala tak bezmocná jako teď. Copak k nám mají vnoučata přestat jezdit?!“

Vyhrožování nepomáhá, mlčení taky ne

Toho se Lenka bojí nejvíc. Že jí dcera nebo snacha řeknou, že jsou děti po příjezdu domů nezvladatelné, a pokud se něco nezmění, jezdit k nim přestanou. „Já to ale chápu. Děti jim vracíme rozjeté tak, že si všechno vynucují řevem a dělají, že vás neslyší, protože po nich zrovna chcete to, co se jim nelíbí. Můj muž ale na mé argumenty ani vyhrožování neslyší. Zkusila jsem i na jeden den odjet a všechna tři vnoučata mu nechala na krku. Když jsem dorazila, byl úplně hotový, ale šťastný. Že on prý vychovávat umí. Co teď s tím? Ve mně sílí pocit zmaru a bojím se, co bude dál…“

Pohled terapeuta: Odpovídá Ladislava Lažová, klinická psycholožka, lazova-poradna.cz

Děti obecně považuji za velmi chytré a schopné skvělé spolupráce, jen se jim musí dát zodpovědnost. Proto bych si v roli matky nebo babičky s nimi o dědovi popovídala a zkusila se s nimi dohodnout na tom, že děda občas dělá něco, co není správné, a na tom, jak budou do budoucna k dědovi přistupovat. S dědou si ale musí promluvit hlavně maminky a tátové. Nejde o to mu dávat kázání a něco mu vyčítat, ale v klidu s ním pohovořit o tom, jestli si uvědomuje, co dětem dělá, jak je špatně připravuje na život. Protože život nám nedává jen to, co chceme. A nebála bych se mu vysvětlit i to, že on má rád především sám sebe, ne vnoučata. Jinak by to přece nedělal!

Když nebude dohoda možná, tak si budou muset klást rodiče podmínky, bez nich to nepůjde. A to i za cenu, že děti přestanou dočasně na návštěvy k prarodičům jezdit. Mladí rodiče nesmí svádět špatné chování svých potomků na prarodiče, jsou za ně zodpovědní oni sami a musí své děti chránit. Občas třeba i před dědou.

Babička samotná už v tomhle případě nezmůže aktuálně nic. Zřejmě už manželovi všechno řekla, tak ať se obrní a přestane mu dělat servis. Od této chvíle žádné vaření, nákupy, praní ani obskakování. Co by se totiž děda snažil, proč by se přizpůsoboval, když nenese žádné následky? Snad jen to, že se babička občas zlobí. V jeho sebestřednosti mu to je ale zřejmě dost jedno. Jedno mu možná nebude, když přijde o manželčinu péči. Zdá se, že jediná cesta, jak z toho všeho ven, je založení koalice proti dědovi, ve které musí být všichni jednotní a vydržet chvíli společně šlapat v jedněch kolejích.